Články o Vetřelec

V hlubokém vesmíru, kde váš jekot nikdo neslyší, od roku 1979 vyčnívá monstrum s vysouvací čelistí a těmi nejhrůznějšími rozmnožovacími praktikami přejatými z animální říše i sexuálních, falických a dalších alegorií. Vetřelec (Alien) nakladl do lidské oběti první parazitický zárodek v hororové sci-fi Ridleyho Scotta a vytvořil filmový milník, který sytě poznačilo hned první fantastické pokračování Vetřelci (Aliens) v režii Jamese Camerona. Úvodní film, v němž zabijácký organismus z neznámé planety na obchodní kosmické lodi likviduje bezbrannou posádku, přitom v postprodukci vyřadil také jednu šokující a pro dějový kontext zásadní scénu. Kdyby v něm zůstala, celý koncept následného snímku by se povážlivě rozviklal.

Premiéra Vetřelce: Země (Alien: Earth) je ještě daleko, atmosférických teaserů ale není nikdy dost. První přílet jednoho z nejlepších filmových monster na naší planetu má stylovou atmosféru.

Pro skalní fanoušky série to byl comeback, jaký si už léta přáli. Pro Vetřelce se pak jednalo o návrat na komerční vrchol. Režisér Fede Alvarez vrátil ve snímku Vetřelec: Romulus (Alien: Romulus) kultovní sci-fi látku zpátky ke kořenům a zajistil divákům hutné sci-fi hody, u nichž nevydají ani hlásku. Po dlouhých měsících čekání dnes brutální nářez konečně přistál na Disney+. Režisér navíc poslal snímek na domácí nosiče i do digitálního světa s razantní úpravou.

Ještě než se v kuloárech přetřásala nahota pubertální Brooke Shields, o pozdvižení se koncem 60. let postaral italský režisér Franco Zeffirelli svou shakespearovskou adaptací Romeo a Julie (1968). Během natáčení patnáctiletá argentinská rodička Olivia Hussey, která 27. prosince zemřela po dlouhém boji s rakovinou prsu, ukázala mnohem víc, než bylo v Hollywoodu zvykem. Těžko se už zbavovala odéru své definující průlomové úlohy, přestože ve 73 letech odešla ze světa s víc jak padesátkou hereckých kreditů a coby významná „final girl“ hororové historie.

Je hezké, když se lidé z branže neváhají vzájemně podpořit. Letošní pokračování Gladiátora od Ridleyho Scotta kritiky spíš uspokojilo, laťka nastavená čtvrtstoletí starým originálem se ale podle většinového mínění ani neotřásla. Epický starověký akčňák prostoupený machiavellistickými intrikami operoval na pomezí uctivého remaku a moderního „legacy sequelu“, za což si jej nesmírně považuje oscarový režisér Christopher Nolan. Tvůrce Oppenheimera a Interstellaru označil Gladiátora II za nejlepší film roku a Scotta vyzdvihl jako fachmana, jenž umí skvěle zdůraznit tematickou hloubku.

Planeta upírů je sci-fi horor renomovaného italského hororového tvůrce Maria Bavy, který je navzdory bizarnímu názvu podivně propojený s jednou oblíbenou sci-fi klasikou. Hrdiny snímku jsou členové posádky vesmírné lodi Argos, kteří zachytí signál z planety Aurora. Po přistání najdou pouze tmu, skály, věčnou bouři a podivnou inteligentní sílu, jež ovládá mrtvé, díky čemuž se z loajálních astronautů vyklubou odporná monstra.

„Je to Ridley Scott a může si dělat, co chce,“ tvrdí o legendárním šestaosmdesátiletém režisérovi druhého Gladiátora kameraman John Mathieson, jenž vedle nynějšího návratu do Kolosea snímal pět dalších Scottových filmů včetně prvního Gladiátora nebo Království nebeského. Naráží přitom na kolegův režijní styl rychlého a komplexního pokrytí, tedy natáčení na spoustu rozmístěných kamer, které zachytí co nejvíc akce a přehršel nevyčištěného materiálu pošlou do střižny. Takový přístup je dle Mathiesona lenivý a pro mnoho lidí také trnem v oku.

Proč vlastně na jediném receptu šetřit, když se alespoň jednou osvědčí? Kinematografií dnes hýbou letité filmové franšízy, jež v mnoha případech startovaly takzvaně od píky, po americku lze patrioticky říct s velkým snem a skromným zázemím podněcovanou kreativitou. Vezměte si Star Wars, jež George Lucas roku 1977 málem nedokončil a zadlužil se tak, že mu hrozil osud mrakodrapových skokanů po krachu newyorské burzy. Nová naděje ale obrovsky uspěla a následný úder Impéria stál třikrát tolik – nemluvě o moderních Disneyho článcích, jež i se započtením inflace své rozpočty trvale znásobují. Tento text vám představí několik zásadních filmových pokračování, jejichž rozpočty závratně vylétly buď nárazově oproti přímému předchůdci, nebo i postupně v průběhu let v rámci dlouhodobé série.

Šestaosmdesátiletý režisér Ridley Scott nepatří k těm přehnaně skromným umělcům, kteří nikdy přímo nevyzdvihnou vlastní dílo. Když se jej optali na čtveřici nejlepších filmů historie, zařadil mezi ně i svého Blade Runnera z roku 1982. A vysoké mínění má také o prvním Vetřelci (Alien), z něhož spolu s designérem H. R. Gigerem vykouzlil přelomovou kapitolu filmové science fiction. Hůře se to má s pozdějším prequelem Prometheus z roku 2012, s nímž se Scott vrátil v čase a prozkoumával počátky dokonalých vesmírných zabijáků. Finanční hit publikum rozdělil a sám režisér po letech přiznává, že on i jeho tým „byli dost mimo.“

Natočit film je pořádná řehole. I když hlavní slovo má mít režisér, zvlášť u studiových produkcí se názory střetávají, představy se vyvíjí a původně dosazení členové štábu či obsazení z různých důvodů nemohou na projektu pokračovat. A tak se nadstavbové miliony dolarů občas musí vrhnout do přetáčení už pořízeného materiálu, což je v Hollywoodu naprosto běžnou praxí s různícími se kvalitativními efekty. Kuloáry nedávno pročísly zvěsti o masivních dotáčkách Baleríny ze světa Johna Wicka, jejichž drastičnost vůči přínosu režiséra Lena Wisemana sice zákulisní zdroje posléze mírnily, ale o zajetých praktikách věčně nespokojených studií říkají své. Pojďme si nastínit stručnou historii významných filmových přetáček, v angličtině nazývaných reshoots, které za pět minut dvanáct proměnily slavné filmy a občas i kulturu jako takovou.