Rozpoutané peklo (1997)
6
Vcelku obstojně natočená hollywoodská popkornovka se sympatickým hereckým ansámblem a (na svou dobu) povedenými vizuálními efekty. Škoda jen přílišné uspěchanosti v druhé polovině.
Komentáře 50
Od nejnovějších
- Rozpoutané peklo (1997)6
Pod povrchem (2000)6Na svou výrobní cenu vcelku průměrný horor/thriller, který si musí vypomáhat lacinými jumpscary, aby udržel pozornost, a násilně šroubovanými dialogy, aby zbytečně košatý děj alespoň částečně dával smysl. Hodnocení mírně zvedá povedená závěrečná honička.
Vysoká hra patriotů (1992)5Nezáživný thriller s šablonovitě napsanými postavami, který od úplného zapomnění zachraňuje jen jedna solidně napínavá sekvence (první pokus o odstranění Ryanových), jedna zajímavě pojatá scéna (likvidace výcvikového tábora) a baryton Jamese Earla Jonese.
Smrt na Nilu (2022)7Konzistentní navázání na předchozí díl VRAŽDA V ORIENT EXPRESU se stejnou mírou výpravnosti, okázalosti, respektem ke starému, odvahou k novému... a s totožnou, děsně otravnou teatralitou.
Vlk (1994)7Příjemná oldschoolová satira na život v korporátu. Jen závěrečná pointa je poněkud matoucí, pokud divák zapomene na jednu ledabyle pronesenou poznámku, která padla přibližně v polovině filmu.- What the Fact? (2023)8Krátké, svižné, výstižné - Takhle má vypadat vzdělávací pořad.
Pytel blech (1962)6Největší předností Pytlu blech je bez debat tvůrčí ambice snímat téměř vše z jednoho pohledu hrdinky „průvodkyně“ Evy. Většinu toho, co ve snímku spatříme vychází z jejího subjektivního pohledu na prostředí a je komentováno jejím vnitřním monologem. Zároveň jde však i o největší slabinu. Ač natáčeno podobným dokumentárním stylem jako Strop (i se stejným kameramanem), v momentě, kdy se toto aplikuje na pohled jedné postavy po celou stopáž snímku, přestává kamera jednoduše stíhat a způsobuje spíše zmatečnosti a zadrhávající dynamiku. Výpovědní hodnota však zůstává stále silná a možná by neškodilo pustit si Pytel blech jako prolog k Láskám jedné plavovlásky.
Přízraky v Benátkách (2023)8Přestože PŘÍZRAKY V BENÁTKÁCH objektivně nedosahují epičnosti a dramatické vytříbenosti předchozích snímků, sázka na skromnější výpravu, menší oddanost předloze a žánrovou hybriditu přinesla (alespoň pro mě) doposud nejhravější a nejzábavnější díl současné poirotovské série.
Místo zločinu České Budějovice (2023)3Po všech stránkách zbytečný seriál, který selhává i ve své základní motivaci zaujmout regionem.
Pat & Mat (1976)2Nejdepresivnější večerníček všech dob.
Příběhy starých hospod (2023)5Kecání v hospodě u piva o pivu a hospodách. Nic víc, nic míň. Bylo splněno co bylo slíbeno.
Sousto (1960)9Studentské cvičení, jehož filmovost je cítit snad z každého záběru. Němec zde, podobně jako ve své pozdější povídce "Podvodníci" z filmu PERLIČKY NA DNĚ, demonstruje svou maximální zručnost a znalost filmového média, díky které dokáže odprezentovat situaci v nejvyšší možné intenzitě, avšak bez zbytečného sentimentu a podbízení se divákovi.
Vřískot 6 (2023)6Předchozí requel SCREAM (2022) stál a padal na tvůrčím rozhodnutí vytvořit analogii k původnímu snímku z roku 1996. Výsledek byl v určitých ohledech potom nudný a předvídatelný, nicméně konzistentní, vstupující do franšízy s respektem a stále dostatečně zábavný jak pro starého fanouška, tak nové publikum. SCREAM VI dvě třetiny postupuje velmi sebevědomě. Po neortodoxním úvodu přichází velmi solidně budovaná zápletka, stavějící do určité míry stále na odkazu původní série, nicméně důraznějším příklonem k žánru kriminálního thrilleru působí vcelku inovativně. SCREAM nikdy nebyl hororem v pravém slova smyslu a odpoutání se od tohoto udržovaného zdání působí velmi svěže a sympaticky. Finále ovšem chybnými kroky - především tuctové překombinované odhalení záporáků a nepřesvědčivé rozuzlení budovaného dilematu hlavní postavy - ničí během pár minut vše dosud budované. V souhrnu pak o to více zamrzí, že SCREAM VI mohl opravdu být tím nejlepším z celé franšízy, spolu s originálním SCREAM a pokračováním SCREAM 4, a v některých ohledech tyto jmenované díly mohl i dokonce převyšovat.
Valkýra (2008)6Perfektně vycizelovaná podívaná. Má to dynamiku, napětí, styl... až skoro člověk zapomene, že to opravdu nebyli žádní hrdinové.
Jak dostat tatínka do polepšovny (1978)7Letní klasika se stále perfektně fungujícími gagy a s nezapomenutelným Tomášem Holým v čele. Postupem let mi však celkový dojem z filmu čím dál víc kazí fakt, že se tam všichni k Anně chovají nepokrytě dost hnusně…
Srdečné pozdravy z Ruska (1963)9Nejlepší špionážní bondovka.
Lovec lidí (1986)8Hlavní chybou - která asi bude stát za nemalým počtem špatných hodnocení - by bylo vnímat snímek v kontextu pozdějších filmů s Hannibalem Leckterem. Není to film o Leckterovi - jeho úloha je zde do určité míry marginální, sloužící jako jeden článek osobnosti hlavní postavy kterou je detektiv Graham. MANHUNTER je velmi stylizovaný, kriminální thriller o pátrání po vrahovi pomocí jeho profilace, na takové úrovni, kdy k dopadení sériového vraha je potřeba se jím téměř stát. Jde o film sugestivní, intimní, atmosférický, o konfliktu mezi dvěma rozdílnými mužskými světy - zločinu a zákona - a dualitách mezi nimi... jde o film Michaela Manna a to je hlavní konstanta jak by na něj mělo být pohlíženo. Teprve poté se vám skutečně otevře a budete jej moci naplno docenit.
Výměna (2008)8Pokud je Výměna, krom silného příběhu, něčím opravdu zajímavá, pak je to její využití schématu klasického hollywoodského filmu. Především styl, podobně jako v ostatních Eastwoodových filmech, tyto klasické normy perfektně naplňuje. Kamera, střih i mizanscéna se stávají téměř neviditelnými a nechávají na diváka plně působit sledovaný svět. Proto taky většině diváků utkví v paměti nejedna scéna či postava. Naopak narativ se tříští do 3 separátních vývojových linek a klasické vyprávění téměř rozkládá. Místo toho abychom si kladly otázky ohledně ztraceného syna jsme nuceni několikrát změnit směr a zabývat se něčím úplně jiným. Na spoustu otázek nedostaneme odpověď a konec pak rozhodně nevede k obvyklému naplnění či nenaplnění cílů. Ve výsledku je tak Výměna velmi komplexním filmem, který klasické hollywoodské vyprávění stejně tak naplňuje jako jej popírá.
Vzestup (1977)8Dva ruští odbojáři jsou vysláni sehnat zásoby jídla pro skupinu. Během hledání jsou zajati německou armádou a krutě vyslýcháni. Jeden se nakonec přidává ke kolaborantům, druhý je s ostatními vězni oběšen. Velice náročný film na sledování dotýkající se témat pudu sebezáchovy a hodnoty ideálů, na pozadí drsné, sněhem zasypané krajiny. Dlouhé přihlížení sekvence popravy je opravdu jen pro silnější diváky. Film pokládající otázku, zda je lepší se držet vlastních hodnot a zemřít mladý, nebo se jich pro život vzdát za cenu mentální bolesti a morální destrukce, která hrdinu bude provázet do konce života.
Tenkrát v Hollywoodu (2019)9Exkurze do doby, která už je dávno pryč. Doby zbytečně velkých aut, mexických portýrů, pastelových barev, hippies v popelnicích, kino-uvaděčů s motýlkem... filmového průmyslu, který se co nevidět změní k nepoznání. A to vše křiklavě nasvíceno neonem. ONCE UPON TIME IN HOLLYWOOD není o chytrém vyprávění, ale o objevování, rozvíjení a vcítění se do tohoto světa. A jako bonus: pěkně se pomstít těm, co toto období uzavřeli.
Až přijde kocour (1963)6Nadčasový obraz kontrastující s vyčpělou alegorií.
Vražda ing. Čerta (1970)8Sarkastické podobenství, které si nebere servítky ani s jedním pohlavím. Krumbachová vytváří modelové charaktery, a prostřednictvím jejich stereotypních vlastností – mužská poživačnost, chvástavost a takzvané „chlapáctví“ VS ženská tvrdohlavost a „poddajnost“ – reprezentuje snahu obou dosáhnout pouze svých osobních cílů. Muž/Čert hledá zázemí, ve kterém bude o něj pečováno a zároveň potvrdí jeho nadřazené postavení, zatímco Žena se zde cíleně poddává mužským poživačným vlastnostem pro vidinu životní jistoty až do té doby, kdy pozná že to již nemá smysl. Jediným východiskem z této nevyrovnané situace se pak paradoxně stává povýšení sebe sama na úroveň svého utlačovatele a jeho následná eliminace. Žádná katarze však nepřichází, neboť jak už se zpívá ve zdejší písničce, je přeci "lepší sněžný muž, nežli žádný muž"...
The Changeling (1980)9Zapadlejší titul, který by však rozhodně neměli přehlédnout fanoušci takových klasik jako jsou ROSEMARY's BABY, THE SHINING nebo THE EXORCIST. Mizanscéna je místy opravdu lahůdková a kamera pomocí jednoduchých prostředků - jako např. chytrého užití širokoúhlých objektivů - dokáže vytvořit nezaměnitelnou atmosféru. Bez lekaček i speciálních efektů, jen perfektní souhra obrazu, hudby a zvuků. Škoda trochu nedotaženého scénáře.
Hitchcock (2012)3Hitchcock bez napětí, spádu, emocí nebo konfliktu. Informace, které se dozvíme o postavách jen podporují zažité pomluvy a neřeknou nic nového. Životopisné drama na úrovni bulvárního článku.
Špinavý trik (2013)6Retro kriminální film z přelomu 70. a 80. let, vtíravě se snažící být přijatelný pro co možná nejširší publikum. V podstatě taková trochu disneyovka pro dospělé. Neurazil, nenadchl a po krátké době vyšuměl.
Perličky na dně (1965)8Proč má smysl zhlédnout PERLIČKY NA DNĚ, i pokud nejste zrovna fanoušek českého filmu? Protože Hrabal je navěky spojen jak s českou literaturou, tak s českým filmem. Protože vnímáni Hrabalovy poetiky navždy (ať už v dobrém, či špatném) ovlivnil Jiří Menzel. Protože Menzel zásadní měrou přispěl k utváření obrazu o české kinematografii jak doma, tak na mezinárodní scéně... Především však proto, že při finálním srovnání způsobu uchopení Hrabalovy poetiky vychází Menzelova povídka z tohoto polyptychu překvapivě jako nejkonzervativnější a nejslabší článek řetězce.
Hoří, má panenko (1967)9Humorně laděné podobenství bez hlavních postav, velmi ostře kritizující lidskou morálku. O Formanově klíčovém snímku by se dalo napsat mnoho (a taky se píše), neboť se jedná o velmi vrstevnaté dílo. Mě osobně zaujali po posledním shlédnutí dvě věci. Snímek prakticky absentuje čistě kladné postavy a oproti předchozím Formanovým filmům opravdu nemá slitování s žádnou z nich. Druhá věc je poté více narativního charakteru, a sice to, že požární siréna rozděluje snímek na dvě části. Zatímco v první můžeme celé poselství brát ještě s humorem a lehkou nadsázkou, v druhé části po shlédnuté tragédii divák přestává mít s postavami slitování a z komedie se stává velice nepříjemná reflexe bez závěrečné katarze.
Slovo (1955)7Po stylistické stránce úchvatné, z hlediska obsahu jen těžko stravitelné.
Tři přání (1958)9Na první pohled by se dalo zcela nepochybně říct, že jde o politickou satiru ostře kritizující socialistické zřízení, které ač se chce jevit jako konečně sociálně spravedlivé, je ve skutečnosti stále stejně byrokratické jako doba před 20 lety, vůči které se tak ostře vymezuje. Pro současného diváka je však mnohem zajímavější skutečnost, že režisérské duo zde zároveň rozehrává sérii komických, fantaskně laděných, situací, jimiž neúprosně tepe do socialistické společnosti. Ta je totiž ve svém jádru (i přes snahu ideologie) stále stejně malicherná jako lidská zároveň a tyto vlastnosti nejdou z povahy člověka vymazat v jakékoliv době.
Bratři Lumièrové (2016)10Jako ze samého počátku, kdy se film teprve dostával do povědomí lidí. Technika tehdy nedovolovala, aby snímek trval déle jak minutu, a tak promítači sestavovali z krátkometrážních filmů tematické programy a oživovaly je hudbou či nápaditým komentářem. Přesně v tomto duchu vzal Frémaux 108 krátkých filmů z katalogu bratří Lumièrů a vytvořil z nich 11 tematických bloků, ve kterých se (s jeho osobním komentářem a stále stejným hudebním doprovodem) dostaneme od vtipných grotesek, přes komplikovanější inscenace, až k pomyslnému vrcholu představení. Občas je až s podivem, že již tehdy přišli s metodami – především v inscenaci mizanscény – které se standardně začali objevovat ve filmu až mnohem později a řídí se jimi tvůrci dodnes. Lumièři možná nebyli první, kdo přišel s filmem, ale jako první ho dokázali technicky i kvalitativně inovovat tak, že se mohl konečně masově rozšířit do celého světa, a to byl ten pravý první krok dobrodružství kinematografie. Střihový dokument, který by měl vidět snad každý skutečný cinefil.
Fakjů pane učiteli 2 (2015)3Nic neříkající rádoby cool komedie. O obsahu nemá cenu psát. Film snažící se o motivační charakter, který ve výsledku nemá o nic větší hloubku než současný teen pop.
Diamanty jsou věčné (1971)4Přestože mám filmy s Jamesem Bondem hodně rád, herce jsem si nikdy nekanonizoval, tudíž mohu s klidným srdcem říct, že toto je jeden z nejhorších dílů série. Hlavní postava filmu DIAMONDS ARE FOREVER prapodivně osciluje mezi machistickým Bondem předchozí dekády a žoviálním Bondem následujících dvou desetiletí a tato ambivalence tomu dost ubližuje. Podobná rozpolcenost se pak promítá i do celého příběhu a vyprávění, kdy druhá polovina znatelně zaostává za tou první (i když tedy objímání sebe sama taky není moc cool špionská technika). Závěrečná bitva poté skoro budí dojem, že tvůrci ani neměli chuť upravovat hrubý sestřih. Při zpětném pohledu tak jedinou předností tohoto dílu může být fakt, že zde opravdu znatelně cítíte přechod k přístupu, jenž bude v následujících letech reprezentovat Roger Moore. Tak či onak jsem našel, po A VIEW TO A KILL, jednoznačně svou druhou nejméně oblíbenou bondovku.
Síla (2021)8Kdyby šlo o hraný film, nikoliv dokument o mediálně známé osobě - vůči které pociťuje část veřejnosti nutkavou potřebu se vymezit - mluvilo by se o SÍLE jako o jednom z nejlepších filmů posledních let.
Není čas zemřít (2021)9Předně, nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry je NO TIME TO DIE ještě bondovka či zdali je Daniel Craig dobrý James Bond. K oběma těmto otázkám bylo již vyřčeno mnoho. Ve zkratce snad lze říci jen krátký vzkaz těm co stále vehementně odmítají uznat nepřetržitý vývoj bezmála šedesátileté série, dokola opakují své pofidérní představy o jediné přesné podobě agenta 007 a odmítají uznat, že Craigovo osobnější pojetí hlavní postavy zachránilo celou sérii, topící se ve vlastním stínu: „Do you know what time is it? Time to die!“. Relevantnější otázkou by bylo, zda má série sílu ještě pokračovat. A ano to sakra má, a NO TIME TO DIE se nebojí experimentovat hned s několika možnými směry najednou, které zároveň tvoří jeho hlavní hodnotu. Předně, snad nejčastější výtkou, kterou na adresu 25 bondovky slýchám je "nevýrazný padouch". Na to existuje však poměrně jednoduchá odpověď: nemá nás zajímat. NO TIME TO DIE si jednoduše nedává za cíl rozvíjet další konflikt se superpadouchem, ale uzavřít předchozí čtyři filmy do komplexního pentalogického celku. Proto je celá linie záporáků efektivně „upozaděna“ na funkci narativního prostředku, jenž pomáhá zápletku rozvíjet, ale rozhodně není jejím ústředním tématem. Nejsem si jist, do jaké míry je takto formální upozadění padouchů inovativní z hlediska špiónského žánru, ale minimálně v rámci bondovského universa jde o novátorský krok, který budoucím bondovkám otevírá dveře úplně novými směry. Jde přitom o krok o zcela adekvátní, neboť pokud předpokládaným cílem bylo opravdu tímto filmem uzavřít čtyři předchozí bondovky (stavící na čím dál větší prokreslenosti hlavní postavy), logickým vyústěním bylo zaměřit se v posledním díle maximálně právě na postavu Jamese Bonda, čím se dostáváme k druhé přednosti tohoto filmu. No Time to Die představuje doposud nejkomplexněji propracovaný charakter Bonda, který jsme mohli za bezmála šedesátiletou historii série vidět. Zpětně se tomu blíží pouze pojetí agenta 007 v (mém oblíbeném) díle série ON HER MAJESTRY'S SECRET SERVICE (na který ostatně tento film nejednou odkazuje). Bondova osobnost ve všech směrech výrazně dospěla a jeho tolik diskutovanou mužnost to nejenže neoslabilo, ale naopak ji to vystřelilo do závratných výšin a otevřelo úplně novou nevyzkoušenou paletu emocí. Už dlouho, minimálně od CASINA ROYALE, jsem neviděl Bonda tak moc naplněného životní energií, která je vidět např. ve scénách z Norska, kde Bond v sobě v jeden moment kombinuje chladnokrevného zabijáka s osobou se zodpovědností, láskou i strachem. Co však víc, to s čím se koketovalo již v předešlých Craigovkách (zejména ve SKYFALLU) je zde dotaženo do konce. Postava Jamese Bonda se tímto filmem konečně definitivně odtrhává od podřízenosti se celé sérii, a naopak si ji přizpůsobuje pro své individuální potřeby, a tím tak odemyká nové možnosti vývoje tohoto charakteru do budoucna, a přitom bez ztráty vzájemné potřeby obou těchto elementů. Poslední, neméně podstatným směrem v NO TIME TO DIE, je pak přístup k samotné úloze postavy bondgirl. Již dříve byl v bondovkách kladen důraz na ženskou emancipaci (jak u kladných, tak záporných postav). Tyto předchozí tendence však No Time to Die finálně završuje krokem, kdy je tato postava povýšena definitivně na pozici druhé, ve všech směrech rovnocenné, protagonistky s individuálním prostorem pro vlastní příběh i paletou emocí, která Bonda nikterak nezastiňuje, nýbrž se oba vzájemně partnersky doplňují. Šli by uvést dalšími příklady (ne však bez zásadních spoilerů), nicméně už toto je základním důkazem toho, že zatím poslední film této série, je jedním z nejradikálnějších za celou její existenci, a že bondovské universum ještě zdaleka neřeklo své poslední slovo. A pokud CASINO ROYALE otevřelo celé sérii dveře do jednadvacátého století, a SKYFALL ji neortodoxně vybojoval vlastní specifické místo na trhu přesyceném filmovými vesmíry, potom se nebojím říct, že NO TIME TO DIE je bondovkou revoluční, která má po desetiletích znovu potenciál vytvářet filmové trendy.
Ve službách Jejího Veličenstva (1969)9Nejvěrnější adaptace knižní předlohy, naprosto neortodoxní střih nebo koncept osobnějšího pojetí agenta 007, na který se producenti odvážili navázat až o celých 37 let později. To jsou jen některé aspekty, které dělají z ON HER MAJESTRY'S SECRET SERVICE jednu z mých čtyř zdaleka nejoblíbenějších bondovek.
Paraplíčka ze Cherbourgu (1964)10Experiment, který se zdaleka nevztahuje pouze k hollywoodským muzikálům, ale především navazuje na tradici francouzského boulevard theatre - ke které zkrátka patří zpěv, jednoduchý účelný příběh nebo výrazná stylizace - a snaží se ji dále rozvíjet - např. dlouhými záběry či nonstop hudbou. Není náhoda, že film získal v roce 1964 Grand Prix na festivalu v Cannes.
Marnie (1964)6Psychologicky možná nejambicióznější Hitchcockův snímek, hned po VERTIGU. O to více zamrzí, že při porovnání úplně neobstojí, a tím nemyslím lehce nevydařené skloubení kriminální a psychologické zápletky, jako spíše genderové pojetí. Premisa, kterak frigidní ženu dokáže vyléčit pouze muž hrající si na Freuda, působí minimálně z dnešního pohledu prostě jako pěst na oko. Dá se namítnout, že VERTIGO je také tématem kontroverzní snímek (bezpochyby), avšak tam postavy byly alespoň ve svých zvrácenostech upřímné. Zde je myslím zásadním problémem obsazení (jindy skvělého) Seana Conneryho, který opravdu nedokáže svým machistickým vzezřením zahrát emocionálně komplikovanou postavu a interakce jeho Marka s Marnie má blíže ke genderovým válkám než k fetišistické lásce.
2001 Sparks in the dark (2018)2Nadbytečný nezáživný obrazový doprovod k rozhovoru Stanleyho Kubricka s Erickem Nordenem pro Playboy, který si lze navíc na webu volně přečíst v plné verzi.
Jízdní hlídka (1936)5Obklíčená skupina vojáků, hájící se do posledního muže aneb prvorepubliková variace na THE LOST PATROL (1934) od Johna Forda.
Letos v září (1962)4Romantický film, který by snad i na první pohled mohl připomínat novovlnné modernistické snímky. Evokuje to především dokumentární kamera, děj odehrávající se v dobových reáliích i užití méně známých herců či přímo neherců. Opak je však pravdou a kámen úrazu shledávám především v nešťastně využitých voiceoverech, které zní až neuvěřitelně naivně a ploše. Především však každou scénu tvoří doslovnou a tím ničí jakoukoliv snahu o vytvoření existenciálního přesahu či snad modernistického filmu.