Prvnímu Bladeovi jsem ve své době možná křivdil, ale nemám nejmenší chuť si to potvrzovat či vyzvracet. Nepochybuju však o tom, že dvojka šlape na plyn dvojnásobnou silou. Akce je zábavná a šíleně kinetická, takže velmi baví, zběsilému střihu navzdory. Zápletka zavání zábavnou osmdesátkovou jednoduchostí a silně béčkový opar spolu s del Torovým goticko-hororovým aranžmá dělají z druhého Bladea super zábavný jednorázový výplach, u kterého není třeba dávat pozor a přitom to nijak nebrání si ho naplno užít. Akční know-how začátku milénia s duchaplností osmdesátkových akčních hodů a zřetelným otiskem svého tvůrce míchají dohromady jednu z těch lepších komiksovek z dob temna.
Pokračování, které svůj námět nikam neposouvá, ale zpracovává jej s o poznání větší energií a fištrónem. Parker Finn chytře rozhání dusno psychologického thrilleru z prvního dílu a volí mnohem větší nadhled. Přitom zůstává tomuto tématu věrný a paradoxně ho podává mnohem živěji než prvně, čemuž napomáhá i skvělá Naomi Scott. Vůbec hlavní hrdinka a její představitelka je jedním ze dvou důvodů, proč dvojka Smile tak hezky funguje. Nejen, že jí to moc sluší, ale její vyčerpávající výkon a neuvěřitelná mimika by si zasloužily alespoň nominaci na Alberta. Tím druhým důvodem je neotřelé zasazení do šoubyznysu, které dalo prostor pro mnoho vizuálních nápadů, zajímavou práci s postavami i (ne)čekané finále, po němž je pro mě pokračování stejně lákavé jako nepředstavitelné.
Musím chca nechca přiznat, že tenhle Hellboy nejvíc boduje brakově hororovou atmosférou. Právě tou se odlišuje od klasických fantasy, a legendární předlohou pro změnu od klasických hororů. Dlouho jsem neviděl film, který by natolik povědomé kusy kombinoval do tak unikátního celku. Škoda jen, že to netočil Peter Jackson… Brian Taylor totiž pokračuje ve svém uměleckém projektu “ADHD ve filmu”. Herci oscilující na hranici sympatického amerického béčka a bulharského sklepního porna se přesouvají anonymním lesem od jednoho dřevěného čtyřstěnu ke druhému, v každém proběhne dějotvorný monolog/dialog, a jdou zase dál, přičemž do tohoto “děje” náhodně vstupují záběry s halucinogenním filtrem, které jakmile jdou za sebou, přestávají fungovat. Taylor neustále vrší nestandardní kamerové úhly i, uznávám, zajímavé vizuální hrátky, ale střihová skladba a vyprávění mu nic neříká, takže fungují výhradně jako hezké statické obrázky, jako koherentní a dynamický film ani zdaleka. Přitom je to až schizofrenní vidět tak rozdivočelé podání, v němž je ale akce až ostudně statická (a téměř absentující). Nápady nelze Taylorovi upřít, ale určitě by se uplatnily mnohem lépe v metalových videoklipech a reklamách (může si podat ruku s dvorním hollywoodským klaunem Zackem Snyderem, i když i tenhle smutně podvyživený Hellboy je dál, než jeho posledních pět filmů). Za zábavnou atmosféru, neotřelý vizuální zážitek a opět nové zpracování legendární postavy dávám 5/10 (jakožto objektivní smrdutý kritik dávám 3/10).
Poslední příspěvek do této samurajské série se nese ve stejném duchu jako předchozí kapitola. Celkově pochmurnější tón, tlumenější barvy i vrásky ve tvářích herců filmu sluší a tvoří příjemný kontrapunkt k “původní” trilogii. Mnohem lépe však fungovaly v předešlém díle, který na trilogii příběhově navazoval. Byl díky nim zřetelný časový i tonální posun, budovaná hrozba v podobě geniálního Mackenyu Araty fungovala na výbornou a příběh vyzníval náležitě osudově. Zde se přesouváme na začátek, takže starší herci tu působí lehce nepatřičně, na to si však divák snadno zvykne, pokud chce. Větší problém je v tom, že jako pátý v řadě tento film působí spíš jako bonusová trivie, kterou nikdo nepotřeboval. Dokonce zde znovu vidíme scénu, která byla již v prvním filmu a po níž je jasné vše, co divák potřebuje vědět. A po ní následují další dvě hodiny, které velmi střídmě a umírněně dávají tvar těm několika málo flashbackům z Konce. Takže ačkoliv Počátek oplývá kouzelnou melancholií, nádechu zbytečnosti se nějak zbavit nejde. Jako by si člověk místo sledování epického příběhu prohlížel encyklopedii z daného světa, prostě je to trochu mrhání časem.
Jako postmoderní mix žánrů téměž hodnotné, jako horor navazující na osmdesátkovou tradici slasheru a hixploitationu sotva průměrné. Je super, že Ti West představuje různé motivy a detaily, které pak dokáže účelně zužitkovat, a v první polovině i zdařile pracuje s žánrovým prolínáním. Stejně tak potěší dnes už netradiční erotické scény, nahota a celkově snaha obohatit přímočarý scénář úvahami nad odvětvím erotického filmu a vetkat jeho kořeny do charakteristiky postav. Jenže to se okouká za čtyřicet minut a gore, který poté následuje, je suchý, neefektní a ohraný, veškerá žánrová nadstavba se tak ve výsledku ztratí a dojem zůstane převážně nijaký.