Podprahové signály v praxi aneb Jak si filmaři pohrávají s naším (pod)vědomím

Podprahový signál neboli subliminál signál je (laicky řečeno) takový signál, který dotyčná osoba nevědomě zaregistruje a automaticky si ho uloží do podvědomí. O přijetí signálu však vědomí nemá zdání – jedná se tak o poměrně jednoduchý a zároveň velmi efektivní způsob, jak plošně ovlivnit masy. Přirozeně je tedy hlavním polem působnosti sféra reklamy a propagace. Dnes je ale ve většině zemí včetně České republiky zakázána.

To však neznamená, že by podprahová reklama definitivně vymizela. Možná spíše naopak. Jen je dnes komplikovanější ji odhalit a její existenci prokázat. K tomu se váží typické vlastnosti podprahových signálů, jimiž jsou nejednoznačnost a různorodost. Signály nabývají mnohých podob od zvukových, které jsou přehrávány pod slyšitelnou hranicí přes nepostřehnutelné rychle promítnuté obrazy po na první pohled nevinné tvary, které nezřídka připomínají mužský pohlavní úd, ňadra či peníze, souhrnně symboly značící sílu nebo zdraví. I nejslavnější případy jsou rozporuplné a často je těžké odlišit přebujelou fantazii od bystrého oka. Proto je téma nevyčerpatelně vděčné pro fabulátory a konspirátory, což si můžete případně potvrdit sami nahlédnutím do galerie.

První významnější doklady sahají k 20. rokům 20. století, kdy byla americká armáda obviněna z využívání podprahové reklamy za účelem naverbovat mladíky do války. Pak je tady pokus Halea Beckera, který do hudby pouštěné v obchodním domě zakomponoval dvě podprahové zprávy: „Jsem čestný“ a „Nebudu krást“. Ze statistických údajů vyplynulo, že během následujících šesti měsíců klesl počet krádeží v onom obchodním domě o 75%. V rámci popkultury se nejvíce traduje píseň od Led Zeppelin Stairway To Heaven, která údajně pozpátku vyznívá jako satanistický text. Podobných příkladů je nespočet, mnozí odborníci se ale staví do opozice a uvádí, že pouze slyšíme zvuky, které vztahujeme ke slovům analogicky znějícím. V politické sféře si kanonickou pozici vysloužil prezidentský spot tehdejšího amerického kandidáta George W. Bushe, v němž nenápadně problikne nápis „rats“ (krysy) při prezentování konceptu jeho konkurenta Ala Gorea.

Dost už bylo osvěty, přejděme k podprahovým signálům ve filmech. Ty se oproti svým reklamním kolegům objevují pomálu a jejich funkce se také liší – většinou umocňují dojem ze snímku či utajeně vyjadřují poctu svým kolegům, inspirátorům. Ne všechny představené příklady jsou klasickými „podprahovkami“, některé lze vcelku jednoduše rozpoznat (viz Kruhy a Psycho). Jsou zde uvedeny pro svůj nemalý vliv na recipienta, i přesto, že se vyjeví jen v okruhu desetin sekundy.

Americký remake z roku 2002 (originál pochází z Japonska) si vysloužil neochvějnou pozici na hororovém piedestalu a pohříchu také dvě lacinější pokračování. Někteří diváci uvedli, že při sledování pociťovali nevysvětlitelnou tísnivost, odůvodnitelnou třeba intenzivní atmosférou, které mimo jiné dopomáhají i podprahové obrazy. Již na začátku při promítání loga DreamWorks se znatelně objeví kruh, stejně tak jako při záběru na vzdalující se loď (video pod textem), přičemž se v průběhu filmu také opakovaně objeví záběry z osudové nahrávky.

Úvodní kapitola dnes již tříčlenné série, která jako první vyjevila kvality režiséra Matta Reevese (Úsvit planety opic, Válka o planetu opic), obratně nakládajícího s formou found footage. V rozostřeném obraze kamery režisér skryl King Konga, Rhedosauruse či zmutovaného mravence. Projevil tak úctu nejposvátnějším monstrům z dnes již archaických děl, na nichž se sice neúprosně vyřádil zub času, ale přesto příkladně předvádí, jak technická nevyspělost ustupuje hravé vynalézavosti, která dodnes fascinuje.

Pokud by se mělo vybírat mezi nejděsivějšími filmovými úsměvy, první místa by bezkonkurenčně opanovaly Jack Nicholson (Osvícení) a Anthony Perkins (Psycho). Perkins má tu výhodu, že jeho škleb je doplněn při přechodu do následující scény o lebku překrývající se s jeho obličejem. Jeho pronikavý pohled prostupující kamerou až do divákova nitra by postačil, s míhající se lebkou je však ještě trýznivější.

Pokud se vám zdá život chaotický a nenalézáte v něm jedinou konstantu, vzpomeňte si na výkony Davida Finchera – ten prostě špatné filmy netočí. Klub rváčů (1999) je výjimečná generační výpověď, stejně jako Trainspotting (1996) a potažmo i Matrix (1999). „Kálej na systém, buď anarchistou,“ jako by křiklavě lákalo diváka. Za povrchním sdělením však krystalizuje symbolika mnohem důmyslnější. Nemluvě o kulervoucím twistu, na nějž režisér upozorňuje podprahovými obrazy ještě před odhalením (níže odkazy na tři scény, dohromady je takových zřejmě pět).

Nestárnoucí hororová klasika z roku 1973, která při uvedení do kin šokovala celý konzervativní svět, pro křesťanské extremisty představovala zločin srovnatelný s prvotním hříchem a navíc názorně ukázala, jak náročnými peripetiemi prochází puberťáci. Snímek se poprávu zapsal do historie jako první horor nominovaný na Oscara za nejlepší film. A i tady najdeme několik podprahových obrazů, na kterých se vystavuje démon Pazuzu, což zaručeně znásobí pociťované nechutenství.

Animák pojednávající o organizaci dobromyslných myšáků, kteří zachraňují svět, patří k těm méně zprofanovaným snímkům studia Disney. Do širšího povědomí se na chvíli dostal v roce 1999, kdy byl odhalen podprahový obraz nahé ženy v okně, což způsobilo navrácení přibližně 3.4 miliónů kopií, čímž se Disney pokusilo obnovit svou důvěryhodnost. Svým konáním ale naopak scénu zpopularizovalo. Celkem rozverná sranda v rámci dětského filmu, za níž zřejmě nestojí žádný z animátorů, jelikož byla prý přidána až v postprodukci.

A další na první pohled neškodná tvorba, která skrze animaci namísto erotického fórku propaguje politickou agitku. V milovaném večerníčku od Břetislava Pojara se objeví fráze „Hlasujte pro mír“, která se bez zohlednění doby zdá jako projev vzdorovitosti, v rámci historického kontextu se ale jasně profiluje jako ideový vzkaz soudruhů. Socialisté zřejmě zkoušeli funkčnost nové metody deziluze. Tvůrci se od subliminály distancují a tak dodnes není známo, kdo konkrétně je původcem.

„Nakolik jsou naše životy programově ovlivňovány a nakolik je naše vůle svobodná?“, měli bychom se ptát, teď, když se ani pohádkám nedá věřit.

Znáte jiné zajímavé využití podprahových signálů nebo se prostě jen chcete pochlubit propracovanou konspirační teorií? Ať tak či onak, vyjádřete se v diskusi.