Břetislav Pojar

Břetislav Pojar (7. října 1923, Sušice – 12. října 2012, Praha) byl český režisér, animátor, výtvarník a pedagog, patřící mezi nejvýznamnější osobnosti světové animace 20. století. Vyrůstal v době, kdy se československý film teprve formoval, a již během studií projevoval zájem o výtvarné umění. Za druhé světové války pracoval v Ateliéru filmových triků a produkčním studiu Prag-Film AG, kde působil jako kreslíř a fázař, což mu umožnilo proniknout do základů animace. Po válce krátce studoval na malířství na Akademii výtvarných umění a architekturu na VŠA, studia však nedokončil, protože se rozhodl naplno věnovat filmové animaci.

První zkušenosti

V roce 1945 nastoupil do nově založeného studia Bratři v triku, které se brzy stalo centrem české animované tvorby. Zde se seznámil s Jiřím Trnkou, s nímž jej spojilo dlouholeté pracovní i osobní přátelství. U Trnky pracoval nejprve jako animátor na filmech Císařův slavík, Staré pověsti české a Sen noci svatojánské. Spolupráce s Trnkou pro něj znamenala nejen tvůrčí školu, ale i hluboké pochopení filmové řeči a práce s loutkou. Pojar byl jedním z mála animátorů, kteří dokázali Trnkův rukopis rozvíjet dál, nikoli pouze napodobovat. Zkušenosti ze studia Bratři v triku přetavil do vlastní poetiky, v níž spojoval výtvarnou stylizaci s výraznou symbolikou a citlivým humorem.

Filmová kariéra

Jeho první samostatné režijní práce vznikly na počátku 50. let. Film O skleničku víc z roku 1953, varující před alkoholismem, zaujal už tehdy precizní animací i výraznou režijní koncepcí. Krátce poté následoval snímek Lev a písnička (1959), který získal hlavní cenu na festivalu v Annecy a zajistil Pojarovi mezinárodní uznání. Film vypráví o lvu, který se vzepře moci a nespravedlnosti, a prostřednictvím jednoduchého příběhu předkládá hluboké humanistické poselství. Právě schopnost převést složitou myšlenku do vizuálně čisté a emocionálně přístupné formy se stala pro Pojara charakteristická. V jeho tvorbě se snoubila výtvarná kultura české školy s výrazovou střídmostí a přesnou rytmizací obrazu.

V polovině 60. let odešel Pojar do Kanady, kde začal spolupracovat s National Film Board of Canada. Tato etapa jeho života představuje druhý vrchol jeho kariéry. V kanadské produkci vznikly jeho zásadní snímky To See or Not To See (1969) a Balablok (1972), oba vytvořené v technice řezané animace a beze slov. V těchto filmech Pojar rozvinul myšlenky o vnímání, předsudcích a konfliktech mezi lidmi. To See or Not To See získal kanadské ocenění Film of the Year a Balablok byl oceněn v Cannes. Tato díla dokládají Pojarovu schopnost tvořit mezinárodně srozumitelný filmový jazyk, který nepotřebuje překlad – příběhy jsou vyjádřeny čistě obrazem a pohybem. V Kanadě vytvořil i filmy E (1981), Nightangel (1987) či Bum (1979), v nichž se opět vracel k tématům lidské sebezničení a marnosti zbrojení.

Současně Pojar zůstal spjatý i s českou animací. Již v 60. letech vytvořil spolu s Miroslavem Štěpánkem populární večerníček Pojďte, pane, budeme si hrát, známý též jako Medvědi od Kolína. Tento seriál, vyprávějící o dvojici hravých medvídků, se stal jedním z nejznámějších titulů české televizní animace. Pojar do něj vložil svůj osobitý humor, absurditu i poetiku, díky čemuž působí nadčasově dodnes. Na televizní tvorbě se podílel také adaptací Dášeňky čili života štěněte a cyklem Zahrada. Na rozdíl od svých krátkých filmů, v nichž převládá reflexivní tón, se v dětských seriálech projevovala jeho schopnost vyprávět s hravostí a laskavým nadhledem.

Po roce 1989

V 90. letech se Pojar vrátil z Kanady a stal profesorem a prvním vedoucím katedry animace na FAMU. Zasloužil se o formování celé generace českých animátorů, kteří pokračovali v tradici autorského animovaného filmu. Jako pedagog byl znám svou přísností, ale i inspirativním přístupem – kladl důraz na osobitost výtvarného rukopisu, rytmus animace a schopnost sdělit myšlenku vizuálním jazykem. Jeho práce byla oceňována nejen doma, ale i v zahraničí, kde se stal respektovaným zástupcem československé animace vedle Jiřího Trnky, Hermíny Týrlové či Karla Zemana.

V pozdějších letech se Pojar vrátil také k české filmové tvorbě. Podílel se na realizaci celovečerního animovaného filmu Fimfárum 2 (2006), který navazoval na literární odkaz Jana Wericha. Šlo o symbolický návrat k českému kontextu a uzavření životní dráhy, která začínala právě u poetiky a hravosti české animace. Za své celoživotní dílo obdržel Břetislav Pojar v roce 2008 Medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.