Recenze: Osmdesát dopisů

Gottwaldov, čtvrtek 29. března 1987, deset hodin večer. Helena Kadrnková usedá ke stolu a píše svému manželovi dopis číslo čtyřicet čtyři. Potřebuje si s někým popovídat, potřebuje si odpočinout, potřebuje dobít energii. Kolik jich ještě bude muset napsat, než jí a jejímu dospívajícímu synovi Vaškovi komunistický režim dovolí vycestovat z Československa na kapitalistický západ?

Jediný ryze český reprezentant na Berlinale 2011 v sekci Fórum, držitel Zlatého ledňáčka za nejlepší český film roku na Finále Plzeň 2011, ale přesto všechno pořád také titul, o němž málokdo ví. V čem tkví jeho výjimečnost? A proč je širší divácké obci stále utajený? Obě odpovědi spolu souvisejí: Neokázalá intenzita a zarputilá neochota divákovi jakkoliv nadbíhat.

Václav Kadrnka v autobiograficky laděném rodinném dramatu rekonstruuje jeden den ze života své matky. Jen co se vzpamatovala z těžkého onemocnění a odložila paruku, vyrazila do boje. Náročného, nekonečného, vyčerpávajícího, ale nutného a jediného možného. Malý Vašek, který si dnešní cestu na ní vyvzdoroval za cenu enormního fyzického nasazení a menšího citového vydírání, se tak stává svědkem ubíjejícího martýria v neprostupné říši šedi, poslušnosti, beznaděje a korupce. Nekonečně dlouhé ploty z vlnitého plechu, chodníky, jejichž praskliny zůstávají po desítky let stále stejné, narvané autobusy, úhledně zoraná pole, unifikované brano, co zavírá samo, schody s lepeným linoleem a lidé přecházející, přebývající, naučeně přežívající, odevzdaně klepající na dveře s nápisem „Neklepat“...

Režisér se zcela záměrně vyhýbá všem zprofanovaným rekvizitám doby, jakými byly rudé hvězdy, žlutobílá policejní auta či optimistická hesla ohledně plnění pětiletých plánů a přátelství se Sovětským svazem na věčné časy. Cíleně ulpívá na nekonečnosti (čehokoliv), zdůrazňuje zvukovou stránku filmu, přičemž velmi střídmě pracuje s hudbou a víc než šetří na dialogu. Je to jednoduché a neokázalé a přitom intenzivní a oslovující. Intimita rodinných vazeb díky tomu dostává patřičnou intenzitu, křehkost a naléhavost. V jistém smyslu drama všedního normalizačního dne Osmdesát dopisů připomíná některé filmy současné rumunské nové vlny, která tolik září na světových festivalech - je surový, nikoliv snad nějakou brutalitou, ale svou sugestivní autenticitou.

Není pochyb o tom, že v osobě Václava Kadrnky vstupuje do české kinematografie sebevědomý a komplexní filmař, originál, který hodlá jít vlastní cestou. Snad ho právě ta jinakost neumlčí či nevyžene, jako se to stalo Oskaru Reifovi (Postel) či Petru Václavovi (Marian, Paralelní světy). Strom české kinematografie potřebuje omlazující pruty jako sůl!

Hodnocení: 80 %

P. S.: Osmdesát dopisů můžete kromě jiného vidět na blížícím se zlínském festivalu a na letošní Letní fimové škole v Uherském Hradišti.