Sliz

Vzhlížíme ke hvězdám s nadějí, že na nich někde možná existuje inteligentní život, který by v ideálním případě mohl být vyspělejší, hodnotnější a harmoničtější než ten náš. V hloubi duše ale tušíme, že ve vesmíru na nás čeká tak maximálně nějaký ublemcaný rosolovitý fujtajbl, který s námi bude komunikovat jen tak, že nás rozleptá na nevzhledný kydanec kůže, kostí a natrávených orgánů. Už v padesátých letech se téhle pravdě rozhodl podívat zpříma do očí Steve McQueen v klasickém hororovém filmu Sliz. V osmdesátkách od něj hodně kreativně opisoval Chuck Russell, tvůrce jednoho z nejlepších pokračování Noční můry v Elm Street s pořadovým číslem 3, a také tehdy začínající Frank Darabont, pozdější tvůrce kingovských klasik Vykoupení z věznice Shawshank nebo Mlha. Jejich verze Slizu je příjemně rozjívený body horor se spoustou precizně zvládnutých speciálních efektů, zobrazujících zejména různě zdeformované oběti žravé růžové hmoty, která přicestovala z vesmíru společně s padajícím meteoritem na okraj jednoho amerického maloměsta. Díky tomu Sliz přesně odpovídá dnešním představám o tom, co je to hororová zábava v duchu osmdesátek. Po ukončení chorobně bobtnající projekce na vás bude čekat také závěrečný tematický raut, který tentokrát nemůže být jiný než růžový, amorfní a slizký. (Festival otrlého diváka)