85%
Skrytá identita
- Akční
- Drama
Gangsterské filmy samozřejmě nejsou samostatným žánrem, nýbrž představují možná nejoblíbenější tematické odvětví žánru kriminálního. Americký filmový institut je kdysi definoval jako příběhy 'soustředěné na organizovaný zločin či vzpurné kriminálníky a zasazené do dvacátého století.' Dnes už máme za sebou dvě dekády století jednadvacátého a popularita gangsterek výrazně neuvadá. Zřetelně lze ovšem vypozorovat, že namísto progresivního uchopení, kterého se tento subžánr dočkal v éře Nového Hollywoodu a díky režisérům jako Martin Scorsese či Brian De Palma, se s ním dnes nakládá čistě jako s formálním artefaktem minulého století - gangsterské příběhy bývají jen zřídka zasazeny do současnosti a jejich tvůrci se snaží oprašovat retro atmosféru a často i stylistické vzorce minulosti. A i to je jeden z důvodů, proč má smysl na chvíli zastavit a připomenout si absolutní klasiky, jimž i velikáni Kmotr a Zjizvená tvář vděčí za inspiraci a které ve většině případů vznikaly pod přísným dohledem cenzurního produkčního kodexu.
Následující seznam přiblíží deset neopomenutelných amerických gangsterek, které vznikly do roku 1950. Nejstarší uvedený titul má datum výroby dokonce 1927 a spadá do němé kinematografie - neznamená to však, že jde o první americkou gangsterku. Ty se objevovaly už dlouho předtím a za první signifikantní film, jenž vzbudil o žánr zájem, jsou považováni Mušketýři ze špinavé uličky z roku 1912. Až počátek zvukové éry však násilné příběhy o tvrdohlavých drsných protagonistech zpopularizoval do takové míry, že musel zasáhnout prezident The Motion Pictures Producers and Distributors Association (MPPDA) Will Hays. Ten roku 1930 zavedl takzvaný Produkční kodex, zvaný též 'Haysův kodex', jenž cenzuroval snímky s kontroverzním obsahem. Ke značnému zpřísnění kontroly pak došlo roku 1934 a američtí gangsteři se museli držet na uzdě více než tři dekády, než byl tento předpis roku 1968 nahrazen dnešním systémem udělování ratingu. Navzdory tomu lze v dané éře nalézt mnoho inspirativních děl, která dokázala přísný dohled obejít chytrým vyprávěním a progresivním stylistickým provedením, čímž si mnohdy zajistila nesmrtelnost. Hned tři vybrané snímky přesto pochází z klíčových let 1931 a 1932, kdy se Haysův kodex teprve zvolna etabloval a mohly vzniknout skutečně průlomové a inspirativní gangsterky.
Němý snímek z dílny proslulého režiséra rakousko-uherského původu Josefa von Sternberga získal na historicky prvním oscarovém ceremoniálu cenu za nejlepší původní příběh. Sternberg jím mimo jiné započal svou osmiletou spolupráci se studiem Paramount Pictures, zahrnující hned sedm filmů s hvězdnou herečkou Marlene Dietrich. Podsvětí vypráví o sebevědomém gangsterovi 'Bull' Weedovi (George Bancroft) a o milostném trojúhelníku, jejž doplňují Weedův poskok 'Rolls Royce' Wensel a milenka 'Feathers' McCoy. Film pochopitelně nehýří dynamickým pohybem a většinu času se soustředí na vykreslení vztahů mezi protagonisty. Nahromaděné vášně a intriky se však kompletně odzátkují v závěrečné desetiminutovce, která obsahuje divokou přestřelku s policejními složkami a rozřešení milostných vášní, jemuž neschází silná pointa i špetka uvěřitelných emocí. Nikoli katalyzátor žánru, ale rozhodně přímý předchůdce raných zvukových gangsterek, které si rázem získaly velkou popularitu.
Jeden z pionýrů nesmrtelného filmového schématu o rychlém vzestupu a nevyhnutelném pádu nesmlouvavého gangstera, zde výborně ztvárněného Edwardem G. Robinsonem. Na začátku filmu jsou Caesar Enrico "Rico" Bandello (Robinson) a Joe Massara (Douglas Fairbanks Jr.) pouze drobnými zlodějíčky, přepadávajícími benzínové pumpy. Oba se přesouvají do Chicaga, a zatímco Joe nemá o ilegální činnost dále zájem a věnuje se kariéře tanečníka, ambiciózní Rico si prošlapává cestu až na vrchol kriminálního podsvětí. Výbušný a nepředvídatelný Robinsonův projev definoval drsného filmového gangstera na celé dekády dopředu a je to právě jeho 'Little Caesar', který dodává příběhu nadčasový impuls. Slavný režisér Mervyn LeRoy sice natočil kvalitnější filmy, namátkou třeba napínavé dobrodružství Jsem uprchlý galejník z nadcházejícího roku, avšak i ve zdejší osmdesátiminutové stopáži udržuje vyvážené tempo a srozumitelně rozvíjí motivace vedlejších postav, které nejsou jen do počtu. Příběh možná trpí zjednodušováním, ale coby počátku nové a významné éry mu to lze s klidem odpustit.
První památná role legendárního Jamese Cagneyho, jenž dodnes platí za jednoho z nejlepších představitelů mafiánských postav. Jak se uvádí v závěrečných titulcích filmu, 'Veřejný nepřítel' není osoba, nýbrž společenský problém, s nímž se Amerika v prohibicí definovaných 20. letech potýkala. Scénář vychází z nepublikované novely Beer and Blood (Pivo a krev), jejíž autoři byli svědky lítých bojů mezi konkurenčními gangy v Chicagu, ovládaném Al Caponem. Hlavního hrdinu Toma Powerse (Cagney) sleduje příběh od jeho raných dětských let až do roku 1920, kdy se stává velkým zvířetem v ilegálním obchodu s alkoholem. Vyprávění má velmi dravé tempo a režisér William A. Wellman se často přiklání k inscenaci v dlouhých záběrech a rovněž s využitím kamerových jízd, čímž v podstatě předznamenává styl Martina Scorseseho. Podobně jako jeho pozdější klasiky, také Veřejný nepřítel staví na ideologickém konfliktu mezi ctí a morální špínou mafie, zde reprezentovaném napětím mezi Tomem a jeho čestným bratrem Mikem (Donald Cook). Právě rodinná linie je pro dramatické vyústění klíčová a zajišťuje nadčasovost a nepolevující sílu téhle skvěle natočené žánrové klasiky.
Dnes trestuhodně přehlížený klenot doplácí na existenci stejnojmenného remaku Briana De Palmy z roku 1983, který je výrazně známější a pro mnohé diváky rovněž kvalitnější verzí. De Palma jistě vtiskl příběhu originální stylizaci, dění přesunul z chladného Chicaga na slunnou Floridu a nechal vyniknout samotné tvrdé násilí, ale inspirace klasickým snímkem Howarda Hawkse je přesto nepřehlédnutelná. Tony Camonte v podání charismatického Paula Muniho je podobně nepředvídatelným a výbušným protagonistou jako Al Pacino a jeho Tony Montana - stejně jako on hodlá sesadit svého mafiánského bosse a začít si s jeho půvabnou dívkou, přičemž vrásky mu přidělávají nejen konkurenční gangy, ale také lačná policie a vlastní nerozvážná sestra. Devadesátiminutový příběh je nesmírně hutný na různé paralelní konflikty a lépe rozpracovaná je také psychologie hlavní postavy, která v závěru své střemhlavé cesty na vrchol zůstává vlastní vinou zcela opuštěna. Hawks navíc užívá řadu vynalézavých postupů a napětí efektivně vyvolává jen důmyslnou inscenací a obrazovou symbolikou - můžeme si například povšimnout písmena X, kdykoli se schyluje k vraždě. Takovou fintu použil také Martin Scorsese ve Skryté identitě a je jednou z těch věcí, které činí původní Zjizvenou tvář natolik novátorskou a nestárnoucí.
První snímek ze seznamu podléhající zpřísněnému Haysovu kodexu je spíše zajímavou alternativou k předcházejícím dílům. Adaptace stejnojmenné divadelní hry Sidney Kingsleyho z roku 1935 zavádí diváka do jediného newyorského doku, kde chudina živoří přímo pod očima honosných rezidentů vysokých přístavních hotelů. Jde tedy v prvé řadě o silné sociální drama, v němž se špinavé ulice a slumy hemží nezbednými dětskými gangy, zatímco ve vyšších patrech těsně přilehlých mrakodrapů se odehrávají nekonečné bujaré večírky. Děti vyrůstající v chudých poměrech nemají naději na světlou budoucnost, což dosvědčuje i vzdělaný přístavní dělník Dave Connell (Joel McCrea), nešťastně zamilovaný do bohaté Kay, kterou by při vší snaze nemohl finančně zajistit. Jedinou očividnou možností, jak může mladý muž přijít k penězům, je dát se na dráhu gangstera - tak jako nechvalně proslulý Hugh "Baby Face" Martin (Humphrey Bogart), jenž se do doku právě vrací navštívit svou matku a dávnou lásku. Zažehnutý konflikt mezi prohnaným Martinem a jeho čestným vrstevníkem Davem tvoří paralelu k vnitřnímu zápasu Tommyho, člena současné klukovské bandy, který se sám ocitá na morálním rozcestí a musí si vybrat správný životní směr. Režisér William Wyler je dnes znám jako jeden z nejlepších filmařů historie a zde především zužitkoval svou inscenační preciznost - celá kulisa je uměle vytvořená, ale mizanscéna tepe životem a Wyler přesně ví, jaké nasvícení či úhel kamery v daný moment použít.
Jamesi Cagneymu byly role tvrdých gangsterů šité na míru a jednu z těch nejlepších si střihl roku 1938 ve snímku režiséra Michaela Curtize (Casablanca). Hříšní andělé se točí kolem dvou dávných přátel - gangstera Williama "Rockyho" Sullivana (Cagney), jenž strávil značnou část života v polepšovnách a za mřížemi, a nynějšího kněze Jerry Connollyho (Pat O'Brien). Ti dva k sobě stále mají blízko a respektují jeden druhého, ale Rockyho nekalé kšefty mohou mít neblahý vliv na skupinku mladých výtržníků, jejichž převýchovu považuje otec Connolly za důležité osobní poslání. Snímek tak rozvíjí podobné téma, které zpracovával už výše uvedený počin Williama Wylera. Chlapecký gang dokonce ztvárňuje stejné uskupení mladých herců, jemuž se přezdívalo The Dead End Kids a které debutovalo právě filmem V newyorském přístavu, v angličtině 'Dead End'. A také zde se ve vedlejší a záporné roli objevuje Humphrey Bogart, jenž byl od počátku čtyřicátých let znám jako čelní představitel převážně kladných tvrďáků. Hříšní andělé však patří hlavně Cagneymu, který nehraje vyšinutého zabijáka, nýbrž dává na odiv rovněž rysy dobráckého strýce, jenž svým charismatem na problémovou dětskou partu nesmírně zapůsobí. Opravdové akce je ve filmu poskrovnu a do popředí vystupuje hlavně inteligentně vypointovaný příběh o konfliktu dvou různě smýšlejících osobností, jehož nevyhnutelné zakončení je hlubší, než bylo u tehdejších gangsterek zvykem.
Měřítkem výpravy nejopulentnější snímek ze seznamu natočil Raoul Walsh a v hlavních rolích nefigurují nikdo jiný než James Cagney a Humphrey Bogart. Snímek je nebývale komplexním obrazem amerických 20. let, čemuž napomáhají také dynamické montáže novinových titulků, které diváka seznamují s dobovými událostmi a společenskými tématy. Když se Eddie Bartlett (Cagney) vrací roku 1919 z francouzské fronty do New Yorku, jeho stará pracovní pozice je obsazena a nové zaměstnání se mu v období ekonomického boomu sehnat nedaří. Jediným východiskem z finanční tísně se pro něj stává zásobování tajných lokálů, které porušují čerstvě nastolenou prohibici, a následně i výroba vlastního alkoholu. Při jedné lodní razii Eddie potkává svého přítele z války George Hallyho (Bogart) a společně ovládají ilegální trh ve městě a vysedávají v přeplněném podniku, jehož majitel je poslouchá na slovo. Příběh během sta minut směřuje až do roku 1933 a ukazuje rovněž katastrofální následky, které většině národa přinesl burzovní krach z roku 1929. Od ostatních gangsterských příběhů se snímek liší tím, že Cagneyho protagonista je tentokráte spíše vláčen okolnostmi a za jeho drsnou maskou se skrývá veskrze dobré srdce člověka, jenž se nešťastně zamiloval a chtěl přežít - fungující sociální přesah společně s atraktivním formálním pojetím a skvělými hereckými výkony pak činí z Bouřlivých dvacátých let jeden z nejpozoruhodnějších hollywoodských titulů 30. let.
Definitivní průlomová role Humphreyho Bogarta, která z něj učinila přední hollywoodskou hvězdu a předznamenala jeho plodnou spolupráci s režisérem Johnem Hustonem. Vysoko v horách je adaptací románu Williama R. Burnetta, stojícího rovněž za Malým Cézarem a Zjizvenou tváří. Na scénáři spolupracoval sám autor předlohy se zmíněným Hustonem a režii neobstaral nikdo jiný než Raoul Walsh. Příběh sleduje zkušeného gangstera Roye Earlea (Bogart), jenž je po osmiletém pobytu ve vězení omilostněn a okamžitě se zapojuje do plánované loupeže pod taktovkou stárnoucího Big Maca (Donald MacBride), který jeho propuštění zařídil. Věci se dle očekávání zvrtávají a nebojácný gangster prchá do hor, kde se odehrává rozhodujícímu střetnutí se zákonem. Na rozdíl od žánrově spřízněných filmů z počátku třicátých let představuje zdejší hrdina veskrze sympatickou figuru, jíž divák drží palce navzdory vědomí, že za své hříchy musí zaplatit. Snímek má o poznání výpravnější měřítko, častěji střídá lokace a vedle tradičně charismatického Bogarta nabízí i dvojici krásných a křehkých žen v podání Idy Lupino a tehdy teprve šestnáctileté Joan Leslie. Nenechte se ovšem příliš strhnout názvem - atraktivního prostředí horských průsmyků si divák příliš neužije a jde spíše o trpělivě předznamenávanou kulisu pro úplné finále.
Relativně neznámý snímek se nechlubí žádnými slavnými herci a jeho debutující režisér Abraham Polonsky natočil před svou smrtí na sklonku tisíciletí už jen tři další filmy, ale zapomínat by se na něj nemělo. Příběh s retrospektivním vypravěčem nás tentokráte zavádí do kruhu bohaté sázkařské mafie, která se chystá ovlivnit předvídatelné sázky na 4. července, kdy velká část amerického národa tipuje čísla 776 (4. července 1776 byla přijata Deklarace nezávislosti). Mocný gangster Tucker si tak chce podmanit menší sázkové kanceláře, které budou hromadně krachovat. Do podvodu je namočen také právník a vypravěč filmu Joe Morse (John Garfield), který chce pomoci svému staršímu bratrovi Leovi, stojícímu v čele jedné z malých ohrožených kanceláří. Leo ví o bratrově přímém napojení na nejvyšší mafiánské pozice a nechce si ho pustit k tělu, avšak situace se i kvůli nervózním Leovým zaměstnancům vyostřuje a neobejde se bez obětí. Síla zla je v podstatě typickým zástupcem temného filmu-noir, který využívá ponuré osvětlení a biblické parafráze, aby zvýraznil osudovost a utahující se smyčku kolem svých hrdinů. Jen místo svůdné femme fatale zde úřaduje nevypočitatelný Joe Morse, který se musí rozhodovat mezi čistým profitem a rodinnými vazbami. Některé scény, například i prosté odhalení telefonního odposlechu tichým nasloucháním, patří k těm vůbec nejnapínavějším z celého seznamu.
Třetí a poslední příspěvek Raoula Walshe do tohoto seznamu je zároveň poslední opravdu velkou rolí Jamese Cagneyho. Psychotický a stárnoucí gangster Arthur "Cody" Jarrett, který trpí emoční závislostí na své matce, představuje zřejmě nejslavnější úlohu oblíbeného herce, zatímco snímek samotný posloužil jako významný inspirační zdroj pro později oblíbený subžánr 'heist movies', zaměřený na organizované loupeže. Hned v úvodu vidíme důmyslně provedené přepadení jedoucího vlaku a příběh vrcholí velkým a akčním policejním zátahem na aktéry dalšího pečlivě naplánovaného lupu. Oproti gangsterkám z třicátých let, zasazujícím své příběhy především do prohibičních let dvacátých, se Bílý žár odehrává až po druhé světové válce, kdy se svět měnil a globalizoval pod vlivem rychlejšího technologického vývoje. Příběh je tak nesmírně dynamický, neboť policisté mohou využívat složitější sledovací zařízení a polohu pachatelů určovat například z frekvencí rádiových vln. Cagney je v hlavní roli opět perfektní a vzhledem k progresivitě snímku lze říci, že si sám užívá ukončení jedné éry gangsterek, kterou výrazně charakterizoval a na počátku třicátých let stál u jejího zrodu. "Dokázal jsem to mami! Jsem na vrcholu světa!" Tak zní jeho poslední slova předtím, než nevyhnutelně padá na samé dno. A mluví tím za spoustu filmových gangsterů, jejichž původ je datován do popisované historické etapy kinematografie - máte-li nějaké svoje oblíbené, o nichž nebyla zmínka, neváhejte se o ně podělit do diskuze. Výběr je samozřejmě mnohem širší.
