Články o Francouzská spojka

Smrt legendárního herce Gena Hackmana, jehož v 95 letech našli v jeho domě bez známek života stejně jako třiašedesátiletou manželku a jednoho psa, je stále zamotanější. Držitele dvou Oscarů za Francouzskou spojku a Nesmiřitelné si Hollywood připomíná laskavě a uctivě, na nedělním oscarovém ceremoniálu zesnulého kolegu obdivně popsal Morgan Freeman, jenž tím zahájil sekci In Memoriam. Historky se nezdržel ani svérázný komik Bill Murray, jenž si jako rámec vzpomínání nicméně vybral jeden z Hackmanových posledních snímků Taková zvláštní rodinka – proslulý mimo jiné tím, že herecký veterán ostatním jejich práci moc neulehčoval.

Teprve na konci ledna jsme v narozeninovém článku k pětadevadesátinám Gena Hackmana psali, že legendy přetrvávají – v případě oscarové hvězdy Francouzské spojky a westernu Nesmiřitelní to tak pochopitelně zůstane navzdory smutným zprávám, které od čtvrtečního rána informují o hercově úmrtí. Hackmana našli bez známek života stejně jako jeho dlouholetou manželku, třiašedesátiletou pianistku Betsy Arakawa, s níž se oženil roku 1991. Šerif tamního okrsku nenašel známky cizího zavinění a společná sebevražda je nyní nejpravděpodobnějším scénářem.

Legendy odcházejí, ale také přetrvávají – v případě pětadevadesátiletého oslavence Gena Hackmana zatím doslova. Herec hřmotné figury sice nikdy nebyl na seznamu krasavců jako prvotně úspěšnější Paul Newman, ale svou intenzitou ve ztvárňování drsných charakterních rolí si vysloužil dva Oscary a také poněkud ambivalentní renomé. Pro mnoho kolegů včetně Kevina Costnera, Clinta Eastwooda či Denzela Washingtona zůstává absolutním hereckým esem, zatímco režiséři jako Wes Anderson nebo Sam Raimi to s náročným hercem neměli vůbec jednoduché.

Akční filmy existují od raných let kinematografie, velkými pionýry kaskadérských šíleností byli mistři němé grotesky. Od úsvitu širokoformátových blockbusterů v padesátých letech se filmové atrakce stříbrného plátna předháněly v tom, jaké vykutálenější popření bezrizikové inscenace nabídnou. Všichni Bondové, Jackie Chanové či Cruiseové dodávají anonymnímu řemeslu prestižní tvář, kterou ale léta bez ovací tvarují stateční kaskadéři, smělí komparzisté a samozřejmě tvůrci, chrlící ikonické momenty, s nimiž brnkají na nervy pojišťovnám. Deník The Sun zveřejnil průzkum firmy Samsung, v němž dva tisíce respondentů pátralo po dvacítce největších kaskadérských kousků kinematografie. Vítěz nepřekvapí stejně jako spousta dalších zmíněných veličin. Přece se však najde minimálně jedno neprávem zaprášené jméno, jež hlasující opomněli navzdory jeho nadčasovému a racionalitu dodnes zpochybňujícímu přínosu.

Do nikdy nekončící a vždy subjektivní debaty o nejlepších hororových filmech historie vstoupil věhlasný magazín Variety, který vybral hned stovku pilířů oblíbeného žánru, u něhož strach, bezmoc a někdy i čiré znechucení zastupují kýžené reakce publika. V první desítce komplexního žebříčku, jenž zohledňuje různorodé žánrové odrůdy vzhledem k jejich přetrvávajícímu efektu i obecnému vlivu na vývoj média, najdeme několik notoricky známých a také poměrně překvapivých titulů. Horor není jen o krvavé hrozbě zabijáků a hysterickém úprku obětí, což tato mnohovýznamová topka dokládá.

Definovat žánr thrilleru není úplně jednoduché. Většinou se jedná o temné příběhy s tajuplnými zápletkami plnými násilí a nebezpečí pro hlavní postavy, přičemž jejich tvůrci kooperují s přidruženými žánry jako krimi, drama nebo sci-fi, v ojedinělých případech také komedie. Takové filmy tvoří nezanedbatelný vzorek, avšak oscarová Akademie dlouhodobě nepřeje temnotě a „podřadným“ žánrům. Třebaže mnozí režiséři považují horor za nejčistší žánr, zlaté sošky sklízí převážně dramata přinášející sociální komentáře a dobově poplatné myšlenky. Thriller (zastoupený v inkriminovaných dílech v různé míře) shrábl Oscara za takřka stoletou historii předávání cen pouze v deseti případech, které si nyní představíme.

Kde se vzal fenomén severských krimi, v nichž nejde ani tak o geniální dedukční schopnosti vyšetřovatelů, jako spíše o povzdechnutí nad nevyřešitelným zlem v jádru lidské společnosti? V těchto dnech máte možnost si v kinech připomenout jeden z etalonů tohoto značně temného žánru.

Vymítač ďábla (The Exorcist), který měl v amerických kinech premiéru přesně před padesáti lety, není obyčejným filmovým hororem. Po Love Story (1970) a Kmotrovi (1972) byl dalším kasovním fenoménem dekády, kdy Hollywood přecházel od konzervativní studiové tvorby k modernějšímu apelu v podobě umělečtějších a tematicky často kontroverzních blockbusterů. Natáčení filmu o dvanáctileté Regan (Linda Blair), již posedne démon Pazuzu, bylo dle některých pamětníků prokleté, přičemž lidé v davech chodili na snímek slibující nepřístupné spojení temných aspektů náboženství se sexuálním podtónem. Legendární horor Williama Friedkina ovšem podává také zprávu o naději, lidské dobrotě a o božím zásahu v době Vánoc.

Když režisér William Friedkin hledal projekt, kterým by navázal na úspěch svých filmů Francouzská spojka (1971) a Vymítač ďábla (1973), narazil na fascinující knihu Cruising od Geralda Walkera o sérii vražd v newyorských gay barech a detektivovi, který má v utajení šíleného zabijáka dopadnout. O sedm let později podle ní natočil snímek Na lovu (Cruising, 1980).

Oblíbený žánr „co by kdyby“ má dalšího zástupce. Jeden z nejslavnějších thrillerů, zdánlivě dokonalé Mlčení jehňátek (1991), totiž mohlo poměrně snadno vypadat o poznání jinak. A Anthony Hopkins by přišel o Oscara za jeden z nejintenzivnějších, ač nejkratších výkonů stříbrného plátna.