Rok 2022 je za mě černým, nebo lépe řečeno šedivým rokem České kinematografie. Českými lvy ovenčené snímky, jako Il Boemo, Arvéd, Buko jsou pro mě velkým zklamáním. Dobře u mě dopadl třeba Banger, nebo nečesky vnímány Jan Žižka, či opomíjený film Promlčeno. Arvéd je film o osobnosti, o které jsem neměl ani tušení ( moje chyba ), příběh je zmatený, herci neustále šeptají, takže mě bolely uši z toho, jak jsem ke měl nastražené.. zkrátka.. nic moc.
Co jsem Arvéda před nějakými třemi týdny viděl, v něm pořád nemám jasno. Taky jednou film, na kterej jeho trailer vyvolal moc velký očekávání. Během celého sledování jsem nevěděl, co po mě ten film chce, a když jsem myslel, že to vím, ten film udělal nějakou zatáčku. Člověk se asi musí rozhodnout, jestli mu to tak vyhovuje, nebo ne. Jaké dát hodnocení, nevím, ale v tuhle chvíli bych to považoval za příjemné tápání.
Jiří Arvéd Smíchovský je jednou z nejkontroverznějších figur československé historie. Hermenik, okultista, vyznavač černé magii, nacistický konfident a později i konfident StB. Člověk s pravděpodobně fotografickou pamětí, který se chlubil tím, že stojí za ztrátou desítek životů a jeho smrt je dodnes zahalena tajemstvím. Vysloužil si tituly jako , Malostranský vrah, Ďáblův přítel či Malostranský ďábel. Právě tento název nese i kniha Jana Poláčka. Ta zaujmula režiséra, scenáristu a výtvarníka Vojtěcha Maška, který Poláčka oslovil a rozhodl se, že společně s jeho pomocí realizuje o Arvédovi film. I vzhledem k přítomnosti Maška se poté nedal očekávat zaměnitelný historický tuzemský film. Kdo naopak očekává film s výraznou vizuální stylizací, dostane od Arvéda přesně to, co očekává. A přitom ještě trochu víc. Člověk, který je alespoň trochu obeznámen s výtvarnou tvorbou Vojtěcha Maška (který se jako scenárista podílel na loňské bravurní Okupaci), ihned by začal doufat, že se výrazné vizuální stylizace dočká i právě Arvéd. A od samotného počátku je očividné, že se Arvéda chopil někdo s vizuálním citem. V průběhu sice zamrzí, že stylizace není v jistých momentech ještě výraznější, přesto Arvéd rozhodně patří mezi vizuálně nejvýraznější české filmy posledních let. Sám spoluautor scénáře Jan Poláček prohlásil, že jeho i Maškovým cílem byl pokus Arvédovi porozmět a za pomocí faktů, dobových reálií a fantazie vytvořit příběh. V součtu je pak Arvéd vypravěčskými postupy extrémně náročnou podívanou, která kdekoho může zmást. Arvéd totiž ani zdaleka není normální historický film a ani normální životopis. V průběhu Arvéd působí jako film, kde se divák společně s hlavní postavou propadá do víru šílenství. Série Déjà vu, nahlížení na stejné události z nové perspektivy a pátrání v minulosti. Radost je především sledovat výkon Michala Kerna, převážně divadelního herce, který od počátku dokáže svým hlasovým projevem prodat Arvédovu slizkost a prodat postavu bez charismatu, přičemž nutně problém netkví v tom, že by sám Kern byl bez charismatu. Za zmínku poté stojí i Saša Rašilov, který po delší době získává poměrně výraznou charakterní roli a ve své roli je fenomenální. Arvéd v jistých momentech působí komornějším dojmem, přesto nikdy nepadne do lacinějšího vzhledu. Vizuál je totiž skutečně po celou dobu poměrně výrazný a to i přes fakt, že se možná díky tvorbě Maška dalo čekat, že se vizuální hrátky ještě více utrhnou ze řetězu. V kontextu standardních českých historických filmů je přesto Arvéd potěšující svěží vítr, kdy tu audiovizuálně zajímavější český film skutečně nebyl od zmíněné Okupace. Stěžejní je ovšem skutečně sledovat zajímavou imaginaci tvůrců a skládání komplikovaného pohledu na Arvédovu osobnost do celku. I v tomto ohledu se ovšem nevyplatí čekat klasický biopic, který o primárním cíli řekne prakticky vše od A do Z. I proto, že život samotného Arvéda je nadále zahalen mnoha tajemstvími. Radost je poslouchat výraznou a solidní hudbu dvojice Aid Kid a Jan Poláček, sledovat hravý střih i detailní záběry kamery Dušana Husára, které ještě více pomáhají se dostávat do Arvédova nitra. Stejně tak je radost sledovat různá výtvarná řešení (například práci s osvětlením) a především skutečně sledovat film, který se vymyká typické filmově stavbě a dá se bez zbytečného podkuřování nazvat filmem s uměleckými ambicemi. Film, který je skutečně nevyzpytatelný jako satanistický rituál a u kterého v mnoha momentech zbyde jen prostor pro úvahy nad tím, jak přesně měl divák jisté momenty pochopit. I to je ovšem v rámci českého filmu neskutečně svěží. V průběhu mě vlastně osobně napadlo, že by šlo o látku ideální například pro Jana Švankmajera, který mohl námět realizovat ve stylu své Lekce Faust. U výsledného Maškova pojetí zamrzí, že přeci jen nešlo ještě k výraznějšímu vizuálu (především čerpání z jeho komiksových zkušeností) a cesta k interpretaci je někdy občas až příliš složitá. Přesto je jasné, že jestli má nějaký film posbírat několik nominací na Cenách české filmové kritiky a později několik nominací na Českých lvech, měli by je sbírat právě filmy jako Arvéd. Arvéd nebude film pro každého, v rámci aktuální české tvorby jde ovšem přesně o ten příjemný svěží vítr, který je potřeba. Nezřízenost tohoto filmu je možná v jistých momentech až na příliš vysoké úrovni, přesto je radost vidět v aktuálních tuzemských vodách realizování něčeho tak ambiciózního a nevšedního....
Vypiplaný vizuál neutáhne vše. Je to takový manýrismus. Vojtěch Mašek Arvédovi chvíli fandí, chvíli ho posílá do pekla. Hlavně to však nemá vůbec žádnou psychologii. Arvéd se jen snaží přežít za každou cenu a je naštvaný na církev, protože jako homosexuál byl tehdy odmítán. Nic není rozpracované. Studoval teologii, ale takový ty momenty, kdy se mu lámal charakter, tam nejsou. V náznacích, chybí tomu jakákoliv intenzita, takže ve výsledku se divák může s Arvédem propadat do postupného fantasmagoření, ale na dvě hodiny toho není moc.
Možná nejlepší atmosféra v českém filmu posledních let... Minimalismus, pomalé tempo a komorní charakter. Scénáristicky trochu manýra, absence dynamické životopisné šablony i celková náročnost mohou běžného diváka zklamat. Herci zaslouží pochvalu, zejména Michal Kern, který snímek velmi táhne vzhůru.
Snímek Arvéd pojednává o stejnojmenném okultistovi a udavači, kterého naprosto bravurně zahrál Michal Kern. Nevybavuji si v českém filmu poslední doby takhle výrazný výkon herce v hlavní roli. A takový Saša Rašilov rozhodně nehraje druhé housle a náležitě si svou roli užívá, což se dá říct i o zbytku herců. Filmu, který stojí na dialozích, to hodně napomáhá. Od první scény zaujme práce s kamerou, která často využívá dlouhé a táhlé záběry. Spolu s kvalitní zvukovou stránkou to vytváří hodně unikátní atmosféru. Smíchovského příběh je sám o sobě zajímavý a o zpracování na plátně si vyloženě říkal. S čím mám však problém, je samotná forma. Vyprávění připomíná jakousi mozaikou, která se postupně odkrývá, a zorientovat v ději se divák musí sám, protože absentuje i jasné ukotvení jednotlivých pasáží v čase. Ačkoliv se hodně věcí objasní, pořád jsem nebyl schopný pobrat vše. Podobné je to i s motivy, na které jsem se nebyl schopný často soustředit, protože jsem se snažil především pochopit, co vlastně sleduju. I stopáž mi přišla malinko přestřelená, nějakých 90 až 100 minut by bylo akorát. Na jednu stranu tedy chci ocenit, že u nás vznikl podobný projekt, ale nemůžu ignorovat fakt, že jsem notnou část snímku tápal a jednoduše se nebavil. Zůstanu u zlaté střední cesty s tím, že film rozhodně má smysl vidět a udělat si vlastní obrázek. 6/10