Dokumentaristé David Čálek a Benjamin Tuček sledují reportéra Českého rozhlasu Martina Dorazína na jeho misi v ukrajinském pohraničí, které je pod útokem ruské armády. Navštěvují hlavně ukrajinské civilisty, kteří z toho či onoho důvodu odmítají opustit svou domovinu a tvrdohlavě zdvihají vůči Rusku prostředníček.
Dramat z druhé světové války není nikdy dost (to je míněno ironicky.) A Joseph Goebbels patří k jedněm z nejvíce fascinujících historických figur této doby. Jeho vášnivý antisemitismus, jako každá manifestace absolutního zla, stejně jako jeho propagandistický talent a fanatická oddanost Hitlerovi z něj dělají zrůdu, od níž nejde odvrátit zrak. Můžeme ale po osmdesáti letech neúnavného zírání ještě zahlédnout něco nového?
Luca Guadagnino, známý svou určující queer romantikou Dej mi své jméno (Call Me by Your Name) a nedávnými dravými Rivaly (Challengers), stále čeká na uvedení svého posledního dramatu Queer, jehož předlohu známe tradičně pod českým názvem Teplouš, do široké distribuce. Snímek si i přes nevyhnutelně rozporuplné reakce dělá naděje na Oscary, proto čekali ve Spojených státech s premiérou až na konec listopadu. České datum premiéry zatím neznáme, přesto však netrpělivě vyhlížíme, který distributor se pochlapí a představí nám to, co někteří označují za životní výkon Daniela Craiga.
Joaquin Phoenix slaví své padesátiny ve chvíli, kdy mu možná někteří lidé nechtějí přát všechno nejlepší. Ne snad kvůli kasovnímu a kritickému fiasku druhého Jokera, každý umělec má jistě právo na krok vedle. Spíš nám dělají vrásky zvěsti o tom, jak móresy slavného herce zlikvidovaly produkci chystaného filmu Todda Haynese. A to ve chvíli, kdy už byl doslova celý štáb na místě, připravený natáčet. Ani romantizované vnímání rozpolcené umělecké duše nemůže úplně zastřít pachuť z takového chování, zvlášť když je u Phoenixe standardem. Nicméně ať chceme, nebo ne, Joaquin má nepopiratelný talent a patří k důležitým hercům své generace. K jeho padesátinám si tedy připomeňme pět z jeho největších rolí.
James Cameron je dnes králem světa (zdroj: James Cameron) a užívá si svou unikátní pozici, kdy stojí poměrně stranou všech trendů a uměleckých vln, nepatří nikam a nejde ho snadno zařadit. Neuvěřitelný komerční úspěch jeho tvorby z něj ale přesto dělá předního hollywoodského hráče. Náš milovaný kanadský kamioňák ale musel někde začít. A to před čtyřiceti lety, když se vyšvihl s nenápadnou artovkou jménem Terminátor.
Mia Wasikowska se do popředí mainstreamového zájmu dostala díky hlavní roli v miliardové Alence v říši divů (Alice in Wonderland) Tima Burtona, jež stvrdila její pozici stoupající hvězdy. Následovalo krátké období, kdy bylo takřka nemožné se jí vyhnout. Dřív než veřejnosti se však hereččina popkulturní všudypřítomnost znechutila jí samé. Dnes slaví 35. narozeniny poté, co už pár sezón strávila vyhledáváním malých nezávislých projektů, které ji upřímně zajímají.
Nedávno jsme si připomínali, že The Mandalorian & Grogu režiséra Jona Favreaua, jehož první díl se chystá na přespříští rok, je de facto jediným živým filmovým projektem ze světa Star Wars. Sedmiletou pomlku mezi filmy si Disney rozhodně nepředstavoval, když značku kupoval, ale chladné reakce na nové filmy vedly producenty k zmražení svých plánů a restartu. Zmínili jsme, že se kutí šest dalších námětů, ale žádný z nich není jistý. Jeden z nich se nyní dere na povrch.
Carrie je literární dílo zásadní pro historii hororu a především Stephena Kinga, jednalo se ostatně o první román „krále hororu“, na jehož úspěchu vystavěl své nebývalé impérium. K věhlasu jistě přispěla i filmová adaptace režiséra Briana de Palmy, v níž se sprchy prasečí krve dočkala Sissy Spacek. Jak to tak u hororů bývá, snímek se promptně dočkal pokračování, televizního remaku a nakonec i další velké kinoprodukce, ke kvalitě a úspěchu původního filmu se však tvůrci nepřiblížili. Od posledního selhání uplynulo 11 let, co tomu dát novou šanci?
Sam Raimi je ztělesněním filmařského amatéra, který „to dokázal“ ve velkém světě. Zároveň ale neztratil své nadšenectví a šarm tvůrce, jenž především miluje blbnutí s kamerou. Možná to zní jako něco, co by mělo platit pro mnohé filmaře, když se však rozhlédneme po branži, uvidíme překvapivě málo lidí, kteří by odolali vábení „serióznosti“, „vyššího umění“ či jednoduše nevyšuměli jako technicky kompetentní rutinéři, kteří zajedou do bezpečných kolejí. Dnes slaví milovaný režisér 65. narozeniny, připomeňme si tedy tři důvody, proč na něj nedáme dopustit.
Adam Spiegel, známý pod svým uměleckým jménem Spike Jonze, dnes slaví 55. narozeniny. Není tedy mileniál a ve skutečnosti k tomu nemá ani moc blízko, jeho filmová tvorba se přesto nepochybně stala základním kamenem pro mileniální estetiku nového století. Přestože režíroval jen čtyři celovečerní filmy, jeho vliv je dalekosáhlý a jeho jméno se v mnoha ohledech stalo symbolem své doby. Podívejme se krátce na každý z jeho kultovních počinů a připomeňme si jeho kariéru.
Posledních pár let internetem koluje hláška, v níž Al Pacino tvrdí, že role v komedii Jack a Jill, často označované jako jeden z nejhorších filmů všech dob, mu málem zničila kariéru, tedy než ho obsadil Scorsese do Irčana a dovolil mu chytit druhý dech. Jako mnoho internetových „faktů" je i tento skoro určitě smyšlený, respektive se nikde nepodařilo najít jeho zdroj. Nyní se Al Pacino o své nechvalné účasti na filmu Adama Sandlera rozmluvil doopravdy.
Dame Angela Brigid Lansbury patří k herečkám, které ztvárňovaly filmové a televizní babičky a tetičky tak dlouho, až veřejnost kolektivně přijala tezi, že na svět vyskočila rovnou jako charismatická postarší paní. Samozřejmě, že za téměř sto let života toho ale představitelka Jessicy Fletcher stihla mnohem víc. Od narození britsko-americké herečky právě uplynulo 99 let, o týden dřív to byly dva roky od její smrti v požehnaném věku 96 let. Zároveň jsme si právě připomněli výročí premiéry To je vražda, napsala, od které uplynulo 40 let.
První Úsměv (Smile) se stal hitem především díky své vpravdě geniální marketingové kampani, kdy najatí herci vyráželi na různé veřejné akce, seděli v publiku na dohled kamer a na tváři vykouzlili trademarkový úsměv. Sociální sítě byly ihned plné reklamy zdarma a lidé se hrnuli do kina, protože v Americe táhne máloco jako high concept horor, kterému se ještě před premiérou podařilo prorazit do veřejného povědomí. Obzvláště v říjnu. A samozřejmě, že úspěšný horor nikdy nezůstane osamocen, takže tu po dvou letech máme nášup.
První české projekce Megalopolis se odbyly před třemi týdny, což je rozhodně ku prospěchu. Psát recenzi bezprostředně po zhlédnutí, jak je na mainstreamových filmových platformách běžné, by bylo obzvlášť nepříjemné. Už tahle úvodní myšlenka ale spouští kaskádu, která postupně strhává diskuzi o tomto vysněném projektu Francise Forda Coppoly: Není to „normální“ film, který jde hodnotit „normálním“ způsobem. Pokud na něj začneme uplatňovat standardní kvalitativní normy, automaticky jsme v tomhle cinefilním souboji prohráli. Takže co naplat, pojďme společně prohrát.
Joker: Folie à Deux bude předmětem studií pro odborníky na marketing ještě na dlouhé roky dopředu, jeho absolutní selhání je prakticky nevídané a bezprecedentní. A to i ve světě, v němž už to komiksy nemají tak snadné jako ještě před pěti lety. Prestižního projektu se chopil stejný tým jako veleúspěšné jedničky, zečtyřnásobil svůj rozpočet a přibral milovanou Lady Gaga. Přesto snímek v důsledku podivných koncepčních voleb a nečitelných vyjádření tvůrců začal obklopovat mrak nedůvěry, který skončil tržbami, jež jsou podměrečné i vedle už tak neblahých prognóz.