,,Jeden z důvodů proč se nemůžu 100% ztotožnit s Williamem Burroughsem je jeho sexuální orientace. Není žádným tajemstvím, že by se nejraději ukájel s oběšenými malými chlapci,“ pravil David Cronenberg. Cronenberg se s tímto kontroverzním spisovatelem setkával 7 let a natočil podle jeho životního příběhu a románu Nahý oběd celovečerní film. Burroughs zastřelil svou ženu při hře na ,,Viléma Tella“, když se jí snažil sestřelit z hlavy sklenici. Tato událost je i v samotném filmu. Bill Lee (v podání ,,Robocopa“ Petera Wellera) se živí jako hubič otravného hmyzu a po nitrožilním užívání prášku na hubení hmyzu se ocitne v tajemné ,,Interzóně“. Tento film mě úplně minul a po půl hodině jsem ho musel vypnout, protože ze všech těch mluvících brouků a halucinogenních výjevů se mi udělalo fyzicky špatně. Nahý oběd se stal nejúspěšnějším kanadským filmem všech dob a vyhrál tamější obdobu našich Českých lvů. ,,Nemám žádný morální plán, jsem Kanaďan,“ říká Cronenberg a po pravdě řečeno předchozí věta to jen potvrzuje.
Musím říct, že nakonec jsem velmi mile překvapen, protože filmy podobného ražení "realita, sen- čert to vem" ode mě odchází i s odpadem a já jsem nucen snášet moje exotické hodnocení u snímku, který má celkově třeba 80%. Naked Lunch je naštěstí v pohodě koukatelný, což ovšem není zrovna zásluhou příběhu, který je na můj vkus pořád moc ujetý, nýbrž zásluhou Cronenberga a jeho maličkosti v podobě závislosti na slizu, odpudivých monstrech a bizarních představách, které nejsou jen na ozdobu, ale i účinně posouvají celý děj. Herce jako Weller nebo Holm je také radost sledovat, ať už vystupují ve scénách sebedivnějších a nejsliznatějších. A navíc Cronenberg má velkou výhodu v tom, že ví, co chce, narozdíl od takového Davida Lynche, který o tom někdy nemá ani páru. Není to pořád můj šálek kávy, ale negativy tentokrát prostě zahrnovat nemohu.
Během prvních 5 minut jsem měl pocit, že koukám na něco vyjímečného a výborně jsem se bavil. Cronenbergovo obrazové podání má své kouzlo a práce s maskami je skvělá. Weller opravdu vypadá jako Burroughs, ale přijde mi, že jeho herectví bylo nedostatečné a že nevěděl, jak si s tou rolí poradit. Stejný pocit mám i u režiséra. Jakoby nevěděl, co s látkou udělat a film je jenom takovým vyprázdněným putováním mezi excesy feťáka trpícího náhlými halucinacemi. Já jsem pociťoval, že s látkou šlo naložit lépe. Ta je přeci poměrně abstraktní a stačila jen vize. Film trpí i špatným tempem a negradací - jak říkám, vyprázdněné putování. To by ale nebyl takový problém, kdyby film nabídl více entertainmentu v podobě nějakých bizarních výjevů nebo absurdních dialogů, které na 115 minut bylo až moc málo (Myslím že tři, ale momentálně si vybavuji jen dvě. Problém pak tkví i v tom, že nejde jen o to, co herec říká, ale i jak to říká. Když Weller vypráví o chlápkovi, jenž vládl prdelomluvectvím, dokud jeho prdel nezačala vládnou nad ním samotným, tak ta samotná historka je interesantní, ale ten unylý způsob Wellerova herectví jí schazuje na údernosti.)
Knihu jsem četl 2x, opiáty jsem ochutnal a baví mě psaní. Tento film byl přesně podle předlohy, ale zároveň o něčem jiném. Pro mě spíše Nahý oběd z jiného pohledu (ono u četby této knihy hodně záleží na čtenáři jak naloží s přečtenými informacemi). Spoustu detailů z knihy se mi dokreslila a nabrala nový rozměr, ale naopak některé momenty mě vyloženě zmátly, možná to bylo schválně. Scénáristé tomuto filmu přidaly základní děj, který v Naked Lunch nehrál moc velkou roli. Je to o Burroughsovi, který je na drogách, omylem zastřelí svojí ženu a zdrhne do Interzóny, kde započalo psaní Nahého oběda. Jeho realita se mísí s bludy a halucinacemi způsobenými psychózou po dlouholetém užívání heroinu. Mrzí mě, že se kniha takřka nezmiňovala, nebo neukazovala samotný heroin a zásadní prvky spojené s jeho užíváním. Burroughs ho zde samozřejmě bral, ale byl maskován něčím co se jmenuje Death Meat. Dávám pět hvězdiček za atmosféru, psychedelii a úspěšné ztvárnění téměř nezfilmovatelné klasické knihy 20. století. Končím hlášení z Interzony.