Chlupatá rodinka je chlípnou i netradiční podívanou. Filmový bizár roku ukrývá hvězdy

Být posledním svého druhu určitě není ničím příjemným. Ani Jeremiah Johnson nakonec netoužil po úplné izolaci a zdejší čtyřčlenná tlupa zachlupacených fešáků v sounáležitosti nalézá křehké sociální pojivo, pocit bezpečí i nějaké to povyražení. Tvůrčí duo David Zellner a Nathan Zellner, které stojí za hrstkou podivných filmů včetně westernové Dámy s Robertem Pattinsonem, přemluvilo k dovádění v huňatých kostýmech poměrně známé herce v čele s Jessem Eisenbergem (Zombieland, Batman v Superman) a Riley Keough (Šílený Max: Zběsilá cesta). Ty však v průběhu nemáme šanci poznat a rozpustilý snímek z festivalového oběhu se často tváří jako přírodopisný dokument o zacyklenosti života i nezvratnosti evolučního řádu.

První vteřiny odkazují k prologu Vesmírné odysey naplněném záběry na panenskou a lidmi ještě nedotčenou krajinu, v níž identifikujeme primitivnější formy pětiprstého života. Sasquatchové, dva samci, jedno dorůstající mládě a jediná samice, existují ve zdánlivé harmonii dané neprodyšnou dekou okolních lesů a také ročním cyklem. Jakmile obraz pročísne titulek Jaro, hned první střih nás obdaří pohledem na bigfootí sex, snímaný hezky širokoúhle z perspektivy šmíráka (a jak se vzápětí dozvíme, zbylí dva členové skutečně stoicky přihlížejí). Samec si spokojeně utře genitálie listím a Zellnerové předjímají podobně čtveráckou, místy i chlípnou a nechutnou sondu do života neexistujících bytostí, v jejichž existenci tolik lidí chce fascinovaně věřit.

Je ostatně cosi vábivého a samozřejmě i strašidelného na představě, že za prahem civilizace se rozléhá stále nepochopený a odříznutý život. Takové pocity vůči lidem ale film ignoruje a neopustí hledisko svých chlupatých hrdinů, kteří stále někam putují, staví si jednorázové příbytky, klacky rytmicky tlučou do kmenů (snad v očekávání, že jim nějaký další sasquatch nablízku odpoví) a rukama nárazově gestikulují „buchy buchy“, když dostanou chuť na erotické dovádění. A občas se taky sjedou muchomůrkami a dostanou se do maléru, neboť tamní živočišná říše pochopitelně ukrývá i vyšší články potravního řetězce.

Tyto dílčí situace v zásadě narušují jinak poklidný až zenový průběh filmu, který dá brzy vale stylistickým příklonům k dokumentární formě, potažmo perspektivám naznačujícím sebeuvědomělost vyprávění. Ta se přece projevuje v některých zvlášť polemických nebo bizarních momentkách, kdy bigfooti například dlouhé vteřiny zaraženě civí do prázdna v překvapivém opojení hudbou linoucí se z nalezeného rádia. Forma jinak setrvává v dost tradičním uchopení včetně trochu baladické relaxační hudby, která ve chvílích dramatické nebo humorné eskalace rovněž změní rytmus a tonalitu.

Po prvotním oslnění unikátními postavami a existenční tragikomedií si jejich odysee přivykneme a na scénky vytrhávající z opakující se letargie čekáme trochu netrpělivěji. Těžko přitom říct, jak moc nám trpělivost splatí bigfootí procházka po objevené asfaltce, na níž stagnující přírodní typy potměšile vyvrhnou všechny nahromaděné fekálie i obsah močového měchýře. V takových chvílích se Chlupatá rodinka stává vyhraněnější polemikou o stále utlačovanějším životu v divočině, který lidé svými zásahy připravují o tajemno a kypří v něm mytologický podtext, jejž film o poslední řadové tlupě sasquatchů ve vší jejich nedůstojnosti obrací na hlavu.

Podkapitoly s ročními obdobími postupně ztrácí vypravěčský význam, koloběh zacykleného života zastoupí pouze těhotenství samice a následný porod (značně nezapomenutelný), po němž matka odhodí placentu dotírající pumě a prchá do porostu. Zadělat na život, darovat jej, vyhnout se predátorům a putovat za bezpečím i potravou. O ničem víc příroda z pohledu přežití v podstatě není a film to v druhé polovině i tragičtěji deklamuje smutnou scénou, ve které jeden z hrdinů zbytečně bojuje o život kvůli lidské anomálii a vlastní zvídavosti.

Film nakonec příjemně uteče a udržuje prapodivnou fascinaci i díky maskám, za nimiž bychom opravdu nehledali povědomé herecké tváře a které, když už ne přímo naturalisticky, vyznívají minimálně rozkošně a zábavně. Zellnerové ostatně třou hranu trvale nadnesené tragikomedie a jejich komerčně nedivácké dílo má největší půvab ani ne tak v existenčním apelu, jako spíš v podvratném přístupu ke kulturní mytologii kolem bigfootů. Ty máme ve zvyku vídat na rádoby autentických šokujících fotografiích z divoké přírody, v dětských animácích o sympatických sněžných lidech nebo v exploatačních dílech typu The Legend of Boggy Creek, kde hraje prim lidská konfrontace s bytostmi, které snad jako Jóžin z bážin žerou hlavně civilizované Pražáky.

Chlupatá rodinka je v tomto ohledu vskutku originálním vybočením s jednolitým výrazem, který to sice hraje vyjma pár nechutností a drsnějších výstřelků na jistotu, ale spolu s mručícími protagonisty se došourá až do bodu, kde vtipně i kontemplativně splývají mýty divočiny s její kulturní reflexí. Říct, že příběh je o ničem, se samozřejmě vnucuje. A obhájíte si to, pokud vás zajímá hlavně atraktivní žánrové vyprávění. Tenhle nenápadný svéráz živočišné říše v netušeném zajetí lidské společnosti a kultury si ale zaslouží otevřenější zrak i mysl.