Recenze filmu Mefisto

Komentáře a recenze 6

Pete69

33 033 bodů •26. 11. 2023

7

Pěkný pohled na to, jak nastupující zrůdný nacistický režim v Německu zasahoval do kultury. Příběh režiséra, který byl antinacista, ale postupně se ho podařilo pohlavárů vmanipulovat k sobě. Příběh cti, hrdosti i touze po úspěchu. Je to sice zajímavé, ale na mě až moc softové.

Sheldon

16 079 bodů •20. 10. 2015

10

Ve stínu Brandauera, který tímto filmem udělal kariéru však nezůstávají ani další mimořádní hráči. Brilantní úlohu odporného Tábornagyho (čitelná paralela na Hermana Göringa) ztvárnil slavný německý herec Rolf Hoppe, kterého české publikum zná zejména z role krále v pohádce Tři oříšky pro Popelku a výraznou epizodní postavu Hanse Miklase skvěle zahrál maďarský herec Gyorgy Cserhamli, který hrál s Aňou Geislerovou hlavní role v na Oskara nominovaném filmu Ondřeje Trojana Želary. Film mě opravdu zasáhl a dodnes podle mě neztratil nic ze své naléhavosti. Film měl ohromný mezinárodní úspěch, kromě dvou cen na festivalu v Cannes slavil úspěch i u amerického publika, jeho cestu za diváky velmi podpořil uznávaný kritik Roger Ebert a snímek se dostal i do celostátní americké distribuce. Početné diváky si ale našel i ve Švédsku, Austrálii, Dánsku, Finsku, Francii, Argentině, Španělsku, Velké Británii, Portugalsku, Polsku, Turecku, Řecku, Polsku, Rusku, Peru, Izraeli, Brazílii, Bulharsku a dalších zemích.

lamps

15 327 bodů •8. 12. 2016

9

Neopakovatelný stylistický prožitek. Szabó inscenuje záběry zdánlivě konvenční metodou, ale jejich vnitřní dynamika je zkrátka úžasná a vyprávění se napříč velice krátkými a intenzivními scénami posouvá v ohromném tempu, přestože tomu interiérový komorní rámec na první pohled vůbec nenapovídá. Dialogy jsou často utnuty v jejich průběhu a kompozičně přeneseny do další scény, čímž nás film nutí přemýšlet a neustále udržovat pozornost, což se mu daří opravdu po celou dobu, nehledě ještě na to, jak jsou dialogy samotné neskutečně chytré a vtahující. Také významově snímek plně dostává své legendární pověsti, když hrozivou nemorální mašinerii popisované doby vztahuje k divákovi prostřednictvím rozpolcené a průběžně obměňované osobnosti titulní postavy, zpočátku bohémské, poté naivně idealistické a nakonec zcela zhrzené, díky čemuž se mu daří hutně smazávat i ve scénáři několikrát zmiňovanou propast mezi "publikem a jevištěm". Přestože nepropukly naplno deprimující události, v jejichž příchod jsem tajně doufal, knedlík v krku jsem i tak soustavně pociťoval a během vynikající závěrečné scény mě vyloženě zamrazilo...

Klajnik

9 194 bodů •2. 2. 2022

5

Hendrika Hofgen jest hercem, který kvůli charakterové vadě (snad zbabělosti, snad pohodlnosti, snad kariérismu či neschopnosti přijmout realitu) odmítá zaujmout žádoucí stanovisko a namísto toho se klame frázemi typu "umění je povzneseno nad všechny režimy" ačkoliv umění, které má reprezentovat stále více podléhá diktátu totality. --- Ač je tento příběh o herci kolaborantovi zajímavý a stojí na nosném tématu, tak nedovede strhnout, páč strádá v jiných aspektech. Ptám se sám sebe, čím to je, že film není tak poutavý, čím to bylo, že mne nudil a já na něj koukal spíše z povinnosti než z radosti? Film nepochybně má jisté vysoké kvality a hodnotu, kvůli němuž ho vyhledala jistá skupina lidí. Troufám si však tvrdit, že většina lidé by tento film neshledala tak skvělým, právě proto, že nedokáže strhnout. Dle mého to leží ve zpracování, které nikterak nevzbuzuje atmosféru. Koukáme sice na poctivé kulisy a kvalitní herectví, ale natočeno je to poměrně sterilně, až televizně. Technické zpracování tedy diváka nepřekvapuje, nikterak nestimuluje a nevytváří jistou hloubku a poutavost, která by diváka svým zábavnostním rozměrem více vtáhla do oné ideové hodnoty díla (tématu, myšlenek). Když dílo má hodnotu, ale nebaví (v širším slova smyslu, bavit může i depresivní film), tak ona hodnota není divákovi zprostředkována v její plnosti a síle. Aspekt zábavnosti je mostem mezi hodnotou díla a diváckým srozuměním. Přirozeně je pak i žádoucí, aby umění bavilo. Vše nutně bavit nemůže, ale umění. Má tu výsadu, že ano a ještě k tomu je to u něj žádoucí. Kvůli této tvůrčí nedostatečnosti nebylo dosaženo plnosti různých rovin, které utváří kvalitativní úroveň filmu. Například šlo lépe fázavat a prokreslovat nastupující hrůzu z nastupující totality a důsledků, které má takový systém na své občany. Dále to mohlo být více psychologické. Některé monology nebo dialogy zazáří, ale je jich málo a často jsem si říkal, že se nezajímavé postavy zdlouhavě a nudně baví o něčem, co nemusím poslouchat. Scénář rovněž potřeboval vybrousit. Každý dialog v ideálním případě má mít smysl a o něčem vypovídat na několika rovinách. --- Pro srovnání se doporučuji podívat na jiný film o tápajícím umělci, All That Jazz z roku 1979. Film má podobně vysoké hodnocení a hodnotilo ho zde o 300 lidí víc. Ve zkoušce časem však dle mého soudu uspěl zcela. Oba točili film založený na kvalitním námětu, ale ačkoliv se Fosse námět nedotýká zkušenosti tolika lidí, tak narozdíl od Száby dokázal překvapovat střihem, kamerou, dialogem, rovinami vyprávění a jeho dílo z toho podle mě vyšlo mnohonásobně lépe.

Renfield

3 142 bodů •21. 1. 2024

8

Hendrik Hofgen, slaboch, přisluhovač, kariérista, ale především herec - jak moc je toto často opakované slovo důležité, vůbec když je použito v "té" větě. I díky ní svoji proměnu vlastně nikdy nedokončí, pouze koná to dobré pro sebe a když to někde občas nevyjde, chvíli jakoby tomu ani nemůže uvěřit, stáhne se a zase pomalu vyšlapává cestu na výslunní, či do reflektorů? Hm... Je tu hned několik výborně napsaných postav, ale Hendrik Hofgen samozřejmě všechny převyšuje, je to jeho film. To je možná v některých částech lehce ke škodě, třeba takový příběh černošské učitelky tance, by mě zajímal velmi. Sice tu je, ale zase pouze jako doplněk pro Hendrika, obzvlášť první společná scéna o něm řekne mnohé. Ale zpět k reflektorům, tedy závěru. Pro příběh Mefista dokonalé všeříkající vyústění, přesto bych mu rád ještě pár minut dopřál, třeba i na úkor předešlého děje, který by těch několik málo minut postrádat mohl. Takto vidím vrchol filmu jinde, Hamlet a závěrečná děkovačka, pohledy Hendrika a maršála, atmosféra by se dala krájet. Ještě nutno něco málo dodat: Klaus Maria Brandauer v životní formě a István Szabó krom jiného dokonale zfilmoval nelehkou dobu, v níž se příběh odehrává. A když už jsem u té doby, zaujalo mě, že ve filmu nebyl ani jeden "pozdrav", dokonce nepadlo ani jméno... snad jen označení šašek.