Je Vymítač ďábla nejprokletější, nebo nejsvátečnější ze všech ikonických hororů?

I po půl století během sledování filmu snadno přehlédneme, že jej Friedkin a scenárista William Peter Blatty zasadili do svátečního období. Blatty, jenž adaptoval svůj vlastní knižní bestseller, příběh oproti knize osekal o linie vedlejších postav a smrsknul rovněž jeho časové rozpětí. To je, pravda, pořád relativně rozsáhlé. Otec Merrin (Max von Sydow) v úvodu při vykopávkách v irácké poušti objeví znepokojivou sochu Pazuzu; samoživitelka Chris (Ellen Burstyn) v Georgetownu dokončuje práci na filmu a kvůli zhoršujícímu se stavu náctileté dcery objíždí každého lékařského specialistu, jehož rada zní jasně – zavolat kněze.

Vedle zkušeného Merrina, jenž v závěrečné části vystoupí z vozu a v ikonickém záběru se u domovní branky vykoupe ve zlověstném sytém světle, poskytne pomocnou ruku také skeptičtější otec Karras (Jason Miller). Zmítaný existenciální a duchovní krizí, Karras zpočátku vzdoruje představě exorcismu a stačí pohřbít svou těžce nemocnou matku. Zatímco v úvodní scéně Chris kráčí ulicemi plnými halloweenských koledníků, později si můžeme všimnout i vánočních dekorací a především motivů vyzdvihujících spiritualitu a obnovu lidské víry.

Blatty se při psaní inspiroval skutečnými případy a rozhodně věřil v existenci démonických bytostí a v biblickou definici zla. Friedkin, jenž se režie chopil v návaznosti na oscarový triumf své Francouzské spojky, byl oproti tomu židovský sekularista a na duchy nevěřil. Do příběhu založeného na spekulativním hororovém konceptu vnesl archeologickou preciznost v odkrývání mytologie a snad i boží prozřetelnosti, která formuje rozhodnutí čistých lidských duší stojících proti starodávné hrozbě. To vše vtiskl do realistického vyobrazení psychologie, chování zranitelných postav a také démonických projevů. Ty jsou vcelku pozvolné, avšak jejich náboženský charakter se příčí žádané lékařské definici.

Mnoho lidí může snímek číst jako metaforu o třeskutém dospívání, kdy mladá dívka dává vale své čistotě, před matkou masturbuje pomocí krucifixu a zmutovaným hlasem vykřikuje ty nejhorší vulgarismy. I díky procítěnému výkonu Ellen Burstyn soucítíme s Chris a děsí nás pozvolné přebírání kontroly něčím, čemu odmítáme racionálně uvěřit. Friedkin ostatně vystřihl scénu, kdy posedlá Regan seběhne v nepřirozené pavoučí poloze schody, neboť se domníval, že by dlouho před napínavým finále narušila atmosféru.

Friedkin po letech přiznal, že podivné okolnosti během natáčení jej přiměly zpochybnit vlastní přesvědčení a že je přisuzuje vyšším zlým silám. Produkce naplánovaná na 85 dní se protáhla na 200 dní, ateliéry zachvátil požár, který zničil všechny kulisy kromě pokoje Regan, a řada lidí se vážně zranila nebo zemřela. Burstyn i Linda Blair utrpěly při natáčení fyzicky náročnějších scén poranění zad s trvalými následky. Herci Jack MacGowran a Vasiliki Maliaros zesnuli ještě před premiérou a smrt obestřela také několik dalších členů štábu, jejichž příbuzní tou dobou umírali. V obsazení figuroval rovněž Paul Bateson, jehož po několika letech odsoudili za vraždu.

Blatty ovšem v průběhu let krotil fantazie o zákulisí ovládaném satanem a tvrdil, že podobné věci jsou u členitého celoročního procesu někdy nevyhnutelné. Řadu obtíží navíc způsoboval Friedkin, jenž opakovaně natáčel i nejnáročnější scény, na potkání vyhazoval spolupracovníky a najímal nové, herce nutil k autentickým výkonům fackováním či neohlášenou střelbou slepými náboji a vymýšlel složité a nebezpečné inscenace.

Distribuující společnost Warner Bros. reagovala na nafouknutý rozpočet bezprecedentním krokem a exkluzivně si pronajala množství kinosálů, což jí zajistilo stoprocentní podíl na tamních tržbách (kina, která si obyčejně berou 50 %, se musela spokojit s penězi za občerstvení). Nejen tyto sály se bezpečně vyprodávaly, o kontroverzní film na motivy známé knihy byl obrovský zájem. Během prvotního uvedení snímek vydělal 193 miliony dolarů a v USA se na něj prodalo víc lístků než na Avengers: Endgame.

Část receptu na úspěch se připisuje důmyslnému marketingu, jenž má stát za většinou těch nejděsivějších zákulisních historek. Friedkin a Blatty však především dokázali publikum přesvědčit o možné existenci duchovního rozměru, o němž minimálně nekompromisní režisér sám pochyboval. New York Times po premiéře informoval o masách jezuitů, kteří se kněží spěchají vyptávat na exorcismus. Vzrostl zájem o sekulární víru i debata o duchu svatém, který ve filmu řídí činy Merrina a Karrase bojujících s biblickým ďáblem. A také se ujal portrét kněží jakožto heroických bojovníků s racionálně neuchopitelnými silami, z čehož nejen kinematografie dodnes čerpá.

Vymítač ďábla je navzdory všem podezřelým aspektům nekonečně vlivným a hodnotným hollywoodským filmem, v němž můžeme rozeznat i formální školu a duchovní seberealizaci postav z děl Ingmara Bergmana (včetně obsazení Švédova dvorního herce Maxe von Sydowa). Knihovna amerického kongresu film roku 2010 zařadila mezi kulturně, historicky a esteticky významná díla, přičemž opětovná uvedení v kinech dovedla celosvětové tržby ke 441 milionu.

Série trvá dodnes, v listopadu mělo premiéru přímé pokračování Vymítač ďábla: Znamení víry s Ellen Burstyn. Předchozích sequelů či prequelů se pravidelně chápali renomovaní tvůrci jako John Boorman (Vymítač ďábla 2: Kacíř) nebo Paul Schrader (Pod nadvládou zla). Sám Blatty natočil povedený třetí díl z roku 1990, který už otevřeně zasadil do vánočního období. Ne náhodou jsou některá sváteční poselství bezelstná a plná hřejivé lidskosti, zatímco jiná rozbíjí líbivé pozlátko a před nadějeplným závěrem nás stejně jako Ebenezera Scrooge nechají civět na vlastní pomník s vykopaným hrobem.

zdroje: Den of Geek, Castle of Frankenstein, The New York Times

Prohlédněte si žebříček nejlepšího hororů kinematografie dle hodnocení uživatelů a uživatelek Kinoboxu.