Ústřední postava William Lee (což byl spisovatelův pseudonym) pracuje jako hubitel hmyzu a stále hlouběji se propadá do drogové závislosti, takže přestává rozlišovat skutečnost od fantazie, v níž psací stroje získávají podobu mluvících brouků a on sám se stává protagonistou jakési špionážní historky.
Snímek je adaptací stejnojmenné knihy Williama S. Burroughse, která byla uvedena na trh v roce 1959 a kvůli svému neokázalému stylu vzbudila veřejné pohoršení. Nejvyšší soud státu Massachusetts nakonec roku 1966 nařčení z obscenity zavrhl.
,,Jeden z důvodů proč se nemůžu 100% ztotožnit s Williamem Burroughsem je jeho sexuální orientace. Není žádným tajemstvím, že by se nejraději ukájel s oběšenými malými chlapci,“ pravil David Cronenberg. Cronenberg se s tímto kontroverzním spisovatelem setkával 7 let a natočil podle jeho životního příběhu a románu Nahý oběd celovečerní film. Burroughs zastřelil svou ženu při hře na ,,Viléma Tella“, když se jí snažil sestřelit z hlavy sklenici. Tato událost je i v samotném filmu. Bill Lee (v podání ,,Robocopa“ Petera Wellera) se živí jako hubič otravného hmyzu a po nitrožilním užívání prášku na hubení hmyzu se ocitne v tajemné ,,Interzóně“. Tento film mě úplně minul a po půl hodině jsem ho musel vypnout, protože ze všech těch mluvících brouků a halucinogenních výjevů se mi udělalo fyzicky špatně. Nahý oběd se stal nejúspěšnějším kanadským filmem všech dob a vyhrál tamější obdobu našich Českých lvů. ,,Nemám žádný morální plán, jsem Kanaďan,“ říká Cronenberg a po pravdě řečeno předchozí věta to jen potvrzuje.
Musím říct, že nakonec jsem velmi mile překvapen, protože filmy podobného ražení "realita, sen- čert to vem" ode mě odchází i s odpadem a já jsem nucen snášet moje exotické hodnocení u snímku, který má celkově třeba 80%. Naked Lunch je naštěstí v pohodě koukatelný, což ovšem není zrovna zásluhou příběhu, který je na můj vkus pořád moc ujetý, nýbrž zásluhou Cronenberga a jeho maličkosti v podobě závislosti na slizu, odpudivých monstrech a bizarních představách, které nejsou jen na ozdobu, ale i účinně posouvají celý děj. Herce jako Weller nebo Holm je také radost sledovat, ať už vystupují ve scénách sebedivnějších a nejsliznatějších. A navíc Cronenberg má velkou výhodu v tom, že ví, co chce, narozdíl od takového Davida Lynche, který o tom někdy nemá ani páru. Není to pořád můj šálek kávy, ale negativy tentokrát prostě zahrnovat nemohu.