Tématem by to mohlo působit, jako sociální drama, ale to by to nebyli Japonci, kdyby z toho neudělali úchylný, morbidní horor. Naštěstí je na to divák připraven už úvodní scénou v metru, která opravdu stojí za to.
Sekvence, v níž se další školačky a školáci z ničeho nic rozhodnou, že by byla bžunda ukončit svůj život skokem ze střechy školy, byla dobrá, ale celkově mě ten film jen obtěžoval; Nelze si oblíbit postavy, páč jim není věnována dostatečná scénáristická péče, takže jsem se jim nedostal pod kůži a nebyl jimi vtažen hlouběji do celého dění. Formálně to působí jako amatérské domácí video, což taky nepomohlo. Děj je zmatený, přičemž moc nemám náladu tu hádanku (O čem to je a Proč k těm sebevraždám docházelo?) luštit vzhledem k tomu, že mě film prakticky vůbec nezaujal. Přesto lze říci, že je kritizován rozmach digitálních technologií a nových médií, páč se podílí na nárůstu osamělosti, vyprázdněnosti a konzumu. Zdá se, že postavy páchali sebevraždy, protože jim život připadal příliš svazující - protože v něm pro sebe již nedokážou najít autentické místo. To je nejspíš ta filosofie za celým tím děním. Divák si ten výstup ale musí najít sám, protože film není příliš návodnej. Osobně mám rád, když jsou ponechány meze interpretaci, ale Suicide Club/Circle je na můj vkus příliš dějově a tematicky rozvrklanej a filmově málo působivej, takže pokud film opravdu je o tom, o čem mi přijde, že je, tak téma není dost dobře vykrystalizováno. V závěru je nějaká patetická a strojená pasáž, kde postavy mluví o spojení se sebou samými - případně odmítnutím života, což podporuje mou tezi. Napadá mě taky, že sebevraždy jsou i byly v japonské kultuře silným fenoménem.
Celkově originální thriller s originálním námětem, který si drží skvělé tempo. Ovšem po necelé hodině se zde objevují pár hluchých scén, které s postupem času následují za sebou a konečné rozuzlení mě nijak nenadchlo. Největším plusem jsou nezapomenutelné scény (ta v metru, ve škole a i několik dalších), na které tvůrci rozhodně sázeli a vyšlo jim to, sice ta krev nevypadala moc věrohodně, protože byla až moc kečupová, ale stojí za to kvůli těmto scénám na tento zvláštní thriller kouknout.
Až na ty sebevraždy je film totálně o hovně. Děj žádný, dialogy nudné a pointa mohla být vysvětlena mnohem lépe. Jde vidět, že rozpočet filmu byl malý, když krev vypadala jako omáčka z guláše a to ještě přeháním. Námět filmu je dokonalý, prototže nikde neuvidíte skok 54 školaček pod vlak, kde kosti praskají a krev stříká až na druhé nástupiště, ale jinak tento film nenábízí nic.
Šion Sono je naprostý šílenec a jeho šílený Suicide Club je šíleně neskutečný, ten chlap je totiž sakra borec. Má to bizární příběh, má to levné triky a efekty, a přesto to všechno je to výborný film, a to je právě ten režisérův jedinečný a skvělý styl. Je tu několik sebevražd, nálezy tašek s ošklivě neobvyklým obsahem a naprosto i ujeté situace a postavy. Hlavní vyšetřovatel je dobrý Rjó Išibaši ho zahrál klasicky na jedničku. Líbí se mi také ty přeskoky z různých ohavností a brutalit do normálního rodinného života, které doprovázel geniální hudební skadba, je škoda, že nemá oficiální vydání. Někdy zahrála i skladba, která zněla jakoby se hodila do nějaké dětské pohádky a najednou začal velký masakr, to bylo také skvělé. Je to opět typ filmu, který nechá diváka na konci zamyslet se, ptát se na různé otázky nebo pátrat po odpovědích. Bylo to prostě šílené...
První polovina je vynikající, atmosférická, silná. Druhá hlavně zmatená a ne tak filosofická, jak by asi ráda... Ale tenhle film by asi potřeboval druhé zhlídnutí.