Československo, 29. březen 1987. Jeden den v komunistickém Československu inspirovaný životem režiséra. Čtrnáctiletý Vašek vyráží se svou matkou po úřadech, aby získali povolení odejít za otcem, který emigroval do Velké Británie. Režisér Václav Kadrnka vypráví osobní příběh o odloučení a touze být s milovaným člověkem navzdory těžkým okolnostem, o vytrvalosti a nezlomnosti, s jakou mnoho lidí v bývalém režimu čelilo absurdnímu byrokratickému systému. Na jedné straně mrazivá a zároveň niterná atmosféra filmu je budována senzitivní kamerou, detailní prací se zvuky a autentickými výkony představitelů hlavních rolí (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš). Atmosféra lhostejnosti a ošumělosti kontrastuje s upřímností a hloubkou vztahu Vaška s matkou a jejich otcem.
Václav Kadrnka v autobiografickém rodinném dramatu, k němuž spolu s Jiřím Soukupem napsal i scénář, rekonstruuje jeden den ze života své matky, která se je oba snažila dostat za manželem z komunistického Československa do Velké Británie. Musela kvůli tomu vytrvale docházet na množství úřadů a získat bezpočet povolení a razítek. Svému muži vše sdělovala prostřednictvím dopisů. Než československé úřady svolily s jejich vycestováním za cenu ztráty občanství, napsala jich několik desítek. Zkušenost nuceného odloučení od otce vtěsnal nakonec Václav Kadrnka do jediného dne, jenž se mu vepsal silně do paměti. Maminka, která po odjezdu manžela onemocněla, se pomalu zotavovala a nabírala sil i kuráže. Jednoho rána vzala všechny možné dokumenty v přesvědčení, že její odhodlání bude nakonec silnější než neprůchodnost totalitní byrokracie. Nevlídná a neosobní atmosféra na ulici, v autobuse, kterým čtrnáctiletý Vašek s matkou jede do města, a především na samotných úřadech kontrastuje s upřímnými a přitom nesentimentálními rodinnými momenty. Scény společného čtení dopisu otci, kupování tenisek nebo trénování anglických slovíček mají v sobě velkou míru empatie. Film Osmdesát dopisů nezobrazuje osmdesátá léta v komunistickém Československu pomocí obehraných symbolů (rudé hvězdy, nápisy VB a uniformy), ale spíš monotónní barevností, „chladem“ a ostře vnímanými zvuky zabouchávaných dveří.
Václav Kadrnka natočil svůj celovečerní debut bez podpory televize či grantu. Obklopil se ale zkušeným štábem (např. scenárista Jiří Soukup a kameraman Braňo Pažitka). Zvolil neherce (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš) z hudebního prostředí, kteří prokázali zvláštní cit pro ztvárnění intimního vztahu mezi matkou a synem. Loni na MFF v Karlových Varech se při prezentaci nových filmových projektů zalíbil Kadrnkův snímek pořadatelům berlínské přehlídky Berlinale a poslali mu pozvánku do oficiálního programu. Film tak získal následně finance na dokončení a výrobu kopií a mohl vyrazit za svou světovou premiérou v prestižní sekci Forum mezinárodního filmového festivalu Berlinale, kde soutěžil také o cenu pro nejlepší debut.
Není pochyb o tom, že v osobě Václava Kadrnky vstupuje do české kinematografie sebevědomý a komplexní filmař, originál, který hodlá jít vlastní cestou. Snad ho právě ta jinakost neumlčí či nevyžene, jako se to stalo Oskaru Reifovi (Postel) či Petru Václavovi (Marian, Paralelní světy). Strom české kinematografie potřebuje omlazující pruty jako sůl!
Osmdesát dopisů
80 lettres
Eighty Letters
