A máme, co jsme chtěli (2023)
8
Michal Kunes Kováč představuje fajn dramedii A máme, co jsme chtěli. Režisérův debut rozebírá diverzitu mezi lidmi, komunistický režim a vztahy v rodině. Nabídl příjemnou sváteční atmosféru i dramatické či dojemné chvíle. Jedna rodina, jeden den a spousta hádek, tak by se dal shrnout děj filmu, ve kterém se sejde velká rodina Čechoslováků. Potkávají se 31. prosince1992 jako „bratři“, ale ráno už budou cizinci. Klidný silvestrovský večer narušuje „pouze“ spis usvědčující Daniela z kolaborace s StB a fakt, že ráno zanikne Československo. Samotnému rozpadu federace se snímek příliš nevěnuje a mnozí ho za to kritizují. Ale velké téma je rozdílnost lidí. Film často negativně zmiňuje minulý režim, který právě odlišnosti přísně trestala usiloval o jednotu. Výrazným prvkem jsou komunikační bariéry. Kromě češtiny a slovenštiny se ve filmu skrze francouzko-anglickou přítelkyni mluví těmito jazyky. Dále vidíme dítě sledovat televizi v němčině a zazní i ruská hymna. Jiné druhy bariér zase tvoří třeba rozdílné pohledy postav na svět, náboženská příslušnost nebo věk. Podobných náznaků je v komedii spousta a dobové zasazení je dobře doplňuje. Film si na sebe bere nelehký úkol pobavit a zároveň zůstat dramatický. Tedy musí správně skloubit humor a vážnost emočních okamžiků. Zvládá to ale skvěle. Například Amálie v podání Evy Holubové komentuje dlouhé čtení spisu stručnou hláškou: „Komoušům dal moji bábovku?“ Tyto momenty dobře rozbíjí napjatou atmosféru, avšak nijak ji nezakrývají. Pohoda a drama se doplňují a pomáhá tomu i skvělý střih. Tvůrci dokázali protipóly zkombinovat i do jednoho záběru, třeba když malá holčička kreslí obrázky na kolaborační dokumenty. A máme, co jsme chtěli je pohodová dramatická komedie, která chytře poukazuje na to, jak jsou lidé složití a jiní. Vytknout se jí dá, že občas mluví až moc v heslech. Navíc otevírá témata, kterým se příliš nevěnuje. Jinak ale poskytuje to, co poslední dobou tak moc nejde tvůrcům komiksů.