Jak na člověka? Zkuste to s medvědy od Kolína.

Nejlépe je to znát v současné době, při konfrontaci s animovanými filmy digitální éry „madagaskarského“ ražení. Ty sice vévodí tržbám českých kin, ale upřímně, kam se hrabou na medvědy od Kolína. Páni medvědi o digitální 3D animaci ani moderních hitech pop music nic nevědí, jsou totiž ze staré „dobré“ školy. A na to slyší hlavně děti, alespoň ty, co rády sbírají kaštany a listí zbarvené podzimem, aby si z těch skutečných darů stvořily svůj svět. Takový, který do počítače v podobě nul a jedniček jen tak neschováte.

Medvědi od Kolína se při svých „vypečených“ hrách oslovují „pane“, což je Pojarova svébytná didaktika určená těm nejmenším divákům. Páni medvědi si totiž jen tak zbůhdarma nehrají, ale komunikují spolu, více či méně vědomě manipulují jeden druhým, svými slabostmi a přednostmi. Větší z dvojice medvědů si nejprve dovoluje na toho menšího, citlivějšího, zranitelnějšího, naivnějšího. Ale když si uvědomí, že by o jeho náklonnost mohl přijít, zůstal by zcela sám, snaží se ho znovu získat na svou stranu. I za cenu ztráty vlastní ješitnosti.

Když postupně shlédnete všechny díly první série Pojďte pane, budeme si hrát (1965), nemůžete si toho nevšimnout. Zprvu vykulený malý medvídek si časem osvojí metody, jak se svým větším „vypečenějším“ bráchou vyjít. Je to dobrý vzor právě pro děti, které – ať chceme, nebo ne – přicházejí s manipulací do styku již od útlých let. Spolu se sledováním Pojarova vrcholného díla tak můžete dětem vštípit zásady, jak si vážit sebe samých a zároveň nezneužívat slabších stránek ostatních dětí. I mezi nimi se totiž najdou malí a velcí medvědi, kteří si rádi hrají a nechtějí být sami.