Až na krev (2007)
9
297
Uživatel o sobě nic nenapsal.
Vysočina, Třebíč, Česká republikaHodnocení 127
Komentáře 34
Pedro Páramo (2024)
6
Nemyslím si, že tento film má co nabídnout běžnému divákovi, tím méně běžnému evropskému divákovi. Pedro Páramo jako kniha je jednou z fundamentálních klasik latinskoamerické literatury a jako taková představuje typické rysy literatur tohoto regionu - živí potkávají mrtvé, čas se zde prolíná a vše se v něm ztrácí, dějí se tu zvláštní věci, které jsou ale zasazené do všední reality, v níž jsou věci jako víra, láska či moc pomíjivé stejně jako sám život. Filmu se hezky daří přenést na obrazovku přesahy do magického realismu, velmi živou spiritualitu a vyprahlou, zdánlivě neuchopitelnou realitu krutého světa, kde se může stát cokoliv. Jako odvážný otisk jedinečné a velmi abstraktní literární tradice slouží tedy Pedro Páramo dobře, vítězstvím se však nazvat nedá. Materiál naráží na limity vizuálního média, ve kterém divák nemá manévrovací prostor ani svobodu čtenáře, film tak může působit dost monotónně, roztahaně a nudně, neobeznámenému divákovi pravděpodobně i docela nesmyslně a vycucaně z prstu. Těžko říct, jestli se ty španělsky psané bichle vůbec dají uspokojivě adaptovat tak, aby zachytily všechnu tu prchavou mystiku, která v nich je. Ale i v tom je jejich kouzlo, že se tak obtížně čtou a ještě hůře přenášejí na plátno.
Ve jménu cti (2023)
7
Krásně soustředěná žánrovka, která dokáže efektně vytěžit nejen své téma a námět, ale také dobové a místní zasazení, přičemž tak činí s nebývalým galským fištrónem. A to k tomu, prosím, nepotřebuje ani dvě hodiny. Stejně čistý a přímý jako tento film bude i má recenze: ačkoliv mě příběh nijak zvlášť nechytl za srdce, i tak jde o parádní žabožroutské žrádlo se skvělou akcí, trefným obsazením, pevnou režií, nevtíravou podnětností a nefalšovanou evropskou elegancí.
Čarodějka (2024)
5
Wicked je víc než co jiného výstižným symbolem doby a tím je cenný. Jde o kombinaci hollywoodské tvůrčí bezradnosti, chabé zámořské pohádkové tradice a otravného amerického revizionismu. Jako pohádkový muzikál bychom ho měli brát s nadhledem, to by ovšem nesměl neustále akcentovat komplexní sociální témata a hlavně se k nim vyjadřovat v americkém stylu “černá nebo bílá” (případně modrá nebo červená, růžová nebo zelená…). Zajímalo by mě, proč se všechny ty otázky stále řeší, když je všechno tak jednoduché. Film nám je však neustále strká pod nos skrz svět, kde jsou postavy pohádkově jednorozměrné a na vše hledí pohledem šestiletých dětí. Což by žánrově i bylo sedlo, kdyby se tyhle dvě věci tak dokonale nevylučovaly. Jak to asi může dopadnout? Jako křiklavá, nesourodá, ideologicky zatížená a mentálně poněkud vadná hybrida, která nenastavuje zrcadlo pod takovým úhlem, pod jakým by asi chtěla, ale je díky tomu dokonale poplatná současné realitě. Když k tomu přičteme seriálovou rozplizlost a chabé hudební vložky, dostaneme se na absurdní číslo 160 minut, které v mých očích neobhájí ani muzikál od Jamese Camerona, natož tahle recyklace. Z úcty ke všem kostymérům, maskérům, trikařům, choreografům, tanečníkům, svačinářům a hudebnímu nadání Ariany Grande však nemůžu Wicked nadobro spláchnout do hajzlu, neb ač je to podívaná lehce postižená, stále spektakulární. Nominaci na Alberta beru jako vtip.
Porotce č. 2 (2024)
7
Otec zakladatel to má i ve svých 150 letech neuvěřitelně v paži. Režíruje s citem a rozvážně, což je v dnešní roztěkané a vyumělkované produkci velice osvěžující, divák si tak film užívá nejen jako poctivou a zajímavě rozepsanou žánrovku, ale také jako soustředěný, uklidňující a příjemně plynoucí zážitek, který naturelem rozhodně nezapře svou americkou podstatu. Prostředí zámořské justice je atraktivní a napínavé jako vždy, ale v daném sociokulturním prostředí, kde je zdánlivě vše relativní a vše podléhá neustálé společenské debatě, je skvěle vytěžený a vypointovaný i námět a scénář. Ten zde tvoří základ všeho a režisér i herecký ansámbl jej opečovávají s náležitým zanícením. Porotce č. 2 je tedy plnotučným, byť nijak revolučním či výjimečným, filmovým zážitkem.
Lovec Kraven (2024)
5
Napsat, že jde o důstojné rozloučení, by bylo za normálních okolností bráno jako otevřený výsměch přímo do ksichtu, avšak v kontextu Sony Scheiße-Verse jde o zcela přesný popis proběhnuvších událostí. Byl jsem až šokován tím, jak jsou v Kravenovi nějaké postavy, které něco dělají, a že zde sledujeme příběh, který někde začne a víceméně normálně uběhne až do konce. V těch nejblbějších momentech sice připomíná havířovské porno, v těch dobrých se však blíží poctivému Rambovi. Charisma Рассла Крауа nepohasíná ani v konfrontaci s hraným přízvukem a v kombinaci s blbě napsanými a bizarně zahranými záporáky jde o výživnou protiváhu Johnsonovi, jemuž role sedí jako ulitá. Výsledkem je zmetek podivného tvaru, kterému úplně nesedí žádný žánr, podáním světa, charakterů a jejich vztahů opět připomíná zlatou éru Ghost Riderů a Fantastických čtyřek, parodický rozměr záporáků, solidní akce, fajnové tempo a kontrapunkt k barvotiskovým marvelovkám posledních účetních období však z Kravena činí snesitelnou, místy až nepatřičně guilty pleasure podívanou. Poděkujme tedy studiu Sony za šest let ničeho a v poklidu spláchněme.
