Černobílý sterilní kousek se silným scénářem. Vše působí, jako kdyby to bylo všem na place jedno, ať už se vykopávají mrtvoly, nebo se skáče z okna. Je to ale osobitý kousek se zvláštní atmosférou. Na piedestal bych Idu v mém osobním žebříčku filmů z Polska rozhodně nepostavil.
Zvláštní dvojka na výletě do minulosti, který asi té mladší měl otevřít oči...těžko říct, co jsem si měl přesně z toho příběhu odnést. Faktem ale je, že těch 80 minut bylo vtahujících.
Padesátá léta v Polsku rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, stejně jako u nás. Mladá dívka je poslána z klášterního sirotčince za svou jedinu žijící příbuznou. Nejprve máte dojem, že je to obyčejná prostitutka, ale ona je ještě něco horšího - komunistická prokurátorka, přezdívaná krvavá Wanda. Ida se dozví o svém židovském původu a rozhodne se najít své rodiče, i když ví, že jsou po smrti. Ida vyhrála Oskara pro nejlepší zahraniční film a plným právem. Režisér Pawlikowski, který se podle mě ještě více vytáhl s fantastickou Studenou válkou, natočil brilantní biják. Ida je kvalitní film.
Pomalu, černobíle a s odstupem. Stylizovaný film, který se dotýká dramatu Židů za druhé světové války, politických procesů v 50. letech a uvolnění symbolizované jazzem v následujícím desetiletí. Vyjadřovacím prostředkem je obraz, dialogy jsou úsporné. Pawlikowski si od svých hrdinů si zachovává odstup, což u někoho může fungovat jako prostor pro vlastní úvahy a odpovědi na nadhozené otázky, jiný zatím vidí absenci autentického dramatu.
Krásný film... stylizovaný i formálně do začátku 60tých let...vytříbeně černobílý...pro fajnšmekry , kteří mají rádi čistý obraz...dokonalou kameruFilm o komplikovanosti tohoto světa...o jeho střetech...o tom jak lidský život ztrácí smysl...Ida hledá...vidí nové věci...nalézá, ale raději...ale nebudu prozrazovat. Kdo má rád opravdové kino...doporučuji
Tarrovštější než Tarr. Nic proti velkým artům, kde se lidé tváří devadesát minut v kuse tak strnule, že na natáčecím place musel být jistě přítomen zdravotnický štáb výhradně kvůli křečím v obličeji herců. Jen bych ale musel mít pocit, že to něco sděluje, že se mnou ten film komunikuje, jako se to daří třeba filmům Tarkovského nebo Bergmana. Ano, jsem náročný, když kladu před Pawlikowského tahle jména, ale já prostě myslím, že u těhle filmů je tu buď a nebo. Buď točíte jako tahle elita, a pak sem s tím, a nebo ne - a pak jde jen pokrčit rameny a říct "ok, dál".