Druhý Úsměv si o sobě hodně myslí. Když mu to prominete, čeká vás ucházející hororová blbina

Druhý díl dělá rozumnou věc a zcela opouští postavy jedničky. Poznáváme popovou hvězdu Skye Riley (Naomi Scott), jež se rok od vážné autonehody, při níž zemřel její přítel Paul (Ray Nicholson, syn Jacka, který je ve filmu proto, že umí jako nikdo napodobit otcův úsměv z Osvícení), a po následné odvykačce se pokouší o velký comeback.

Jako by tlak vyvíjený její matkou (Rosemarie DeWitt) a infrastrukturou showbusinessu nebyl dost velký, právě na Sky přeskočí tajemné prokletí a začne ji pronásledovat démon, jenž může dělat prakticky všechno, co ho napadne. Tedy vyvolávat halucinace a kontrolovat naši hrdinku, jeho hlavním trademarkem je ale ďábelský úsměv. Pokud ho zpěvačka do týdne nesetřese... Však víme...

O nyní sedmatřicetiletém Parkeru Finnovi, který s jedničkou režijně a scenáristicky debutoval, jsme mohli po prvním dílu říct, že je celkem zručný režisér, jenž by se chtěl zařadit po bok svého vrstevníka, uctívaného Ariho Astera, ale jeho scenáristický a obecně vypravěčský talent ho v žádném ohledu nedokážou podržet. Totéž jde zopakovat nyní, naštěstí s tím rozdílem, že jeho nový příběh je zasazen do mnohem zajímavějšího prostředí.

Je legrační, jak málo někdy stačí k tomu, aby šlo zážitek označit za poznatelně lepší: chytlavé kulisy. Zdrcující svět zábavního průmyslu vždy přitahoval publikum a ačkoliv mnohem lepší a intenzivnější variantou je nyní nepochybně satirický horor Substance, nový Úsměv rozhodně těží z toho, že se v něm z principu dějí zajímavější věci než v jedničce.

Gradace je mnohem intenzivnější a přesvědčivější. Ke konci opravdu cítíme, jak se rozpadá celý hrdinčin svět i její smysl pro realitu. Kde Úsměv opět selhává, je ve své zjevné snaze stát se „elevated hororem“, jak se dnes říká žánrovým počinům, jež chtějí zvyklosti žánru využít k vytvoření hlubšího zážitku, často v podobě společenské alegorie či metafory. Ačkoliv se tedy hrdinové změnili, téma zůstává: Protagonistky obou dílů zklamávají její nejbližší, kteří místo, aby jim pomáhali v těžkých chvílích, jejich situaci ještě zhoršují. Finn bohužel v obou případech selhává v konstrukci funkčního podobenství.

V jedničce byla hrdinkou profesní psycholožka, která nemohla pochopit, proč jí rodina, a především partner, nevěří, že ji pronásleduje démon. Mělo jít zjevně o podobenství nefunkčního vztahu, v němž nemá žena oporu. Jenže tu je ten problém, že to, co chce, aby jí její partner věřil, je vskutku šílené. Fikční svět Úsměvu je (s výjimkou ústředního démona) stejný jako ten náš, takže nejde považovat za morální selhání okolí, když si myslí, že se hrdinka nervově zhroutila a zrazuje ji zdravý rozum.

Dvojka je o řád lepší, už protože Skye Riley, ztvárněná odhodlanou Scott, je bez debat lepší protagonistkou. Abstinující alkoholička a drogově závislá se tu nedlouho po traumatizující události pokouší postavit na nohy. Přítomnost démona fantaskním, ale emocionálně přirozeným způsobem nastavuje její situaci. Osobní problémy a manifestace nadpřirozených sil tu spolu skvěle koexistují, stejně jako nejistota hrdinky, kde začíná a končí její lucidita.

Finn ale nemá cit pro přesvědčivé nastavení situace. Už jen skutečnost, že se Sky vrací na pódia po pouhém roce od fatální nehody a všichni okolo ní nevidí velmi zjevné znaky toho, že na to není připravená, nejsou podány příliš přesvědčivě. I kdybychom připustili, že se její matka a asistenti/přátelé nezajímají o nic krom zisku (což ani nemá být pravda), nedávalo by smysl, proč by se svou zlatou dojnicí zacházeli tak zjevně nezodpovědně. Vyprávění v tomto ohledu nenasazuje jasně formulovanou úroveň nadsázky, abychom tuhle výchozí situaci přijali bez tápání nad tím, proč se postavy chovají tak divně a proč nevidí něco tak zjevného.

Co se týče hororového řemesla, i zde má Finn velké oči a zjevně by chtěl imitovat své slavnější kolegy, aniž by ale přišel na to, jak jejich postupy aplikovat. Opakuje s ještě větší urputnosti asterovské rotace kamerou, jež opět nejsou v nejmenším motivované. Strach pramení v drtivé většině případů z velmi agresivních staromilských lekaček, kdy chodí hrdinka po temných místnostech a nejednou na ni s hlasitým zvukovým efektem odněkud vyskočí strašidlo.

Co se týče samotného ústředního konceptu, je jasné, že trademarkový úsměv existuje primárně pro potřeby marketingu a v příběhu nehraje žádnou roli. Celý mechanismus ústředního nepojmenovaného démona je zcela nahodilý, neznáme jeho motivace ani cíle. Prostě musíme přijmout, že má rád vyděšené lidi. Sky ohledně něj neodhaluje žádné tajemství nebo záhadu, v půlce filmu ji najde bratr jedné z předchozích obětí (Peter Jacobson), který o démonovi ví, a vysvětlí jí, co má udělat, aby ho porazila. Tedy aniž bychom měli důvod věřit, že ta taktika bude fungovat, protože se zdá být něčím, co nového spojence prostě náhodně napadlo jako eventualita.

Skutečně není mnoho dobrého, co jde o Úsměvu napsat, protože vždy, když se pokusíme nějaký aspekt filmu pojmenovat, zjistíme, že je v nějakém ohledu nedotažený. Přesto je třeba trvat na tom, že jde o zásadně lepší film než minule, má zajímavější a lépe zahranou hrdinku, námět s showbusinessem je automaticky zábavnější a řemeslo, ač nepříliš nápadité, drží v každé scéně pohromadě. Když přehlídneme, že Finn se zřejmě vidí jako budoucí mistr hororu, na což absolutně nemá, a budeme Úsměv považovat za letošní spotřební halloweenskou blbinu, dostaneme se k překvapivě uspokojivé jednohubce.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.