Válečný zpravodaj je užitečnou, i když nepříliš strhující celovečerní reportáží o ukrajinské pohromě

Povinností recenzenta je schopnost oddělit, nebo alespoň identifikovat osobní či emocionální vztah k námětu od provedení díla. Jednak u sebe, jednak u publika. Ne že by šlo takové napojení vyříznout a zahodit, ale musíme ho pojmenovat. Tady ale nastává problém, protože publikum samozřejmě žádnou takovou povinnost nemá a není vázáno etikou ani normami umělecké kritiky.

„Civilista“ může u Válečného zpravodaje snadno říct, že jde o úžasný film, protože zobrazuje těžkosti na Ukrajině, což je společensky prospěšné, jde tudíž automaticky o pozitivní zážitek. Když recenzent namítne: „Jo, možná to říká něco, s čím souhlasíme, ale je to nic moc natočené,“ dostává se do neřešitelného konfliktu. Pro část publika, a nejspíš dost velkou část, je zpracování víceméně irelevantní, stačí souhlasit s vyzněním díla. Obzvlášť u dokumentu. Co pak s tím? Ne že bychom to dnes zodpověděli, jde ale o fascinující problém.

Válečný zpravodaj naštěstí nenabízí naprostý extrém příšerného filmu, který by se nasál na atraktivní téma. Jde z větší části o kompetentní dílo. Ale je rutinní. Jediné štěstí je, že (pokud jste stavění na dokumentaristiku) rutinní dokument automaticky vyznívá zajímavěji než rutinní fikční film. Už z toho principu, že sleduje v nějaké míře skutečné události, což zvyšuje zvědavost a zájem.

Nejde tu upřít určitá žurnalistická a reportážní hodnota. Válečný zpravodaj by se dal asi považovat za ucházející celovečerní zprávu. Existuje však důvod, proč zpravodajské reportáže povětšinou netrvají 80 minut. Sledovat je tak dlouho je prostě nuda. Zvlášť když tu mluvíme o o něco lépe technicky ošetřené ekvivalenty záběrů, jaké z ukrajinské války sledujeme poslední dva roky. Člověk to skoro nechce říct nahlas. No není to ostuda nudit se u scén utrpení a válečných zločinů?

Samozřejmě, že tu nestojíme o „zábavu“, řeč je spíš o přísunu nových informačních či emocionálních podnětů, které by nás vedly k novým úvahám. Tady by asi naše pozornost měla směřovat k novináři Martinu Dorazínovi, jehož očima celé dění sledujeme. Jednoznačně je protagonistou dění, poskytuje komentář a rámec k předloženému materiálu. Přidává i pár osobních anekdot. Tvůrci se ale rozhodli, že s ním nebudou pracovat o mnoho aktivněji, než pracuje zpravodajský produkt s reportérem.

Přestože v několika momentech se snímek naklání osobnějším směrem, neudělá rozhodný krok. Dorazím není emocionální kotvou, nedozvíme se o něm o moc víc, než co bychom mohli vytušit. Veškerá jeho polidšťující gesta jsou především formální a uměřená, třeba když vtipkuje o nedalekých kozách přivázaných u chlívku, nebo vede další z rozhovorů o Ukrajině v sauně. V druhé půlce se o jeho osobu tvůrci maličko opřou, možná aby evokovali nějakou katarzi, ale nevybudovali si na to dost pevné základy.

Ne že by opak byl zaručenou sázkou na jistotu, snadno bychom tu mohli skončit u sebestředného portrétu osoby, která na sebe nevhodně strhává pozornost. Je to zkrátka o balancu a konceptu a Válečný zpravodaj je v tomto ohledu velmi opatrný a bezpečný. Vyznívá prostě jako 80 minut záběrů z Ukrajiny, co se ve střižně nějak co nejlogičtěji seskupily. Scény dávají smysl, víme, proč sledujeme každý okamžik a je jasné, o co se tvůrci snaží.

Možná, že hodnota snímku časem naroste, především z archivního hlediska. Až se záběry z okupované Ukrajiny vytratí z kolektivní mysli a bude třeba je nějak ilustrovat pro nové publikum, Válečný zpravodaj se může ukázat být přinejmenším užitečným zdrojem materiálu a informací. Od zhlédnutí snímku není třeba odrazovat, obzvlášť, pokud by byl spojený s diskuzí s tvůrci, kteří mohou dodat další vrstvu osobního světectví. Jen nejde o dílo, které by mohlo nějak výrazněji zasáhnout do mínění svých diváků. Postoj k dokumentu bude tedy u většiny publika nejspíš právě takový, jaký je jeho postoj k ukrajinskému konfliktu, což je z hlediska umělecké kritiky poněkud patová situace.

Podívejte se na žebříček nejlepších dokumentů podle databáze Kinoboxu.