Články o Zrození národa

Je tomu pět let, co producenti Simpsonových (The Simpsons) rozhodli o odstranění kontroverzní epizody ze třetí série s názvem Šílený Homer (Stark Raving Dad), v níž vystupuje plešaté bělošské alterego popové hvězdy Michaela Jacksona. Roku 1992 ještě přípustný vtípek na adresu zpěváka, jenž už fyzicky potíral své etnické kořeny, začal být nevyhovující po premiéře šokujícího dokumentu Leaving Neverland, vynášejícího na světlo spekulativní obvinění z nepřístojného kontaktu s dětmi, jichž se měl Jackson dopouštět nejméně od poloviny 80. let. Tento krok potvrzuje tíhnutí k upozaďování historie v té formě, jakou jí propůjčovaly nevyhnutelně stárnoucí a z určitých dobových relevancí vychylovaná kulturní díla.

Praotec výpravných velkofilmů prošlapal cestu nejen mnoha úspěšným hollywoodským projektům, ale i samotnému vývoji filmové řeči. Ohromující dílo dnes může působit naivně, jeho ideologická zrůdnost se však do amerického kulturního povědomí zaryla velmi hluboko.

Snímky z 20. let bývají vzrušující pro filmové historiky, avšak běžné publikum u nich pociťuje zub času až příliš silně. Přesto existují výjimky, které dokázaly zestárnout s takovou grácií, že dodnes nechávají diváckou obec v němém úžasu. Platí to třeba pro řadu děl Sergeje Ejzenštejna včetně jeho prvotiny Stávka. Navzdory faktu, že ideologie těchto filmů je značně pomýlená.

V polovině března uběhlo přesně padesát let od premiéry nechvalně proslulých i obdivovaných Růžových plameňáků (Pink Flamingos). Exploatační postmoderní komedie se v některých zemích nesmí vysílat dodnes a míra zvrhlých výjevů přesahuje hranici, již si většina diváků stanovuje v souvislosti s pokleslým morálním vkusem. Přesto je snímek Johna Waterse zřejmě nejslavnějším a nejoblíbenějším „oplzlým“ snímkem historie, který inspiroval mnoho pozdějších filmařů i serióznějších titulů a zasloužil se o uvolnění některých tabu v kinematografii.

Jestli si nějaký polský film vysloužil v našich končinách pověst legendy, je to jednoznačně tahle komedie Juliusze Machulskiho. Oblíbený snímek, k němuž si řekneme pár zajímavostí, si můžete pustit dnes večer na Nova Cinema ve 20:00.

Všichni víme, že rasismus je momentálně ožehavé téma. Stejně tak sexismus, obtěžování, zkrátka si vyberte. Má svůj smysl upozorňovat na problémy, ale když se letos na Vogue a uznávanou fotografku celebrit Annie Leibovitz snesla kritika proto, že vyfotila černošskou gymnastku Simone Biles (s argumentem "měla ji fotit černoška"), to bylo minimálně v mém žebříčku na Chocholouška. Nevím, jestli si kritici uvědomují, že namísto boje o rovnoprávnost tu nechtěně vlastně touží zavést novou vlnu segregace.

V celé historii kinematografie lze najít mnoho provokativních snímků, jejichž kultovní status je udáván převážně obrazovou či názorovou kontroverzí, kterou otevřeně vyvolávají. Před čtyřiceti lety měl premiéru dost možná nejslavnější zástupce kontroverzní filmové tvorby, jenž svým tvůrcům přinesl nejen specifické nesmrtelné renomé, ale třeba také obvinění z vraždy a hromadné zákazy promítání.

Afroameričan Ron Stallworth (John David Washington) je přijat k policii Colorado Springs. I přes nepřízeň některých kolegů se svým entusiasmem rychle propracovává od hledání „ksindlů“ v kartotéce výše, a když v novinách spatří inzerát Ku-klux-klanu, svévolně se rozhodne do něj infiltrovat a zavolá. Představí se jako ideální rekrut, když přednese svou rasisticko-xenofobní ideologii zahrnující především nenávist k „negrům“. Vedoucí místní buňky nadšeně přitakává a pozve Rona na schůzku. Ronův zjev jakožto Afroameričana je pro poměry klanu jaksi nevyhovující a tak se namísto něj vydá na setkání jeho židovský parťák Flip Zimmerman (Adam Driver)…

Úspěch je to ale jenom poloviční. Novinka s Emily Blunt v hlavní roli byla natočena podle veleúspěšné knižní předlohy, přičemž mělo jít ve filmovém světě o letošní Zmizelou (kniha si takový post urvat dokázala). A to nevyšlo.