V komunistickém Polsku 60. let prožila novicka Anna většinu dosavadního života v izolaci klášterních zdí. Složit řádový slib jí připadá zcela přirozené, protože zatím nečelila žádnému pokušení ani se nemusela sama rozhodovat. Předtím, než bude moci zasvětit řádu i zbytek života, přesvědčí ji matka představená, že se musí setkat se svou jedinou žijící příbuznou, životem protřelou, alkoholickou prokurátorkou rudou Wandou. I přes počáteční vzájemný odpor se tyto nesourodé ženy vydávají na cestu, během níž Anna odhalí mnohem víc než jen své pravé jméno Ida.
Černobílý sterilní kousek se silným scénářem. Vše působí, jako kdyby to bylo všem na place jedno, ať už se vykopávají mrtvoly, nebo se skáče z okna. Je to ale osobitý kousek se zvláštní atmosférou. Na piedestal bych Idu v mém osobním žebříčku filmů z Polska rozhodně nepostavil.
Zvláštní dvojka na výletě do minulosti, který asi té mladší měl otevřít oči...těžko říct, co jsem si měl přesně z toho příběhu odnést. Faktem ale je, že těch 80 minut bylo vtahujících.
Když je Ida v kostele, zdá se, že se kněz připravuje na mši, a vidíme oltář versus populum, který se stal normou až o několik let později po II. vatikánském koncilu. Film se odehrává v roce 1961 a kněz by měl sloužit mši na hlavním oltáři.
Zvuk vozu je špatný. Například když Vanda před klášterem nastartuje auto a odjíždí, je zřetelně slyšet zvuk čtyřtaktního motoru. Vůz je však Wartburg 311, který byl vyroben pouze s dvoutaktním motorem.
Zařazeno mezi 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete, vydaných Stevenem Schneiderem.