Utahaná duchodcovská romantika, o lásce, kterou nerozbije ani zhoršující se zdravotní stav jednoho z manželů. Zbytečně chladné a zdlouhavé vyprávění, které se snaží tvářit artovým dojmem, až to působí násilně a samoúčelně.
Hodně depresivní snímek. Příběh je hluboký a skvěle zpracovaný. Je to něco, co se může stát každému. Jean-Louis Trintignant, který pečuje o svou těžce nemocnou manželku hraje dokonale, jeho klid s kterým zhoršující se situaci zvládá je až hypnotizující, jak chodí po bytě, jak v klidu jí.. paráda. Skvěle zahrála samozřejmě Emmanuella Riva, která měla těžkou práci a úplně jinou nezávidění hodnou roli. Moc se mi to líbilo.
Zatímco ostatní zde docházejí k tomu, že Láska není dojemný film o umírání, jak by se čekalo, ale chladná Hanekeho analýza, já myslím naopak, že nejde o chladnou Hanekeho analýzu, jak bych čekal, ale právě ten dojemný film o umírání. Když se podívám na kvantum dalších filmů na stejné téma, Haneke se neposunul nikam dál a nenabídl dostatečně víc, abych tuhle jeho práci nepovažoval za zbytečnou. Opravdu mě překvapuje, jak velmi obyčejně pojatý ten film je. Se vším, co v podobných kusech bývá, ve stejném množství a jen mírně zakryto o něco šedivějším vizuálem. Zklamání. Na každý pád se vysvětluje, proč Akademie najednou Henekemu tak rozumí - tady není, čemu nerozumět. Ona umírá, a to je prostě pech!
Strašně hezký film...ze života a to mne na něm asi nejvíce děsilo. Vím, že to nebylo to hlavní, co bych si měl z tohoto snímku odnést, ale nejvíce mi rezonuje ´Stáři je svině, když jsi na to sám/sami´.
[47. MFF KV 2012] Detailní rozbor tématu SMRT. Dokonale zahrané, postupně se dostávající hluboko pod kůži. Tvrdá zkouška života a přesto obrovský nadhled starého pána starajícího se o svoji milovanou manželku. Film, o kterém můžete vést dlouhé rozhovory, ale zřejmě ho nebudete chtít vidět ihned znova.
Občas se velmi ráda podívám na takto minimalisticky pojaté snímky, které působí odtažitě, ale zároveň ve vás dokážou vyvolat takové nepříjemné mrazení a v závěru silné emoce. Láska není filmem pro každého, je hodně náročný, celý film je omezen na jeden byt, vůbec nezazní hudba, pomocí velmi úsporné kamery Michael Haneke dopodrobna rozebírá poslední dny jednoho člověka. Měla jsem z počátku problém se do filmu opravdu ponořit, postupně jsem se však stále víc a víc dostávala k jádru filmu a v závěru to na mě mělo opravdu silný účinek. Jen je třeba nechat tento film proniknout až pod vaši kůži a to nejde hned.
Skutečný minimalistický nářez o konci života, nekompromisně pojatý ve francouzském tempu ostrého rakušáka, německého rodáka, který se rád nípá v depresích, strnulých situacích a bravurně šperkuje svůj režijní talent od filmu k filmu. Dekadence s malou vyhlídkou na budoucnost je švankmajerovským podpisem i u Hanekeho.
Smutné, bolestivé, až drsne realistické, ale zároveň milé, ľudské a hrejivé. Takýto býva niekedy koniec života a dá sa zniesť len vďaka vzájomnej láske, úcte a oddanosti. Takáto je ozajstná láska v dobrom i v zlom, Silný filmový zážitok, precízna réžia a herecké výkony. Zvláštne je, že film je o učiteľoch hudby, hudba zaznieva v niektorých scénach ale inak je bez hudobného doprovodu, ktorý by aj tak asi pôsobil rušivo.
Hanekeho film je pomalý, je klidný a zároveň i šokující. Nahotu stáří, kterou filmem odkryl, může kdekdo považovat za nekorektní. Teď je přeci v kurzu před vlastní smrtelností zavírat oči. Ale to, že nevidíte vlastní smrt, neznamená, že nezemřete. Možná už zítra.