Články o Kmotr II

Nejmladší výherce Oscara za hlavní mužský herecký výkon obětoval nejen pro vysněnou zlatou sošku mnohé. Adrien Brody se ještě před třicátými narozeninami zaskvěl v úloze polského žida Władysława Szpilmana, jenž ve filmu režiséra Romana Polanskiho Pianista (The Pianist) bloumá Varšavským ghettem, zdecimovaným nelítostnou mašinerií holocaustu. O naturalistický efekt se vedle přímého pamětníka Polanskiho zasadil také Brody, jenž zhubnul na 58 kilogramů a dle svých slov poznal, co obnáší vynucená hladovka a jaké jsou následky v tomto případě dobrovolného fyzického strádání.

Je lepší první, nebo druhý díl Kmotra? Tuto otázku si cinefilové začali pokládat před 50 lety. 20. prosince roku 1974 vstoupil do amerických kin druhý díl gangsterského opusu, jenž i přes počáteční kritickou nedůvěru nakonec vyplenil Oscary a mistrovské kvality uctívané jedničky dokázal nejen napodobit, ale dle nespočtu filmových fanoušků dokonce pozvednout. Al Pacino se přitom účinkování v sequelu, dnes považovaném za jeden z nejlepších filmů všech dob, dlouho vzpíral.

Tu roli mu nelze odpárat, a přece ji dle rozkazů shora vůbec dostat neměl. Herecká legenda Al Pacino vděčí Kmotrovi (The Godfather) z roku 1972 za mnohé, jeho postava Michaela Corleoneho se stala pilířem jedné z nejslavnějších filmových trilogií všech dob. Když se ale chystal původní film za závojem produkční války či gangsterské diktatury, o tehdy ještě nepříliš známého herce ve studiu Paramount Pictures nestáli. Herec ve svých nových memoárech Sonny Boy dokonce vyjevil, že kromě zástupu proslulejších kandidátů musel odrážet hrozbu vyhazovu ještě ve chvíli, kdy natáčení pod vedením jeho zastánce Francise Forda Coppoly už započalo.

Máme tu nový týden a s ním i další várku našich televizních tipů. Mezi nimi tentokrát narazíte na několik nesmrtelných klasik, na své si ale přijdou i fanoušci Leonarda DiCapria. Jako vždy pak platí, že většinu z těchto titulů nenajdete na hlavních streamovacích službách, takže se je nevyplatí v bedně minout.

Před padesáti lety, tedy 7. dubna 1974, se v amerických kinech objevil Rozhovor (The Conversation). Malý, nenápadný filmeček si Francis Ford Coppola natočil v přestávce mezi prvním a druhým Kmotrem za pouhý jeden a půl milionu dolarů, přesto se snímek nejen ucházel o tři Oscary, ale zapsal se do dějin jako vtahující zhmotnění paranoidní atmosféry Spojených států 70. let.

Režisér se může plácat po zádech, když jeho představitel nebo představitelka hlavní role bojuje o prestižní zlatou sošku. Očividně totiž odvedl dobrou práci, když rozdával pokyny nad scénářem a pomáhal udržovat věrohodnost či intenzitu hereckého projevu. A co teprve, když se z vašeho obsazení uchází o Oscara hned pět lidí? Naposledy k tomu došlo roku 1976, tedy v době, kdy hollywoodští filmaři začali víc spoléhat na vizuální vyjadřování a pohyblivou kameru. Trochu tak možná upozadili herecké výkony, jež si jejich předchůdci během klasické studiové éry zvykli snímat dost staticky a divadelně. Jestliže tedy můžeme nějaké filmy nazývat „hereckými“, minimálně z pohledu akademické pozornosti to je devět následujících klasických titulů, u nichž v dobrém smyslu nevíme, kam dřív stočit zrak.

Filmová trilogie Kmotr se po loňském padesátém výročí od premiéry prvního dílu opět dostává na televizní obrazovky. Stále diskutovaná a legendární klasika navazuje na kořeny gangsterského žánru, který však variuje a ohýbá, čímž položila základy pro zcela odlišný proud. V čem byla v rámci gangsterek skutečně inovativní?

Příbuzenské vztahy jsou v Hollywoodu nezanedbatelné. Stejně jako ve většině obchodních sfér, v nichž vás předchází reputace vašeho rodiče nebo staršího sourozence. Za víc než století, během něhož platí především herci a režiséři za hvězdy, jejichž filmografie nabývají kanonických rozměrů, se vyrojila řada rodinných klanů s vícegeneračním rozsahem. Následující dynastie jsou v Hollywoodu nejúspěšnější z hlediska kvality i kvantity filmových děl, na nichž se podílely.

Al Pacino platí za jednoho z nejikoničtějších a nejslavnějších amerických herců. Téměř každý jeho film slavil u diváků i kritiky úspěch a jeho jméno v titulcích platilo velmi dlouho za jisté osvědčení kvality. Později se mu sice výběr rolí několikrát nepovedl, ale s ohledem na jeho bohatou hereckou kariéru to byla vzácná výjimka.

Herecké kariéry často trvají dlouhá desetiletí, během nichž se vkus publika i kinematografické trendy značně proměňují. I proto se jen těm nejzářivějším hvězdám podaří udržet na výsluní delší dobu, případně skončit ve chvíli, kdy to dává smysl.