Drama Když promluvila pečlivě mapuje obvinění Harveyho Weinsteina a hnutí MeToo. Hlavní poselství je však na první pohled skryté

Film Když promluvila se vrací do roku 2016, kdy investigativní novinářka deníku The New York Times Megan Twohey pomohla zveřejnit příběhy několika žen obtěžovaných tehdejším prezidentským kandidátem Donaldem Trumpem. Odvážné oběti se od veřejnosti dočkaly jen odsudků, pohrdavých komentářů či dokonce výhrůžek ze strany podporovatelů Trumpa, jehož americký lid zhruba měsíc po vydání článku zvolil prezidentem nejmocnější země světa.

Zklamanou Twohey (Carey Mulligan) o pár měsíců později osloví její redakční kolegyně Jodi Kantor (Zoe Kazan), k níž se dostala informace, že jeden z nejúspěšnějších hollywoodských producentů Harvey Weinstein sexuálně napadl známou herečku Rose McGowan a že podobných případů se ve věhlasné továrně na sny odehrálo mnohem více.

Příběh filmu velmi detailně sleduje mnohaměsíční práci obou novinářek, jež vyvrcholila publikováním rozsáhlého článku na podzim roku 2017, kde se podařilo zachytit vzpomínky řady Weinsteinových obětí, jimž producent obvykle zaplatil za mlčení. Popis praktik, o nichž se po několik dekád v Hollywoodu sice vědělo, ale každý od nich raději odvracel zrak, se stal katalyzátorem hnutí #MeToo i pozdějších žalob proti Weinsteinovi.

Twohey a Kantor o svých vyšetřovacích postupech napsaly v roce 2019 knihu a ještě před jejím vydáním koupila práva na její zfilmování produkční společnosti Plan B patřící Bradu Pittovi. Sám Pitt však z producentské pozice nakonec odstoupil, jelikož v této kauze zřejmě nemá úplně čisté svědomí – navzdory tomu, že Weinstein obtěžoval Pittovy partnerky Gwyneth Paltrow či Angelinu Jolie, slavný herec s ním nadále spolupracoval.

O scénář se postarala Rebecca Lenkiewicz, podílející se už na polské oscarové Idě (2013), Colette: Příběhu vášně (2018) s Keirou Knightley či slovensko-českých Služebnících (2020) Ivana Ostrochovského. Bizarní perličkou na vývoji tohoto snímku je, že před pár měsíci se Weinsteinův právnický tým snažil odložit soudní proces kvůli premiéře filmu, jenž jej vykresluje ve značně negativním světle, což údajně mohlo negativně ovlivnit porotu. Naštěstí však Weinsteinův pokus využít ve svůj prospěch dílo upozorňující na jeho zvěrstva nevyšel.

Režie se ujala sedmapadesátiletá Němka Maria Schrader, která zaujala už v roce 2016 historickou biografií Před ranními červánky o spisovateli Stefanu Zweigovi, čeští diváci a divačky však viděli spíše loňskou romantickou komedii se sci-fi prvky Miluj svého robota anebo chválenou minisérii Neortodoxní na Netflixu. Za ni získala i cenu Emmy a tento úspěch jí vydláždil cestu do Hollywoodu – konkrétně k potenciálně kontroverznímu projektu, jehož zpracování je však extrémně konzervativní.

Podíl Lenkiewicz, Schrader či dalších členů tvůrčího týmu je však ve výsledku těžko čitelný, protože hlavní snahou všech zúčastněných zjevně bylo vytvořit vycizelovaný procedurál sledující krok za krokem mravenčí novinářskou práci. Twohey i Kantor sice mají manžely, kteří se kvůli nepředvídatelné pracovní době svých partnerek občas musejí nečekaně postarat o děti, k vyhroceným scénám z rodinného prostředí však navzdory očekáváním nedojde. Novinářky občas posdílejí své starosti či domněnky ohledně celé kauzy, snímek však soustředěně sleduje pouze jejich vytrvalou práci.

To je nakonec největší přednost, ale zároveň i slabina filmu. Během své více než dvouhodinové stopáže nechce rozmělňovat závažné a společensky velmi důležité téma umělým dodáváním dramatu a v nejsilnějších momentech si vystačí se stroze natočenými rozhovory s Weinsteinovými oběťmi – ať už se jedná o známé tváře jako Ashley Judd (jež hraje sebe samu) a Gwyneth Paltrow (u jejíchž výstupů slyšíme pouze hlas) či trio zneužívaných asistentek (skvěle zahraných Jennifer Ehle, Samanthou Morton a Angelou Yeoh). Ve snad nejmrazivější a stylisticky nejodvážnější scéně si snímek vystačí s kamerovou jízdou hotelovými chodbami, přičemž v podkresu slyšíme skutečnou audionahrávku Ambry Battilany Gutierrez, na níž filipínsko-italská modelka čelí tvrdému verbálnímu nátlaku ze strany Weinsteina.

Na druhou stranu ale toto pojetí až na pár zmíněných výjimek nepůsobí příliš filmově. S postupující stopáží, během níž dochází především k vrstvení odmítavých reakcí Weinsteinových obětí, jež se bojí postavit jednomu z nejmocnějších mužů Hollywoodu, se vkrádá myšlenka, zdali by tématu neprospěl spíše výrazně kratší formát v duchu true crime dokumentů z Netflixu. Diváci a divačky zajímající se o dané téma by se dozvěděli zhruba totéž a publikum natěšené na výrazně filmověji působící tvary (třeba v duchu distributorem zmiňovaných Všech prezidentových mužů či Spotlightu) by se nemuselo dočkat zklamání, že se opravdu nejedná o poutavý příspěvek do ranku novinářských thrillerů. Pokud vás totiž geneze kolem Weinsteinovy kauzy nechává chladné, jen těžko si ke snímku budete hledat cestu.

Ve všech těch pečlivě vysoustružených dialozích a detailech každodenní práce v obrovské newyorské redakci tak možná zaniknou některé principy, jež přitom dobře vystihují povahu toho, jak se Weinsteinovi a jemu podobným dařilo tak dlouho unikat spravedlnosti. „Je těžké přimět oběti, aby mluvily,“ ležérně informuje jedna novinářka druhou, jak to v téhle oblasti chodí. V praxi se projevil koncept známý jako spirála mlčení. Není lehké prezentovat názor, o němž si myslíme, že je menšinový, a takkvůli neochotě většiny lidí si ušpinit ruce a jít s pravdou ven si každá oběť myslí, že je v tom sama. To ještě umocňuje sekundární viktimizace prostřednictvím médií či reakce okolí, kvůli čemuž jsou oběti přesvědčené, že vše špatné, co se jim stalo, je spíše jejich problém nežli třeba selhání systému.

Bývalá Weinsteinova asistentka Laura Madden (Jennifer Ehle) vzpomínala, že jí Weinstein sexuálním útokem jakoby „sebral hlas“ – mladé dívky totiž obvykle nevěděly, co je ve filmovém průmyslu standardem a jak velkou daň je (či není) třeba zaplatit za životní podmínky, jež by jim kdekdo mohl závidět. Je nesmírně těžké tomu všemu rozumět, obzvláště když proti vám stojí významný a uznávaný muž v silném mocenském postavení.

Tyto důležité principy probleskují výpověďmi jednotlivých žen, které Weinstein sexuálně obtěžoval či rovnou napadl. Na snímku je chvályhodné, že se důsledně vyhýbá bulvarizaci, nevyžívá se v utrpení producentových obětí ani nezapleveluje vyprávění melodramatickými odbočkami do novinářského soukromí. Kvůli těmto rozhodnutím je však výsledek poněkud chladný, odtažitý a místy repetitivní. I proto se zřejmě nepodařilo přitáhnout publikum do amerických kin, kde ambiciózní dílo totálně propadlo. Nikdo mu však nevezme, že zpracovalo choulostivé téma důstojně a poctivě.

Marvelovské komiksy se rozrostly na třicet titulů. Druhý díl Black Panthera však postrádá původního hrdinu, nahradily ho hned čtyři hrdinky. A padouch je ještě méně padouchovitý než předtím.