Proč je Furiosa nejlepší prequel historie? Chápe pravidla ságy a ze Zběsilé cesty dělá lepší film

Sága Šíleného Maxe trvá od roku 1979. Tehdy Miller za pár tisíc dolarů uhňácal silniční australský akčňák z období, kdy se civilizace rozpadala a policista Max Rockatansky (Mel Gibson) po ztrátě rodiny nastoupil život osamělého vlka, jenž se však nezdráhá učinit správnou věc. Série pokračovala kultovním Bojovníkem silnic roku 1981, který dějově přeskočil zbytky podlomeného světového řádu a Maxe dotlačil k obraně ropné usedlosti čelící nájezdům nelítostného gangu. Benzín se stal nejcennější komoditou a mužská surovost nahradila intelektuální politické vedení. Když ostatně pro samý písek celý život nevidíte konkrétní horizont, těžko se směřuje za čímkoli hodnotným.

Hodnotnými se ovšem stávaly Maxovy dobré skutky, jež odtažitý hrdina vztáhl i na ohroženou dětskou kolonii ve třetím dílu Šílený Max: Dóm hromů (1985). Až po třiceti letech se Miller, jenž mezitím rozmluvil prasátko Babe a roztančil tučňáky v animáku Happy Feet, pustil do definitivní postapokalyptické vize. Zběsilá cesta s Tomem Hardym a Charlize Theron byla zvláštním úkazem už během výroby, kdy neohrožení kaskadéři předváděli v namibijské poušti psí kusy po vzoru Cirque de Soleil. Režisér Steven Soderbergh (Traffic – Nadvláda gangů) přiznal, že i po opakovaných zhlédnutích nemůže pochopit, jak Miller některých inscenací prakticky dosáhl – a jak je možné, že při nich nikdo nezemřel.

Zběsilá cesta současně přerušila dosavadní kontinuitu a vystavěla spíš jistý „legacy sequel“. Zatímco původní trilogie se odehrávala za rozbřesku nukleární dystopie, Hardyho šichta začala až po několika dekádách a s postavami, které se do nekonečné pouště už narodily. Nešlo rovněž o budování ságy v tradičním měřítku, například po vzoru Star Wars, kde se přelévají rodinné vztahy a reference k minulému dění utváří přesahující komplexní příběh. Max i imperátorka Furiosa (Theron) byli nositeli traumatu, s nímž přistupovali k vlastní budoucnosti. Protagonista stejně jako v trilogii nedokázal ochránit své milované a odevzdal se základnímu instinktu přežití, daleko od nespolehlivých šílejících lidí srocovaných ve třech koloniích Pustiny – v Citadele disponující pitnou vodou, v Brokovicích, jež kontrolují výrobu střeliva, a v Ropanově disponujícím obřími zásobami benzínu.

I pro částečnou rezignaci na vlastní iniciativu se Max ocitl v pasivní pozici, vláčený událostmi skončil na tahači, v němž Furiosa z Citadely unikala před tyranským Immortanem Joem spolu s jeho krásnými manželkami. Aktivním hybatelem příběhu byla právě řidička bez ruky a s vypáleným cejchem Citadely, která směřovala kamsi do Zeleně, odkud ji jako malou odvlekli. Přímočará cesta tam a zase zpátky mohutně čerpala z tradice tzv. carsploitation filmů, v nichž jsou hlavními atrakcemi automobilové honičky a související brutální kolize. Mnozí tak žehrali nad absencí nosného příběhu, ačkoli v kinematografii těžko najdeme důmyslnější vyprávění v neustálém pohybu, kdy stačíme přimknout k postavám a kochat se nelítostnou náturou okolního světa, který je protagonistům těsně v patách.

Furiosa nám představuje dosud zamlčovanou či okrajově nakousnutou minulost stejnojmenné hrdinky, a to od dětství až do momentu, kdy s Joeovými rodičkami prchá na Zběsilou cestu. Děj tudíž místo několika dní zabírá desítky let, během nichž se australská Pustina nepozorovaně vyvíjí až do stadia, jež se ve Zběsilé cestě ustavovalo v průběhu akce a bez širšího kontextu. Miller už opakovaně navštěvuje všechny tři klíčové kolonie a na vlastní oči náš přesvědčí, že i dříve metaforická Zeleň, utopické útočiště Mnoha matek s dostatkem všeho a pod záštitou progresivní feminity, opravdu existovala.

Komunikačním specifikem prequelů je to, že pokračují v tvorbě zavedeného světa a současně se dějově vrací před film či filmy, které jsou jejich pokračovateli. Miller tuto vazbu na Zběsilou cestu řeší procesem často nezištného zrcadlení, jímž utváří hutnou ságu na úrovni worlbuildingu, vyprávění i emoční identifikace. Vše se tentokrát váže na Furiosu (Anya Taylor-Joy, Alyla Browne), která se od začátku stává podobně pasivní postavou jako Tom Hardy v minulém filmu. Ze zalesněné oázy ji unesou motorkáři vyslaní Dementusem (Chris Hemsworth), jenž hodlá utajované místo za každou cenu najít. Krutě popraví Furiosinu matku (Charlee Fraser) a se stovkami zdivočelých mameluků vytáhne na Citadelu, jejíž vegetace rovněž převyšuje jakoukoli známou osadu. Furiosa stráví část příběhu v kleci a následně se skrývá v útrobách Citadely, kde spřádá plány na pomstu a shodou okolností zahajuje svou štaci Joeovy imperátorky.

Její příběh by mohl být i Maxovým originem, Furiosa proto obstojí možná ještě lépe jako plnokrevná úvodní kapitola, s níž můžete případný maraton odstartovat. Miller nás tradičním prologem vhodí do světa zbaveného naděje, v jehož pustinách se každý chytá jiného stébla a tíhu zármutku snáší jinak. Dementus je do jisté míry antitezí Maxe, neboť vlastní trauma vyvažuje krutostí a rozvrácením veškeré křehké rovnováhy. A to i politické, již tři kolonie pod palcem spřízněných padouchů udržují v rámci vlastního přežití a také utlačování nezbytných pracovních sil.

Zatímco Zběsilá cesta bez skrupulí vlétla mezi bledé bojovníky, kteří Immortana slepě následují na obětní cestu do Valhally, ve Furiose s větším odstupem sledujeme chod zpola otrokářské a napůl ideologické společnosti, kde se lidské životy štelují směrem k totální postradatelnosti. Postavy se do jistých podmínek zkrátka narodí a přijmou je za své, což dokumentuje malý klučík obsluhující záď válečné cisterny, jenž si v mezičase nechápavě pohrává s chromovým sprejem – s tímtéž, který dospělí používají těsně před svými kamikadze činy.

V příběhu se zrcadlí nejen úloha samotné Citadely, která je jakožto politováníhodné doupě plné bídy, znásilňování a drastických sociálních rozdílů v součtu nejschůdnějším životním prostředím, ale také historie lidských konfliktů obecně. Miller přitom nevrhá tolik pozornosti na čtyřicetidenní válku o Pustinu, jejíž koláž doprovází historikův smířlivý monolog. Nepoučitelnou či naopak morálně uvědomělou lidskou povahu vztahuje spíš na jednotlivce. Furiosa tak potká i svého mentora, jenž opět reflektuje Maxe – jen s tím rozdílem, že Pretorián Jack (Tom Burke), jehož rodiče stejně jako v případě Maxe bojovali za správnou věc, odmítá přijmout úděl věčného samotáře.

Vztah Furiosy a Jacka buduje vůbec nejsilnější základy pro emoční oblouk, který se klene i přes Zběsilou cestu. Šílený Max obecně není ságou, již bychom si spojovali s niterními emocemi, což však Furiosa zásadně mění. Prahnutí po pomstě za ztracené dětství, domov i matku funguje jako archetypální dějotvorná pohnutka, s níž však Furiosa nemůže dojít vnitřnímu míru stejně jako Dementus. Jsou to právě pozitivní emoce směrem k dřívější rodině a Jackovi, jež hrdinku zásadně formují a předesílají její činy ve Zběsilé cestě. Stejně jako někdy v reálném životě, ve zubožené Pustině lidé dvojnásob pociťují osamocení a nemožnost věnovat druhým ty nejhlubší city. Furiosu její okolí proměnilo v mlčenlivou a ostražitou válečnici, avšak ve chvíli, kdy během rozsáhlé akční sekvence usiluje o záchranu Jackova života, cítíme lásku víc než v romantickém žánru. Svým způsobem k tomu stačí uslzený pohled Anyy Taylor-Joy, jejíž obsazení se vyvrbilo ve velký trumf.

Při opakovaných projekcích Zběsilé cesty si tudíž můžete vztah mezi Maxem a Furiosou, dvěma nepředstavitelně zatvrzelými trosečníky, rázem zasazovat do mnohem pocitovějšího rámu. O to víc, že Miller si ve Furiose neodpouští krátké Maxovo cameo, během něhož mytologický hrdina v podstatě ještě víc zikoničtí a utuží své vazby k silné hrdince, již posléze nabídne klíčovou oporu. Právě v těchto vztazích vězí unikavá naděje světa ovládaného šílejícími muži. Také výraznějším náhledem za uzamčené dveře, kde Immortan drží své manželky a jejich život podmiňuje narozením zdravého dítěte (což je vzhledem k objemu radiace v jeho těle dost složité), se dále prohlubuje ztotožnění s ženskými postavami. Nezávadné a citově bohaté mateřství je jediným klíčem k napravení světa stejně jako rozvíjení agrikultury. Pomsta je oproti tomu prchlivou kratochvílí a není divu, že ve Zběsilé cestě už před ní Furiosa i zbylé těžce zkoušené ženy především ujíždí.

Furiosa se tímto dílem, které exploatační tradice podřizuje epickému narativu o dějinné zacyklenosti a potřebě neustáleho boje za dobrou věc, stává jednou z největších ženských hrdinek kinematografie. A také nejemotivnějších, neboť nevyřčená slova a zatlačované slzy mnohdy vydají za tisíce dojímavých frází. Je přitom nešťastné stavět hodnocení Furiosy na srovnávání se Zběsilou cestou, neboť ojedinělé kvality a dominanty obou filmů nejlépe fungují v pocitovém tandemu. Akční inferno s Hardym a Theron je součtem dějinných příkoří uvalených na postavy v průběhu celé Millerovy ságy a současně jedinou odpovědí na rozsáhlejší přemýšlení o světě v tomto prequelu, jenž opravdu dokázal nemožné – je tak výjimečný, že ještě povyšuje a ozvláštňuje už tak výjimečný a zcela unikátní film.

Podívejte se, jak si Furiosa stojí v žebříčku nejlepších filmů roku 2024 podle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.