Terminátor je oživlá noční můra. Klasika od Camerona ukazuje, že jeho talent nestojí na vysokých rozpočtech
Nestrávíme tu asi mnoho času opakováním notorických historek o tom, jak se profesní řidič a řemeslník James Cameron zhlédl ve filmu a vypracoval se od tahače kabelů na place až po stěžejní osobnost amerického mainstreamu. Určitě jste slyšeli o tom, jak se u druhých Piraní, jimž dělal pomocného režiséra, vloupal do studia v neúspěšné snaze natočený materiál přestříhat a alespoň trochu zachránit. Nejspíš víte i o tom, že myšlenka na jeho následný debut ho poprvé navštívila v noční můře, když ho schvátila horečka.
O Terminátorovi dnes uvažujeme hlavně jako o sci-fi, jistě i v kontextu budoucnosti série a jejího režiséra. Mnohem přesnější je ale zasadit si tento film do tradice hororu, a to jak dějově, tak i produkčně. Přední inspirací pro Camerona byl ostatně HalloweenJohna Carpentera jak co do struktury díla, tak i úsporného přístupu k realizaci. A skutečně jde nakonec o typický osmdesátkový horor o neúnavném nadpřirozeném vrahovi, před nímž musí naši hrdinové prchat. Dokonce se dočkáme i final girl v podobě Sarah Connor.
Víc horor než sci-fi
Zatímco další dobový sci-fi horor Vetřelec představuje mnohem koncepčnější přístup, kde strach záměrně narušuje sexuální a genderová tabu (další díly samozřejmě významy naředily podle potřeb jednotlivých filmů), v případě Terminátora ožívá doslovná noční můra založená na velmi intuitivním a instinktivním strachu v dynamice lovec/kořist. Dílo pak nenabízí žádný preferovaný výklad, Terminátor zkrátka je tím, čím je.
Když se podíváme na Cameronovu tvorbu jako celek, jistě můžeme začít odhadovat, kde si názorově stojí a jak si jeho noční teror specificky vykládat. Antiimperialismus, antimilitarismus a feminismus jeho pozdější tvorby jsou nezpochybnitelné (nehledě na to, jak nedokonalé a často přijímané s nedůvěrou ohledně jeho upřímnosti a myšlenkové hloubky) a Terminátor do nich spadá. Do podobných spekulaci se ale samozřejmě nemohli pouštět diváci jedničky, pro něž brand Jamese Camerona neexistoval.
Před očima máme prostě nesmlouvavý stroj, který sám neví, proč dělá, co dělá. Nemá motivace ani cíle. Na rozdíl od umělé inteligence Skynet, která ho naprogramovala, nemá do minulosti vyslaná bojová jednotka vůli, pouze plní svou misi. Je to buď ten nejdokonalejší, nebo nejhorší voják. Podle toho, jak nahlížíte na základní principy války. A na tom je jistě cosi automaticky chytlavého, univerzálně srozumitelného a přenosného.
Úspěch Terminátora ale nespočívá ani tak moc v tom, jak straší, ale jak moc je cool. Zjištění, které Cameron náležitě zužitkoval nejen ve Dni zúčtování, ale celé své následné tvorbě. Jediná krátká věta z pouhých sedmnácti, které Arnold pronesl, stačila ke zrodu jedné z největších akčních ikon. „I’ll be back“ se od to doby stalo klišé, které samotný Arnie coby nesmlouvavý obchodník s vlastním jménem vyždímal do sucha. Nemluvě o Michaelu Biehnovi v roli sympatického, ale stále intenzivního hrdiny, který ochraňuje Lindu Hamilton (jejíž čas přijde hlavně ve dvojce).
Arnold Schwarzenegger byl tou dobou celebrita v subkultuře bodybuildingu a právě vstoupil do mainstreamového povědomí díky Conanovi. Producenti ho doporučili Cameronovi do role Kylea Reese, tedy lidského vojáka, který má za úkol ochránit Sarah Connor před terminátorem. Cameron by na to přistoupil jen tehdy, kdyby roli monstra přijal slavnější herec ve srovnatelné fyzické kondici, nicméně Sylvester Stallone nabídku odmítl a u O. J. Simpsona panovalo přesvědčení, že by americkému miláčkovi nikdo neuvěřil zlé úmysly (ironie tohoto předpokladu se od té doby samozřejmě stala pověstnou).
Já jsem přece hrdina!
Nakonec tedy došlo ke škatulatům, v jejichž důsledku se stal z Arnolda samotný stroj T-800, což samotnému herci zprvu ani v nejmenším nevyhovovalo. Řídil se tradiční, již poněkud archaickou logikou, že filmové hvězdy by neměly hrát záporáky. A stát se hvězdou byla v daném momentu jediná Arnoldova ambice. Každá role a každý honorář musely být o kus větší než ty předchozí, to je pro něj jediným relevantním indikátorem úspěchu, a toho se dá docílit jen ztvárňováním kladných hlavních rolí. Chtělo to tedy trochu přemlouvání a ještě během natáčení byl Arnold maximálně skeptický, považoval Terminátora za zbytný vedlejšák vedle Conana, na jehož pokračováních současně pracoval. Ne že by roli přímo podcenil – strávil mimo jiné měsíce tréninkem se střelnými zbraněmi, s nimiž neměl zkušenost. Dopadlo to nakonec ku jeho i našemu prospěchu, protože těžko říct, jestli by se dostal tak daleko i bez téhle role.
Jakmile začal Cameron odevzdávat první sestříhané pasáže, došlo jak Schwarzeneggerovi, tak i producentům, že tenhle intenzivní chlápek, který se jim skoro proti jejich vůli vnutil, nakonec asi opravdu má talent a začala se pomalu šířit pozitivní šeptanda. Přestože produkce byla velmi laciná a Cameron neváhal „guerilla stylem“ nabourávat lokace bez povolení a pomáhat si mnoha zkratkovitými a kompromisními způsoby, výsledek vypadá i dnes překvapivě profesionálně. Speciální efekty, a především miniatury, sice na první pohled prozrazují nízký rozpočet (různé remastery s nepřirozeně ostrým obrazem tomu paradoxně nepomáhají), to ale jen stěží naruší zážitek.
Terminátor je jednoduchý, přímočarý, ale skvěle dohromady stlučený snímek, což se stane Cameronovým trademarkem i přes rostoucí rozměr a technickou finesu jeho produkce. I když další jeho filmy jsou přeci jen ve všech ohledech promyšlenější a mají technicky i dějově širší záběr, již zde je patrná Jamesova efektivita odvyprávět rezonující příběh, jehož každý prvek má svou roli a svůj smysl. Právě kombinace toho, že sledujeme úžasné věci, které se ale vždy dějí z emocionálně čitelného důvodu, je jeho tajnou zbraní a vysvětlením jeho výjimečnosti, a to přestože nemá unikátní tvůrčí rukopis nebo jasné filosofické téma. Terminátor byl tedy první sebejistý krok na jedné dlouhé cestě a je stále radost se k němu jednou za čas vrátit.