Vzhlížíme ke hvězdám s nadějí, že na nich někde možná existuje inteligentní život, který by v ideálním případě mohl být vyspělejší, hodnotnější a harmoničtější než ten náš. V hloubi duše ale tušíme, že ve vesmíru na nás čeká tak maximálně nějaký ublemcaný rosolovitý fujtajbl, který s námi bude komunikovat jen tak, že nás rozleptá na nevzhledný kydanec kůže, kostí a natrávených orgánů. Už v padesátých letech se téhle pravdě rozhodl podívat zpříma do očí Steve McQueen v klasickém hororovém filmu Sliz. V osmdesátkách od něj hodně kreativně opisoval Chuck Russell, tvůrce jednoho z nejlepších pokračování Noční můry v Elm Street s pořadovým číslem 3, a také tehdy začínající Frank Darabont, pozdější tvůrce kingovských klasik Vykoupení z věznice Shawshank nebo Mlha. Jejich verze Slizu je příjemně rozjívený body horor se spoustou precizně zvládnutých speciálních efektů, zobrazujících zejména různě zdeformované oběti žravé růžové hmoty, která přicestovala z vesmíru společně s padajícím meteoritem na okraj jednoho amerického maloměsta. Díky tomu Sliz přesně odpovídá dnešním představám o tom, co je to hororová zábava v duchu osmdesátek. Po ukončení chorobně bobtnající projekce na vás bude čekat také závěrečný tematický raut, který tentokrát nemůže být jiný než růžový, amorfní a slizký. (Festival otrlého diváka)
Je růžový, slizký a z jiného světa. Nebo ne? Ať tak či onak, tiše se přiblíží a pohltí svou oběť. Sliz. Nostalgická předělávka sci-fi hororu „The Blob“ (1958), který vylepšuje atmosféru na tvůrčí úroveň 80. let. Oproti původnímu filmu je patrný zejména pokrok ve vizuální stránce a tricích. Zde je již patrný mnohonásobně vyšší rozpočet. Atmosféra je tak zábavnější a vše je bráno s naprostým nadhledem. Takže ani tentokrát si nikdo hrůzou a napětím kousat nehty nebude. Synonymem je spousta vtipných hlášek nahrazující komediálnost. Režisér Chuck Russell, který se podílel i na scénáři, je sice pevně věrný předloze, avšak všechny dějové okolnosti pojal tak výrazně, že co se týče jakéhokoli potenciálu příběhu, předvídatelný, ač se to může zdát, není. Minimálně alespoň co se týče obětí. Jako obvykle je přítomna narážka na studenou válku, ale ne tak razantně jako v padesátých letech, kdy se to cpalo, kromě westernů, takřka do všeho. Takže suma sumárum, film tedy opět postrádá napětí, děs a vůbec jakýkoliv náznak strachu, ale je mnohem zábavnější a dá se říct, že neztrácí nic ani na dnešní dobu nadvlády CGI efektů. Starou dobrou nostalgickou školu atmosférického gore, výpravy a nasvícení scén prostě CGI nenahradí.
Tento film mě chytl a nepustil do konce. Na to že efekty byly primitivní, byly ale efektní a splnili svůj účel. Dnešní efekty nedosahují kolikrát kvalit /co se výsledku týče/ klasických efektů. V průběhu filmu se pořád něco