Články o Šílený Max: Zběsilá cesta

Zlaté sošky neboli Oscaři se v Hollywoodu letos rozdají už po sedmadevadesáté. Stále se jedná o nejprestižnější filmové ocenění s potahem akademického snobství, kde se dílem musí hlasovat pro kulturní značky, které zrovna mediálně táhnou. Filmová pokračování alias sequely přitom v debatě o umělecké kompetenci celovečerních děl zaujímají speciální postavení – mainstreamová tvorba je jimi zasycená a jen málokteré se vyhne nařčení z prostoduchého ždímání osvědčených přísad. Jenže i sequel se někdy povede tak náramně, že jej i Akademie musí zohlednit. Nominaci na nejlepší film roku dosud obdrželo devět pokračování, z nichž pouze dva premianti zlatou sošku vyhráli.

I nejpilnější kronikář by měl problém vyštrachat jméno herce, jenž na prestižní hollywoodské scéně prošel většími turbulencemi než Kevin Costner. Star-power slavného kovboje a tanečníka s vlky, jenž s opačnými výsledky okusil Dokonalý, Zelený a Vodní svět, přetrvává i v páté dekádě v showbyznysu. Herec, scenárista i režisér se na stará kolena stal televizní hvězdou díky Yellowstonu, s nímž se ale rozkmotřil a odešel následovat svůj definitivní a pořádně vratký filmový sen. V tom je nezlomný tvůrce ostatně přeborníkem, přičemž párkrát to náramně vyšlo a párkrát se jeho agent chytal za hlavu. Tohle jsou Costnerovy největší vrcholy i pády.

Takhle divoké to cestou na západ snad nikdy nebylo. Půda po celém světě je vykoupená, respektive vydobytá na tratolištích krve, které tekly z náboženských či imperiálních vrtochů lidstva. Málokde to pocítili tak názorně jako v Severní Americe během 19. století, v jehož padesátých letech se odehrává špinavý příběh série Netflixu Kdysi dávno v Americe (American Primeval). Kulky do týlu v ní na území původních obyvatel, kočovných osadníků, armády Spojených států či fanatických mormonů padají tak často, až se náročnější divák začne sám sebe tázat, zda má všechno to násilí i jiný než velmi povrchní vypravěčský smysl.

Za tenhle výběr filmu v kinech vás partner nebo partnerka možná úplně nepochválí, ale tento týden uváděná Chlupatá rodinka (Sasquatch Sunset) má v devadesátiminutovém experimentu bez dialogů zvláštní šarm. Zatímco Ron Perlman roku 1981 podnikal hloubavý Boj o oheň, tahle mytologická odrůda lidoopů zvaná sasquatchové (slavněji bigfoot) v současné době brouzdá hlubokými lesy při hledání potravy i sexuálního rozptýlení. Podívaná je to dějově řídká a místy strnulá, avšak s netradičními hrdiny bychom nakonec došli až na konec světa.

Být ženou v branži, kde se chlapi s žílami na bicepsech ohání velkými kvéry a cedí drsné hlášky směrem k protivníkům, jež se chystají oddělat, není jednoduché. Maskulinní osmdesátá léta, kdy kinematografie jako čelní hvězdy uznala Arnolda Schwarzeneggera a Sylvestera Stalloneho, přesto otevřela prostor také hrdinkám, které nemohou čekat na pomocnou ruku. Silné ženy v akčních filmech, ať už těch dobrodružných, hororových či komediálně laděných, v některých případech ještě nesetřásly sexuální objektivizaci, ale mužům to dokázaly nandat a obstarat i lidštější, empatický přístup.

Technologický vývoj je především v posledních dvou stoletích úžasný, úroveň života na Zemi se v obecném měřítku stále zlepšuje a od druhé světové války jsme neměli válečný konflikt, který by vojensky rozmetal regionální meze a připravoval o život miliony lidí (přestože strašlivé genocidy v Africe se nesmí přehlížet a některé vnitrostátní diktatury nepolevují). Budoucnost civilizace přesto nevypadá zcela růžově. Ve vybledlých barvách ji často vykreslují také filmová díla, ať už ta původní, nebo odvozená z obvykle mnohem komplexnějších literárních zdrojů. Představme si šťastnou třináctku dystopických snímků, jež během necelých sta let nejvýrazněji utvářely přemýšlení o tomto subžánru, který se nemusí omezovat pouze na ryze futuristické science fiction.

Furiosa: Sága Šíleného Maxe (Furiosa: A Mad Max Saga) se většině z těch, co na ni přišli, líbila. Někteří ji možná považovali za slabší zářez než Zběsilá cesta, jíní dokonce za silnější, jen málokdo ale odešel z kina s tím, aby rozhazoval rukama a nespokojeně pokřikoval: „Tak takhle ne!“ Problém je, že se lidé nedostavili v dostatečném počtu. Naděje George Millera na regulérní pokračování Šíleného Maxe tedy pomalu vyhasíná. Vyjádření Toma Hardyho pak situaci nezlehčuje.

Všichni cinefilové světa se dočkali studené sprchy, když převážně kladně přijímaná Furiosa (Furiosa: A Mad Max Saga) skončila jako propadák. Po dvou týdnech od kinopremiéry už ji začíná stahovat většina kinosálů a oznámilo se promptní uvedení na VOD již 25. června, což je nevyhnutelně smrt pro život filmu v kinech. Mnoho bylo a bude napsáno o tom, jak se to mohlo stát. Ještě důležitější otázka ale je: Co to znamená pro budoucnost Šíleného Maxe?

Kdo říká, že lidé v papírově důchodovém věku nemohou vytvořit svá životní díla? Mnohokrát jsme něco takového viděli také v kinematografii u filmových režisérů, jejichž role vyžaduje několikaměsíční maximální koncentraci, jasnou vizi a především schopnost vštípit ji desítkám spolupracovníků, od herců až po kostyméry. „Režisér je ten člověk, za kterým všichni chodí s otázkami,“ shrnul kdysi náročnou profesi Francois Truffaut, jenž se na rozdíl od následujících tvůrců nedožil sedmdesátky. Tedy věku, kdy už fyzické energie přirozeně ubývá, ale mnozí v sobě stále najdou dost kreativity a odhodlání k výrobě velkého celovečerního filmu, který navíc ve vybraných příkladech zůstal dobově relevantní a dokázal, že životní zkušenosti a specifické osobnosti tvůrců mohou vítězit i nad mladickým entuziasmem.

Svět se zhroutil. Nastaly války o vodu, lidé zdivočeli a radioaktivní pustinou se prohání benzínem nasáklé motorkářské hordy, které v pouštním prostředí o středověkých pravidlech hledají svůj kousek duševní zeleně a naděje. V kinech uváděná Furiosa (Furiosa: A Mad Max Saga), která předchází událostem novodobé akční klasiky Šílený Max: Zběsilá cesta (Mad Max: Fury Road) z roku 2015, z finančního hlediska propadne. Je to nešťastná skutečnost dnešní blockbusterové doby, která navzdory občasným výchylkám zkrátka nepřeje nekompromisním a unikátním vizím od režisérů jako George Miller, který v 79 letech odmítl hrát podle očekávaných pravidel. A přitom stvořil jeden z nejúžasnějších prequelů kinematografie, který se dostatečně odlišuje od uctívaného předchůdce a současně z něj činí ještě lepší a komplexnější film.