Samuel M. Raimi se narodil v americkém Michiganu do konzervativní židovské rodiny úspěšných obchodníků s kořeny v Maďarsku a Rusku. Jeho filmařské začátky zní jako typická cinefilní pohádka: otec jednoho dne přinesl domů kameru a chlapec se do ní zamiloval. Se svým kamarádem Brucem Campbellem tedy od půlky 70. let blbnul a hrál si na filmaře tak dlouho, až se jím stal.
Jméno si Raimi udělal svou campovou hororovou trilogií Evil Dead, jak jinak než s Campbellem v hlavní roli, která jako máloco ztělesňuje kouzlo amatérské filmové tvorby. První díl, uvedený v roce 1981, vznikal na koleni a v bojových podmínkách. Druhý, s premiérou o šest let později, víceméně zopakoval originální koncept, jen s mnohem lepším technickým a zázemím a know-how. Obří úspěch, který následoval, vedl k tomu, že třetí díl Armáda temnot mohl v roce 1992 vzniknout jako šílená hříčka obsahující cestování časem a víceméně vše, co Raimiho napadlo.
Evil Dead se stalo moderním kultem a vzorem pro mnohé další malé kluky, jimž se dostala do rukou tátova kamera. A samozřejmě také pro ty, kteří se u jejich práce plné upřímné energie baví. Evil Dead je v první řadě nekonečně zábavná jízda plná chytlavých praktických efektů a nezapomenutelných hlášek. Později jsme se dočkali ještě dvou filmů vznikajících pod novým dohledem. Především remake z roku 2013 v režii Fedeho Alvareze má své zastánce, přesto o kus víc radosti rozdal televizní seriál Ash vs Evil Dead, u něhož byl opět i Raimi a dočkal se tří sezón. Další díly jsou už ale na cestě, snad to dopadne únosně.
Po Armádě temnot by už o Raimim nešlo mluvit pouze jako o obskurním kultovním režisérovi, úspěch série mu přeci jen vynesl značný mainstreamový úspěch. Přesto se nic nemohlo rovnat tomu, jakým způsobem odstartoval 21. století. Studia se už přinejmenším od premiéry Star Wars intenzivně pokoušela dostat na plátna komiksy, největšími úspěchy však pro ně zpravidla byly kusé snímky, jimž se nedařilo rozjet dlouhodobé série. Spider-Man ve skutečnosti ani nebyl prvním Raimiho komiksem, mezi druhým a třetím Evil Dead uvedl v roce 1990 Darkmana, který rozhodně nepropadl, ale ani nikam nevedl.
To se koncem století začalo měnit. Blade a X-Meni ohlásili budoucnost Hollywoodu a Raimi ji stvrdil Spider-Manem, z nějž se díky veleúspěšný prvním dvěma dílům stal vedle Batmana a Supermana třetí pilíř filmového komiksu. Nemůže to rozčeřit ani problémová trojka, během níž se Raimi dost rozkmotřil se studiem. A to na rovině, že přichystaná čtyřka nakonec k rozčarování připraveného štábu nespatřila světlo světa.
Raimiho přístup ke komiksu je založený na hravosti a co největším přijetí komiksových tradic v jejich naivní kráse. Jedná se o protipól vždy sebevážného přístupu Christophera Nolana, jehož étos o pár let později ovládl mainstream. Tím spíš si ale musíme cenit existující alternativy.
Neměli bychom ale zůstat jen u filmové tvorby. Sam Raimi stojí coby producent i za dvěma z nejikoničtějších seriálů 90. let, a sice Herkulem a Xenou, kterým je možná běžné se posmívat, ve skutečnosti jde ale o další poctivou porci filmařského nadšenectví. Jedná se o campový maraton šílených dobrodružství, jež si moc dobře uvědomují svou absurditu a vědomě ji ženou na maximum. Jde vlastně o stejný princip jako v případě Evil Dead, jen místo hororového žánru se pracuje s tradicemi low-fantasy.
Seriál vznikající na Novém Zélandu zužitkoval jeho krásy dávno před Pánem prstenů a když přehlédneme záměrnou nerealističnost soubojů, zjistíme, že kaskadéři mnohdy předvádí poměrně poctivé řemeslo. Na rozdíl od kusého celovečerního filmu tu možná nejde vypiplat každý záběr, takže oba seriály vypadají nezaměnitelně lacině, ale to je nakonec součástí celého kouzla.
Lucy Lawless a Kevin Sorbo se od té doby stali zapřisáhlými nepřáteli. Ona je nadšenou queer ikonou, on konspiračním trumpistou, který tweetuje o čipech ve vakcínách, hollywoodských konspiracích proti jeho osobě a blížícím se božím soudu za život lidstva v hříchu. To by nám ale nemělo zkazit naivitu a čistotu, jež čiší z každé vteřiny Xeny a Herkula. Jde o seriály, které nás vybízejí k tomu, abychom se chvíli nebrali tak moc vážně a užili si blbnutí pár nadšenců před kamerou. A o tom je nakonec celá tvorba Sama Raimiho.