Otec zakladatel to má i ve svých 150 letech neuvěřitelně v paži. Režíruje s citem a rozvážně, což je v dnešní roztěkané a vyumělkované produkci velice osvěžující, divák si tak film užívá nejen jako poctivou a zajímavě rozepsanou žánrovku, ale také jako soustředěný, uklidňující a příjemně plynoucí zážitek, který naturelem rozhodně nezapře svou americkou podstatu. Prostředí zámořské justice je atraktivní a napínavé jako vždy, ale v daném sociokulturním prostředí, kde je zdánlivě vše relativní a vše podléhá neustálé společenské debatě, je skvěle vytěžený a vypointovaný i námět a scénář. Ten zde tvoří základ všeho a režisér i herecký ansámbl jej opečovávají s náležitým zanícením. Porotce č. 2 je tedy plnotučným, byť nijak revolučním či výjimečným, filmovým zážitkem.
Napsat, že jde o důstojné rozloučení, by bylo za normálních okolností bráno jako otevřený výsměch přímo do ksichtu, avšak v kontextu Sony Scheiße-Verse jde o zcela přesný popis proběhnuvších událostí. Byl jsem až šokován tím, jak jsou v Kravenovi nějaké postavy, které něco dělají, a že zde sledujeme příběh, který někde začne a víceméně normálně uběhne až do konce. V těch nejblbějších momentech sice připomíná havířovské porno, v těch dobrých se však blíží poctivému Rambovi. Charisma Рассла Крауа nepohasíná ani v konfrontaci s hraným přízvukem a v kombinaci s blbě napsanými a bizarně zahranými záporáky jde o výživnou protiváhu Johnsonovi, jemuž role sedí jako ulitá. Výsledkem je zmetek podivného tvaru, kterému úplně nesedí žádný žánr, podáním světa, charakterů a jejich vztahů opět připomíná zlatou éru Ghost Riderů a Fantastických čtyřek, parodický rozměr záporáků, solidní akce, fajnové tempo a kontrapunkt k barvotiskovým marvelovkám posledních účetních období však z Kravena činí snesitelnou, místy až nepatřičně guilty pleasure podívanou. Poděkujme tedy studiu Sony za šest let ničeho a v poklidu spláchněme.
Líbí se mi, že Sony dá už v první scéně na srozuměnou, že to opět bude stát poměrně za vyližprdel. Taková upřímnost je v Hollywoodu přece jen méně než skoupá. Náhodné neznámé postavy bezdůvodně vysvětlují bezmocnou vůli scenáristy a místo dialogů shrnují děj nebo svou agendu jak audio-guide v muzeu, abysme chápali, co se děje, ale film nám nemusel nic ukazovat nebo se snažit něco vyprávět. Tom Hardy se filmem potácí jako ochlasta v posledním tažení, protože jeho postava je rozebraná na prvočinitele, a sekunduje mu dno televizního kotle bez jakéhokoliv náznaku charismatu. A každých pět minut to koření retardované pseudofórky podle těch nejslabomyslnějších producentských poznámek pod čarou. Budiž tedy režisérce ke cti, že ten vypravěčský zmar a křiklavou demenci tlačí silou vpřed, takže nemusíme na nic zbytečně čekat a místo toho dostáváme sem tam fajnovou akci, sem tam fajnové epizodické výstupy (Rhys Ifans je fajn), celé to má poctivý spád a sem tam tedy třetí Venom působí až nepatřičně fajn. Nezdráhal bych se dokonce říct, že jde o nejlepšího Venoma, co nám tahle levná přepálená franšíza naservírovala.
Jeden z Oscarových favoritů my ass! Dílčí nápady jako záměrně uzavřený prostor či opájení se římskokatolickým majestátem ještě nedělají dobrý film. A to ani skvadra skvěle hrajících dědečků. I absurdně jednoduchá zápletka je tu totiž podána tak hloupě a nepřesvědčivě, že film, pokud nenudí, tak baví svojí neobratností. Vyprávění divákovi představuje machinace a pletichy uvnitř kardinálského kolektivu tím, že spolu tři stejné postavy potajmu mluví na schodišti a v pokojích, což vůbec nedává smysl vzhledem k průběhu celého volebního procesu, a když se v prvních dvaceti minutách na scéně objeví klíčová postava, divákovi je při jejím prvním výstupu na sto procent jasné, jak to dopadne, musí však čekat další hodinu čtyřicet, až to bude jasné i hlavnímu hrdinovi. No zív do piči! Prvoplánová agitace na toleranci a lásku tváří v tvář reálnému světu pak působí jako chabá ozvěna z dob, kdy Evropa začala schaffen das. Dejte Fiennesovi Alberta a jdeme domů.
Když se na plátně objeví ‘Ridley Scott’ a rozezní se mohutný chorál, vždycky je v tom magie. Je osvěžující vidět na velkém plátně starosvětský blockbuster s fantastickou výpravou, velikášskými kulisami, drahými kostýmy a celkově monumentální filmovou prací napříč různými řemesly, které nám připomenou ty časy Království nebeských, Trój a Pirátů z Karibiku. Epická výprava a slušná akce bohužel občas trpí pod náporem děsivých triků (opice, žraloci) a v tom zbylém mistr střílí trochu vedle. Příběh a ansámbl postav je vrstevnatější než prvně, v druhé půli se však začne všechno (a všichni) drolit a překotně se vrší jeden zvrat za druhým, takže si je divák stěží stihne užít, ba možná vůbec zaznamenat. Dějem nás vede Paul Mescal, který svoje přirozené charisma nedokáže přetavit v nosného hrdinu: má permanentní výraz, jeho činy a prožitky se na něm nijak nepodepisují, všechno mu jde samo od sebe a nemá jedinou zjevnou vlastnost. Pro jednou tedy opět platí, že záporáci dělají film, ať už jde o vychilleného Washingtona či senzačně vykreslené antické instazmrdy Cucarachu a Ghettu. Sami to však nevytrhnou a v tomto pokračování, které mnoho slíbí, ale málo dá, se nakonec ztratí stejně jako všichni ostatní. Že to je velké a úctyhodné však zpochybňovat nebudu.