Profilový obrázek

Drover

Komentáře 25

Od nejnovějších
  1. Blade 2
    Blade 2 (2002)
    7
    Prvnímu Bladeovi jsem ve své době možná křivdil, ale nemám nejmenší chuť si to potvrzovat či vyzvracet. Nepochybuju však o tom, že dvojka šlape na plyn dvojnásobnou silou. Akce je zábavná a šíleně kinetická, takže velmi baví, zběsilému střihu navzdory. Zápletka zavání zábavnou osmdesátkovou jednoduchostí a silně béčkový opar spolu s del Torovým goticko-hororovým aranžmá dělají z druhého Bladea super zábavný jednorázový výplach, u kterého není třeba dávat pozor a přitom to nijak nebrání si ho naplno užít. Akční know-how začátku milénia s duchaplností osmdesátkových akčních hodů a zřetelným otiskem svého tvůrce míchají dohromady jednu z těch lepších komiksovek z dob temna.
  2. Úsměv 2
    Úsměv 2 (2024)
    8
    Pokračování, které svůj námět nikam neposouvá, ale zpracovává jej s o poznání větší energií a fištrónem. Parker Finn chytře rozhání dusno psychologického thrilleru z prvního dílu a volí mnohem větší nadhled. Přitom zůstává tomuto tématu věrný a paradoxně ho podává mnohem živěji než prvně, čemuž napomáhá i skvělá Naomi Scott. Vůbec hlavní hrdinka a její představitelka je jedním ze dvou důvodů, proč dvojka Smile tak hezky funguje. Nejen, že jí to moc sluší, ale její vyčerpávající výkon a neuvěřitelná mimika by si zasloužily alespoň nominaci na Alberta. Tím druhým důvodem je neotřelé zasazení do šoubyznysu, které dalo prostor pro mnoho vizuálních nápadů, zajímavou práci s postavami i (ne)čekané finále, po němž je pro mě pokračování stejně lákavé jako nepředstavitelné.
  3. Hellboy: The Crooked Man
    Hellboy: The Crooked Man (2024)
    5
    Musím chca nechca přiznat, že tenhle Hellboy nejvíc boduje brakově hororovou atmosférou. Právě tou se odlišuje od klasických fantasy, a legendární předlohou pro změnu od klasických hororů. Dlouho jsem neviděl film, který by natolik povědomé kusy kombinoval do tak unikátního celku. Škoda jen, že to netočil Peter Jackson… Brian Taylor totiž pokračuje ve svém uměleckém projektu “ADHD ve filmu”. Herci oscilující na hranici sympatického amerického béčka a bulharského sklepního porna se přesouvají anonymním lesem od jednoho dřevěného čtyřstěnu ke druhému, v každém proběhne dějotvorný monolog/dialog, a jdou zase dál, přičemž do tohoto “děje” náhodně vstupují záběry s halucinogenním filtrem, které jakmile jdou za sebou, přestávají fungovat. Taylor neustále vrší nestandardní kamerové úhly i, uznávám, zajímavé vizuální hrátky, ale střihová skladba a vyprávění mu nic neříká, takže fungují výhradně jako hezké statické obrázky, jako koherentní a dynamický film ani zdaleka. Přitom je to až schizofrenní vidět tak rozdivočelé podání, v němž je ale akce až ostudně statická (a téměř absentující). Nápady nelze Taylorovi upřít, ale určitě by se uplatnily mnohem lépe v metalových videoklipech a reklamách (může si podat ruku s dvorním hollywoodským klaunem Zackem Snyderem, i když i tenhle smutně podvyživený Hellboy je dál, než jeho posledních pět filmů). Za zábavnou atmosféru, neotřelý vizuální zážitek a opět nové zpracování legendární postavy dávám 5/10 (jakožto objektivní smrdutý kritik dávám 3/10).
  4. Potulný samuraj Kenšin: Počátek
    Potulný samuraj Kenšin: Počátek (2021)
    6
    Poslední příspěvek do této samurajské série se nese ve stejném duchu jako předchozí kapitola. Celkově pochmurnější tón, tlumenější barvy i vrásky ve tvářích herců filmu sluší a tvoří příjemný kontrapunkt k “původní” trilogii. Mnohem lépe však fungovaly v předešlém díle, který na trilogii příběhově navazoval. Byl díky nim zřetelný časový i tonální posun, budovaná hrozba v podobě geniálního Mackenyu Araty fungovala na výbornou a příběh vyzníval náležitě osudově. Zde se přesouváme na začátek, takže starší herci tu působí lehce nepatřičně, na to si však divák snadno zvykne, pokud chce. Větší problém je v tom, že jako pátý v řadě tento film působí spíš jako bonusová trivie, kterou nikdo nepotřeboval. Dokonce zde znovu vidíme scénu, která byla již v prvním filmu a po níž je jasné vše, co divák potřebuje vědět. A po ní následují další dvě hodiny, které velmi střídmě a umírněně dávají tvar těm několika málo flashbackům z Konce. Takže ačkoliv Počátek oplývá kouzelnou melancholií, nádechu zbytečnosti se nějak zbavit nejde. Jako by si člověk místo sledování epického příběhu prohlížel encyklopedii z daného světa, prostě je to trochu mrhání časem.
  5. X
    X (2022)
    5
    Jako postmoderní mix žánrů téměž hodnotné, jako horor navazující na osmdesátkovou tradici slasheru a hixploitationu sotva průměrné. Je super, že Ti West představuje různé motivy a detaily, které pak dokáže účelně zužitkovat, a v první polovině i zdařile pracuje s žánrovým prolínáním. Stejně tak potěší dnes už netradiční erotické scény, nahota a celkově snaha obohatit přímočarý scénář úvahami nad odvětvím erotického filmu a vetkat jeho kořeny do charakteristiky postav. Jenže to se okouká za čtyřicet minut a gore, který poté následuje, je suchý, neefektní a ohraný, veškerá žánrová nadstavba se tak ve výsledku ztratí a dojem zůstane převážně nijaký.
  6. Jen Bůh odpouští
    Jen Bůh odpouští (2013)
    4
    Koncentrovaná banalita, která se snaží maskovat tím nejsměšnějším způsobem: nekonečnými záběry do nikam, vyprázdněnými pohledy malátných herců a jednotónovým hlukem. Bullshit, jehož filozofický rozsah strčí do kapsy i John Wick, který uspokojil alespoň svého vlastního tvůrce, ačkoliv musím uznat, že ve specifickém rozpoložení nebo v náležitém narkotickém stavu může Gosling na diváka promlouvat úplně jinak. Za laboratorních podmínek je to však stěží snesitelné.
  7. Potulný samuraj Kenšin: Zrození
    Potulný samuraj Kenšin: Zrození (2012)
    7
    Zábavná adaptace s typicky veselým a barevným vizuálem a výstředními postavičkami, která však ve své grotesknosti stále výborně funguje nejen jako zábava, ale také jako příběh se zajímavými postavami a pestrou škálou emocí. Kenshin dokáže využít svoji předlohu a vytěžit z ní to zajímavé, to jest kulturní a vizuální atraktivitu Japonska, pestrost a nejednoznačnost daného historického období a přiznaně přehnaný anime vizuál (to jsou hairstyly). Byť se syžet může zdát klasický až fádní, je opentlený řadou výrazných sympatických postav, podnětnými zamyšleními nad japonskou životní filozofií, rozdivočelou akcí (ta nijak přespříliš nevychází z uhlazené hongkongské školy, ale o to víc udělá dojem sama za sebe) a také samozřejmě roztomile jednoduchým asijským humorem. Pán prstenů, Gladiátor či Temný rytíř současného japonského filmu.
  8. Vetřelec: Romulus
    Vetřelec: Romulus (2024)
    6
    Další posila do vetřelčí ságy je nepochybně nejlepším příspěvkem za poslední desítky let. Víc to však vypovídá o stavu série než o kvalitách tohoto filmu. Fede Alvarez zdárně navazuje na původní estetiku Scottovy legendy, potěší nenuceným odkazováním jak skrz design, tak i soundtrack, nejde se však zbavit pocitu, že film vznikl především pod taktovkou disneyovských producentů, tedy s cílem opět vydělat na zajeté značce, uplatnit všechny podstatné trademarky, udělat vše správně v rámci nastavených mantinelů a především se nepokoušet o cokoliv radikálního či novátorského, co by divák a fanouškovská komunita nemuseli přijmout. Navzdory poctivé filmařině, produkčním hodnotám a Alvarezově snaze navázat na absolutní klasiku se tak pachuti lehkého polotovaru nezbavíte. Ve Scottově, Cameronově ba i Fincherově díle postavy mají vlastní gravitaci a nepotřebují klišovitou agendu. Vetřelec není na plátně každou chvíli, ale jeho přítomnost a hutný hororový odér lascivně čvachtají v každé scéně. Ačkoliv se zde dočkáme v podstatě toho samého, jisté uhlazování hran, disneyfikace a jistá dávka produktovosti tu zkrátka cítit jsou. A nevím, zda nám dnes nějaká značka (snad s výjimkou Avatara) dokáže nabídnout víc. Jako když člověk nakupuje v Levi’s a pak místo něj otevřou New Yorker: hezký hadry si tam vybere taky, ale těch vyprání to tolik nesnese.
  9. Občanská válka
    Občanská válka (2024)
    3
    Ultranudná extrapičovina smrdící po pseudointelektuálních hipsterských hovnech. Nesledovatelná je zhruba stejně jako chce být podnětná a stylová, takže pokud už se vám podaří pronudit se k závěrečným titulkům, čeká vás jen pásmo frustrujících výjevů, extrémně čurácký soundtrack, k uzoufání otravná pseudozápletka a úsměvná snaha o uvědomělý společenský komentář od mentála pro mentály, jíž se podřizuje i elementární logika děje. Už nikdy víc. Slovy Václava Postráneckého: chce se mi zvracet.
  10. Deadpool & Wolverine
    Deadpool & Wolverine (2024)
    8
    Po dlouhé době dostáváme to, na co jsme byli u Marvelu (a potažmo u Disneyho) zvyklí až nezdravě dlouho - kvalitní hollywoodský produkt. Třetí Deadpool je poctivá a vydatná komiksová zábava, na které je zřetelná všechna producentská a tvůrčí péče a hlavně snaha dát divákům plnotučnou popcornovou porci zábavy. V tradičním duchu Marvelu je na nebohou pseudozápletku navěšena obří plejáda atrakcí, které si Deadpool může dovolit ždímat naplno - boření čtvrté stěny na účet Marvelu, výbušná chemie mezi Reynoldsem a Jackmanem, akční a dramatický potenciál Wolverina, šílená a skvěle využitá camea, všechny ty divácky vděčné propriety, které od Marvelu chceme, Deadpool rozdává plnými hrstmi. A když přimhouříme koule nad sem tam slabšími triky, i akce je naprosto prďácká, jak už je v této sérii ostatně zvykem. Tahle podpora provozovatelů kin bez pochyb stojí za těch pár stříbrných, co vylovíte z kašny.
  11. Bastard
    Bastard (2023)
    8
    Natočit film o pěstování brambor je kumšt, který bych nesvěřil nikomu menšímu než vylitým Dánům, již jsou svými obdivuhodnými příspěvky do zlatého fondu evropského filmu již dlouho známi. Avšak natočit film o urputné snaze vypěstovat brambory na zmrzlé placce, to už je námět, kterého se může důstojně zhostit snad jen geniální nadčasový Mikkymaus a jeden z výkvětů Jutland Filmskolen Nikolaj Arcel. Do krystalických scenérií je zasazeno minimalistické vyprávění, které však dokáže i přes svou neokázalost a zdánlivě nicotnou zápletku bavit i dojímat. Chytře vedený scénář i Mikkelsenův charismatický projev dokážou předat ty správné emoce, kterými se tu zbytečně melodramaticky neplýtvá, i ideu toho, jak člověku při tvrdohlavé honbě za svým cílem protéká mezi prsty to, na čem opravdu záleží. Vynikající příběh ze zajímavého prostředí a doby, který by zazářil i jako tlustý historický román.
  12. Vyměřený čas
    Vyměřený čas (2011)
    5
    Takovou Olivii Wilde by si člověk narazil i v padesáti, ne-li i v pětasedmdesáti! Oh my… Nicméně ústřední téma času je v prvních deseti minutách akcentováno tolikrát a tolika doslovnými frázemi, že film působí, jako by ho psalo desetileté dítě, co dostalo během psaní školní slohovky fakt cool nápad. A to následuje i po zbytek střídmé stopáže, během které postavy vyjadřují myšlenky, shrnují děj či vypráví lore tak doslovně a odtrženě od čehokoliv, až se film dostává na hranici parodie. “Dobré ráno. Na to, že ti je padesát, vypadáš dobře. Pokolikátý už ti je padesát? Potřetí? No nic, musím do fachy, dneska musím dělat přesčas, abych nám nahrabal nějakej čas. Víš jak…dlužíme čas na nájmu i na energiích…to je ta Bidenove drahote. Prostě už nemám čas. ČAS, pičo!” A takto probíhájí veškeré dialogy, které špikují nepodivně triviální, ale podivně vystavěnou zápletku. Takže deset bodů za Olivii Wilde a mínus pět za demenci.
  13. Aquaman a ztracené království
    Aquaman a ztracené království (2023)
    6
    Aquaman se drží svého kopyta a stále potěší otevřeně komiksovým vizuálem - výraznými barvičkami, roztodivnou výpravou ve stylu Star Wars - a Wanovým nejsilnějším stylistických příspěvkem, a sice kreativní kamerou, která dává akčním scénám šťávu a leckdy správně zvoleným záběrem navodí tu správnou atmosféru (lehce karikaturní či hororovou ve stylu Evil Dead). Nicméně… dvojka přichází s tříletým zpožděním a navíc v nejhorší možný moment, kdy už je DCEU na kousky a nadobro přestalo kohokoliv zajímat, a především se začal zajídat celý komiksový žánr, nebo přinejmenším jeho nynější podoba. Takže tahle ošuntělá pseudozápletka, nadbytek digitálních zvratků a viditelná nemoc z postprodukce a střihových hokus-pokusů už vážně nemá divákovi co nabídnout. Marvel možná usnul na vavřínech, ale DCEU usnulo na kusu kartonu za popelnicema u Lidlu a zaspalo všechny příležitosti chytit se nějakého stébla. Pojďme už, prosím, dále.
  14. To se mi snad zdá
    To se mi snad zdá (2023)
    7
    Neotřelý námět rozehraný neotřelým způsobem, ale přesto uvěřitelně, smysluplně a hlavně divácky stále atraktivně. Dream Scenario je jedním z filmů, které mají prostor diváka tahat za nos po celou stopáž, a ačkoliv se scénář drží při zemi víc než by musel, o to soustředěněji dokáže vyprávět, věnovat se postavám a sem tam zaútočit povrchní, leč trefnou satirou. Mikuláš výjimečně není pouze předimenzovaným magorem, ale regulérním tahounem, a svého uťápnutého pedagoga hraje s vervou a chutí, jakou jsme u něj neviděli, co společenská paměť sahá. Dream Scenario dokáže vtáhnout, překvapit i chytit za srdíčko, a přitom rozehrává zápletku zdánlivě skromně a nepodbízivě. O to víc však dokáže ze svého námětu vytěžit maximum a odvyprávět příběh, který má smysl i nějaký ten přesah. Supr.
  15. Wonka
    Wonka (2023)
    8
    Koncentrovaná dávka pozitivní energie, vypuštěná do světa v ten nejpříhodnější moment. Chalamet srší charismatem a táhne celý film kupředu, a už když se v první scéně dokonale hýbe po scéně spolu s kulisami, je jasné, že Wonka bude jedním z těch výjimečných kinozážitků. Wonka je oproti svým předchůdcům mnohem pohádkovější, což podporuje chytlavé muzikálové pojetí i mnohem stylizovanější svět, ve kterém se zbytečně nezabíhá do nudné sféry zákonitostí, zato se může divák naplno rochnit v jedné chytlavé a nápadité scéně za druhou, které dohromady formují specifický romanticky fantaskní svět v retro stylu Olivera Twisto. Žánrový posun sice zploštil zápletku, ale podobně jako v Karlíkovi jsou tím pravým kořením dílčí scény a tuna originálních a zábavných nápadů, a těch se tu opět dočkáme do sytosti. Chalamet se titulní role zhostil bez zaváhání a bez zaváhání prodává jak ztřeštěnou náturu svojí postavy ve stylu Johnnyho Deppa, tak i dojemný osobní rozměr. Je to prostě pan herec. A Hugh Grant jako Umpa Lumpa vtipně odkazuje na původní film, ze kterého Wonka vychází, a na omezeném prostoru vždy dokáže do scén vlít novou energii i styl humoru. Tahle značka zkrátka s každým filmem odhodlaně bojuje o status klasiky, a Wonka rozhodně není výjimkou.
  16. Rebel Moon: První část – Zrozená z ohně
    Rebel Moon: První část – Zrozená z ohně (2023)
    3
    Už když se během ukázky produkčních společností spustí orgastický chorál, tak poznáte, že bude zle. V prvních deseti minutách následují filozofické monology s teskným soundtrackem v pozadí, zpomalené záběry na rozhazování semínek, vesnice hipsterských amišů a vesmírný Schutzstaffel. Dvouačtvrthodinová vykrádačka veškerého popkulturního materiálu rozšmelcovaná logikou desetiletého kluka, jehož kompetence začínají a končí u videoklipového vizuálu a slow motionu. Rebel Moon je magický zážitek, kde se podařila ve vyprávění skloubit primitivnost s nesmyslností v každé dílčí scéně. Charakterizace postav či vzájemná interakce jsou neexistující, místo děje tedy hlavní hrdinka spontánně vypráví expozici a lore, případně hrdinové stojí a koukají, jak se před nimi něco děje, a čekají, až to skončí, aby to mohli okomentovat nějakou prázdnou epochální glosou, kterou si Zack Snyder určitě nechá vytetovat. Během dvou hodin divák nedostane nic kromě dokonale nijakých herců a prázdných digitálních obrázků. Zacku, nejsi rebel, ale normální fušér.
  17. Jûbei ninpûchô
    Jûbei ninpûchô (1993)
    7
    Anime klasika, která by rozhodně neměla uniknout žádnému fanouškovi žánru. Jako vždy neotřelá ve vyprávěcích postupech i v budování charakterů, s krásnou vizuální a v detailech i příběhovou poetikou. Ninja Scroll zaujme kromě své typicky japonské výstřednosti rovněž typicky japonskou explicitní brutalitou, sexualitou a nekompromisností, hojně zastoupenými v tomto archetypálním příběhu, který rovněž klasicky odkazuje na slavnou japonskou historii. Triviální vyprávění a povětšinou nesympatické postavy mi brání v maximální spokojenosti, přesto nemám pochyby, že jsem viděl něco výjimečného, obzvlášť při vzpomínání na netradiční ozvěny romantiky a shakespearovské tragiky. A ačkoliv nemám nakoukáno tolik, abych dokázal Ninja Scroll označit za žánrový milník, když vidím, jak se u něj viditelně inspiroval například Basilisk či Naruto, nezdráhal bych se ho na pomyslný piedestal vyzdvihnout.
  18. Marvels
    Marvels (2023)
    4
    Nechtěl jsem být na poslední přírůstek do rozbitého Marvelu zbytečně přísný a stavět ho na roveň např. Black Adama, jehož jsem tuhle zastihl v televizoru a ujistil se, že se na něj nedá soustředěně dívat (ovšem jako kulisa k čemukoliv jinému funguje obstojně). Nemůžu však The Marvels postavit ani na roveň druhého Ant-Mana či Homecomingu, protože to jsou stále filmy, které stojí na vlastních nohou. The Marvels jsou nezaujatým producentským šméčkem, které se líně veze na (pouze zdánlivé) síle značky, postavy se překotně ženou za dalším filmem/seriálem a nezanechají za sebou žádný dojem pro diváka, příběh se neohrabaně převaluje v nánosu uspěchanosti, triviálnosti a již tradičních nesmyslů (Captain Marvel nevyřeší svoje dilema několik desítek let a najednou ho vyřeší lusknutím prstu?). Koukat na The Marvels je jako koukat na TikTok a duševní újma bude dozajista podobná - na nic se nesoustředí a ze všeho, co se vám mihne před očima, ve vás nic nezůstane. Současná neochota Marvelu poctivě odvyprávět alespoň onu dvacetkrát viděnou zápletku a dělat z postav víc než automaty na hlášky či zástupce minorit je už příliš. A diváci to cítí. Za pochvalu stojí obstojné akční scény, na kterých se pravděpodobně nadřel režisér druhého štábu, o kterém nikdo neřekne ani slovo. Z očekávané události se však přesouváme do oblasti guilty pleasure. I když občas ani ne tak pleasure.
  19. Stvořitel
    Stvořitel (2023)
    5
    Katalogová slátanina, jejíž autor má jakýsi prorocký syndrom, ve které se pere skvělý vizuál a design (jak může po tomto jakýkoliv tvůrce obhájit rozpočet 200 mega?) s nesmyslným připitomělým světem plným plochých připitomělých postav. To vše podané v klišoidním příběhu bez pořádné hlavy a paty, na kterém se střihači se svými dětskými nůžkami víc než vyřádili. Zparchantělá střihová skladba náhodně a bezúčelně boří celé scény, mnohdy není poznat, co se kdy odehrává a především proč mnohé flashbacky vstupují do děje zrovna v daný okamžik (za mě vyhrává cesta hrdinů autobusem, během níž se objevují náhodné výjevy stěží určitelného data, ve výsledku tedy není jasné, jak dlouho a kam hrdinové jeli, co vše se jim po cestě stalo atd.). Vyprávěcí absurdita vyniká tváří v tvář primitivní zápletce, jejíž zdánlivá esa v rukávu odhalíte už v prvních pěti minutách. Představený svět definují především stěží vysvětlitelné podivnosti jako obří vesmírná základna, která útočí na libovolné území na planetě bez ohledu na jakákoliv mezinárodní pravidla či hranice, neurčitelná povaha umělé inteligence (proč existují roboti-mniši? ...protože Gareth Edwards prezentuje ideu techno-optimismu těmi nejjednoduššími výjevy, které ho napadly. Proč Ken Watanabe jako robot přepíná mezi angličtinou a japonštinou bez zjevného důvodu? ...protože je to Ken Watanabe a to je jeho role v libovolném hollywoodském filmu.) a karikaturní postavičky, které samy o sobě nežijí, jen reprezentují různé ideje. John David Washington byl v Tenetu super, ovšem tam byl zamlžený charakter jeho Protagonisty jedním z pilířů vyprávění, zde naopak hraje jasně definovanou archetypální postavu a jeho charisma či osobitý herecký projev náhle neexistují. Alespoň se však vytváří zábavný kontrast mezi ním a Madeleine Yunou Voyles, která ho přehrává v každé scéně. Edwards prezentuje velké myšlenky skrze svět, který stojí na vodě, a nezajímavé postavy. Staví do kontrastu apokalyptické výjevy a klasickou hudbu, což je to první, co člověka napadne. Je to tvůrce s nesmírným vizuálním talentem, jemuž by však producenti neměli dávat rozpočty pro jeho vlastní scénáře. Navzdory kriticky pojaté recenzi se mi však na Stvořitele koukalo hezky, značnou část filmu jsem se kochal a začínající Madeleine Yuna Voyles mě velmi bavila. 5/10
  20. Zlo si umí počkat
    Zlo si umí počkat (2023)
    7
    Zábavná polízanice, jíž dodává kouzlo hlavně to, že se odehrává v té největší prdeli té největší prdele, jakou snad jde vymyslet, a to, že si tvůrci rozhodně neberou žádné zbytečné servítky. Přece jen právě horor je žánr, kde servítky nemají co dělat, na což současná angloamerická pasociální garnitura ochotně pozapomíná. Díky výše zmíněným atributům má film naprosto parádní atmosféru, kterou se nebojí pravidelně prokládat nečekanými brutalitami a animální hnusotou. Nebál bych se konstatovat, že těch pár ryze hororových momentek je skutečně něco, co se jen tak nevidí. Pocit bezvýchodnosti, malosti tváří v tvář nezastavitelně se šířícímu zlu a stále se prohlubujícího marasmu film navozuje jak přísně rozvíjeným námětem, tak neotřelou volbou prostředí, tak vtahujícími záběry, tak minimalistickým vykreslením postav. Vše je to zdánlivě velmi prosté, ale vše to bezvadně funguje. Prostě Patagonie smrti 3: Perrón a Pinochet contra Inferno. Škoda jen, že ve zvoleném konceptu v duchu “méně je více” ty vyloženě vypečené žánrové hody prostupuje patrné množství hlušiny, která sice po zhlédnutí hezky zraje, nicméně při sledování může dost nudit, a také dokáže průměrného evropského diváka iritovat svým naturelem, kdy to nejlepší, co zdejší postavy svedou, je chytnout amok (jak je ostatně známo z libovolné latinskoamerické produkce. Doporučuji třeba stěží dokoukatelný mexický hovnopád Oscuro Deseo, který však všeobjímající demenci vynahrazuje solidní dávkou erotiky). Nicméně v kontextu současného hororu je to takzvané matadero de puta madre.
  21. Poslední souboj
    Poslední souboj (2021)
    9
    Naprosto úžasný kinozážitek, kterých nebývá mnoho, a další z plejády důkazů, že Ridley Scott je PAN režisér, jemuž i v současnosti může pod rukama vzniknout monumentální dílo, na které se může celý žánr po dekády odkazovat. Rašómon dostal svého duchovního nástupce, ve kterém řinčí ocel o ocel, postavy tnou do živého a koně klusají přes potok s takovou pompou a precizností, že každý frame a každý zvuk, který se na diváka line, je jako okno do historie. Ale nemyslím tím jen historii ve smyslu dávné minulosti, mluvím především o historii, jež se člověku odehrává před očima. Je to historie opulentní a osudová stejně jako intimní a osobní, ve které se herci skutečně stávají svými hrdiny, dávají do toho srdce a když dojde na lámání chleba, to napětí je až elektrizující. Zároveň se v příběhu odráží nepatrné nuance vdechující celému konceptu opravdový život, a v jeho průběhu se otvírají tíživá sociální témata, která rozhodně nejsou relevantní pouze prizmatem středověku. Historický opus magnum, v jehož zdánlivě prosté zápletce a zdánlivě prostých hrdinech je jeho největší síla. Když tedy pomineme, jak úžasně je to celé natočené.
  22. Freddy versus Jason
    Freddy versus Jason (2003)
    7
    Neskonale užívací crossover v nejlepší slasherové tradici v podání nadšeného fanouška, který rozhodně nezapře svůj asijský hororový naturel. Freddy vs Jason ždíme potenciál žánrových ikon naplno, ale zároveň nezapomíná pumpovat do střídmé stopáže pořádnou dávku nadhledu, který klasické hororové značky dnes nutně potřebují, a nadsázky, která tuhle show úspěšně tlačí za hranici komedie. Zběsilé tempo, které neunavuje zbytečnou expozicí, rozkošně přehnaný gore, solidní příval hlášek (“first time it tends to get a little messy”) a lahůdkový boss fight s kupou nápadů a řádně ohuleným metalovým volume. Je to peachovina jak mraky, ale mega zábavná. Takhle měl vypadat Batman v Superman.
  23. Pět nocí u Freddyho
    Pět nocí u Freddyho (2023)
    6
    Vlastně mi chybí tyhle prosté horory, které se aspoň trochu snaží pracovat se svojí zápletkou, nastínit divákovi nějaké základní motivy, skrz které si může najít cestu k postavám, a nepůsobí jako z prstu vycucaný produkt. Five Nights at Freddy’s zaujme i chytlavou osobní linkou a nečekaně uchopenou mytologií, která se jednoduše, leč funkčně pojí s příběhovým pozadím hlavního hrdiny. Spousta toho, co film představí, vyšumí do ztracena, až se vše smrskne na holou kostru, ale stále je to naprosto funkční produkt a pohodová oddechová záležitost, která leckterými detaily dokáže překvapit a svou přitažeností za vlasy nepokrytě pobavit.
  24. One Piece
    One Piece (2023)
    9
    Vynikající a svébytná záležitost, která má potenciál přerůst v klasiku. One Piece se může zdát jako výzva, jelikož jeho přiznaná anime stylizace křičí z každého záběru a ty přepálené kostýmy, masky a barvy rozhodně nejdou ruku v ruce se zažitými televizními standardy. Nicméně pocit předražené porno parodie mě opustil již v půli prvního dílu a od onoho okamžiku jsem se už nechal naplno unášet vodami East Blue. Sledovat One Piece je jako balzám na duši, především tedy vidět, jak si tvůrci dávají záležet, nebojí se věnovat celou sezónu ústředním postavám - dopřát jim dostatek prostoru pro nadechnutí, dát jim náležitý background - ale zároveň suverénně uvádějí diváka do živého pestrého světa, představují jeho pořádky, budují podloží pro neuvěřitelně rozmáchlou ságu těžící naplno z předloh(y) a při tom všem ještě odvypráví plnohodnotný příběh. Akční scény jsou výborné a plné nápadů, s mile nadsazenou choreografií, a rozhodně není problém, že se v nich opakuje jeden kamerový objezd. Především má však One Piece šanci nastolit globální trend a nový precedent ve světě televizní tvorby svojí odvahou oprostit se od hry na realističnost. One Piece si nehraje na realistický svět či zpracování, naopak se nebojí naplno těžit ze svého původu a ukazovat nám věci, které jsme dosud neviděli, kombinovat výstřední až bizarní prvky a bez ostychů je divákovi napálit, přitom nám však zdejší hodnoty zůstávají jasné a jasně chápeme, co se děje a o co se postavy snaží. Kam tato nová fascinující větev dospěje je ve hvězdách, ale neskutečně mě to baví a chci tyhle hrdiny sledovat při dalším počínání a prozkoumávat s nimi oceán. A to je, myslím si, ta nejlepší vizitka, jakou může seriál mít.
  25. Příběh rytíře
    Příběh rytíře (2001)
    10
    Dokonale vyvážený mix odlehčené letní romantiky a pohádkového příběhového rámce o tom, kterak syn doškáře změnil svůj osud. Vtipná parodie na středověk, charismatický Ledger, perfektně excentrický Bettany, krásná Sossamon (až v originále jsem si všiml, jak roztomile špatně hraje). Ideální film na deštivé víkendové odpoledne.