Klajnik
9 194 bodů •
2
O Ad Astře můžete číst jako o sondě do duše astronauta, jenž se vydává až na konec naší sluneční soustavy, aby se tam znovu shledal se svým otcem, který kdysi dávno opustil svou rodinu, aby hledal mimozemský život. Celé to na papíře zní dobře i první diváci to přirovnávali k Interstellaru, což jsou však vysoké mety, kterým Ad Astra rozhodně nedosahuje. Zdá se mi, že první diváci se nad filmem nedokázali moc zamyslet a odhalit nedostatky, které se skrývají za mlžnou pózou vesmírné odysei s intelektuálním přesahem. Proto se o něm mluví jako o snímku, který "zpochybňující samou podstatu lidské existence a jejího místa ve vesmíru". To se však absolutně neděje. V popředí toho filmu ve vztah syna, jehož psychologický profil je zprvu poměrně zajímavý. Je též špičkou ve svém oboru, ale zdá se být poměrně odcizený. Svá trápení nejdřív skrývá, když se ho optají na názor k otcově odchodu, ale později během putování prázdnotou pronese, že právě kvůli otcově odchodu si nedokáže vybudovat citové vazby k jiným lidem, chce otce zachránit a jakoby do něj vkládal nějaké naděje k vykoupení z vlastní situace. V popředí je tedy vztah Roye (Brad Pitt) k jeho otci (Tommy Lee Jones), což je dle mého nešťastné rozhodnutí. Z perspektivy diváka vztah otce a syna nemá žádný build up a proto diváka nezačne zajímat z pár monologů. Z hlediska narace bylo původním Royovým úkolem zamezit elektrickým výbojům, jenž ohrožují zemi (naposledy zemřelo cca 43 tisíc lidí) a zdá se, že jejich zdroj pochází právě od Neptunu. Roy by tedy měl mít na bedrech hlavně život tisíců lidí, nikoli život svého otce, který se pravděpodobně zcvokl (což šlo předpokládat) a může být nebezpečný. Ten film se tváří, jakoby sežral Šalamounovo hovno, ale přitom je poměrně stupidní. Uvažování Roye mi přijde omezené, tedy nevěrohodné, celé to smrdí papírem, protože z monologů cítím špatně napsaný scénář. Krom toho nám jsou předloženy scény, které jsou nanejvýš hloupé, což mi nesedí s konceptem, jenž se podle všeho snaží být spíše zemitou spektakulární podívanou s filosofickým podtextem. Kupříkladu Roy si v jeden moment vytrhne nějaký poklop z jedné vesmírné lodě, od které se následně odrazí, použije železnou desku jako štít se kterým bezpečně proletí skrz prstenec Neptunu do druhé vesmírné lodi. A pokud vím, tak Neptum prstenec nemá... Takových kravin je tam ještě pár. Snad nejvíce film funguje po stránce vizuálu. Kredity tedy musím přiznat kameramanovi (Hoyte van Hoytema), který se zasloužil o obrazovou stránku filmu, ke které snad nelze míti výhrady. Jistě víte, co myslím, viděli jste trailery. Na samotné prostředí filmu, se dobře kouká a nezáleží na tom, jestli se scéna odehrává v kosmu, na měsíci nebo v nějakém pěkně nadesignovaném interiéru. Ad Astra měla dobře nakročeno, ale je jen hloupým béčkem, které si na Áčko jen hraje. Nohy jí podraží řada nešťastných rozhodnutí v přístupu k ději. Teď tedy trochu úvah k závěru. Může se to zdát zbytečné, protože proč mluvit o tom, co ve filmu není? Dle mého si tím zle představit to, čím film být mohl, ale nedokázal být a já při hodnocení koukám i na potenciál daného díla. Umím si to představit mnohem vybroušenější po stránce psychologie a plné nejistoty, která vygraduje ve střetu s otcem, jenž nemůže být prioritou Royovi mise. Nejdříve ten člověk je spíše cizí a přeci už dávno není jeho otcem, možná už ani není normální. Roy by ho však shledal jako zničeného člověka, který si sotva vzpomíná na minulý život a dnes už ani neví, proč ještě žije. Rozhodne se ho tedy přivést zpátky domů. K tomu by vedly úvahu o tom, jestli to má vůbec cenu, jestli je schopný tu cestu vykonat, ale na konci by se rozhodl, že tak učiní, protože jeho otec je do jisté míry součástí jeho samotného (vždyť i takou kariéru si vybral takovou jen díky otci) a snaha o jeho záchranu by mohla být i vykoupení ze stavu, ve kterém se Roy nachází a konečně by mohl překročit tento svůj stín. Pak by se spolu vydali nazpět. Otec by mohl zemřít během cesty přirozenou cestou, mohl by ohrozit let, a tak by ho Roy musel zabít nebo by otec zabil Roye v poblouznění svého nezdravého psychického stavu, že to není jeho syn... Variant vyústění by bylo dost a každá by se dokázala vyjmout v konceptu vztahu otce/syna a zapůsobit svou marností, trpkostí či nešťastností než ten schématický happy ending, který jenom potvrzuje slabé ambice celého projektu.
