Řeka Inguri je přirozenou hranicí dělící Gruzii od Abcházie. Uprostřed jejího toku se po jedné z jarních záplav vytvoří ostrůvek, jako stvořený pro pěstování kukuřice. Alespoň je o tom přesvědčen starý rolník, jehož sluncem ožehlá tvář se podobá krajině, po níž desítky let chodí….
Gruzínskému tvůrci, na jehož nový film se netrpělivě čekalo, je stařík tichým společníkem. Mlčenlivě a s až rituálním soustředěním vykonává práci a Ovashvili kolem něj, jeho šestnáctileté vnučky i jejich ostrůvku doslova čaruje kamerou. I pomocí střihové skladby a téměř bez použití slov komponuje průzračně čisté drama o sepětí člověka a přírody. Uhrančivé obrazy doplňují intenzivní pohledy, v nichž se začne zračit obava v okamžiku, kdy se motorový člun pohraniční stráže přiblíží na dohled ostrůvku. Způsob zachycení všednodenních úkonů i nečetné interakce mezi postavami dodávají psychologickému dramatu svého druhu symbolickou, nadčasovou hodnotu.
Ačkoliv nemám ráda roztahané filmy, kde se nic neděje, tento film je opravdu po všech stránkách krásný jako obraz. A závěr mě doslova "dostal"! Neskutečně zajímavé, jak s minimem slov lze vytvořit film, který má náboj a drží člověka v bdělém stavu až do samotného konce! Je to mistrovské dílo!
Krásný , baladický film , který je citlivý , něžný i brutální ve svém vyznění ...přitom plyne tiše v pomalých obrazech ...jako by se příběh zrcadlil v řece - na které se odehrává...