Stranger Things v sobě nesou hodně příběhů. Dějové linky vycházejí z konspiračních teorií i skutečných případů

Stranger Things jsou záznamem vzestupu bratrského dua dvojčat Matta a Rosse Dufferových. Před natáčením Stranger Things nebyli slavní. Působili jen ve čtrnáctičlenném scenáristickém týmu mysteriózního seriálu Městečko Pines (2015), pro nějž napsali čtyři díly první série. Jinak za sebou měli nízkorozpočtový postapokalyptický survival Hidden (2015), který má sice dobré hodnocení, ale skoro nikdo jej neviděl. Duffer Brothers, jak se zásadně podepisují v titulcích, Stranger Things vymysleli, napsali a režírovali většinu jeho dílů ve všech čtyřech sériích (i když zdaleka ne všechny) a jsou na tom vidět jejich rostoucí ambice a snaha po stále větším záběru.

S každou sérií se svět Stranger Things rozšiřuje i prohlubuje a to, co bylo dřív obestřeno tajemstvím, se nyní ukazuje naplno. Značka Duffer Brothers ale také zastiňuje ostatní tvůrce, ať už jsou to další scenáristé nebo producent Shawn Levy či nájemní režiséři některých epizod, mezi nimi je třeba jinak výrazný Nimród Antal nebo Andrew Stanton. Není bez zajímavosti, že jednovaječné sourozenecké duo se narodilo až v roce 1984, čili 80. léta prožívalo jako výrazně mladší než hrdinové jejich seriálu, kteří se narodili již v 70. letech. Při psaní tak tvůrci nerekonstruují své autentické vzpomínky, ale vytvářejí spíše umělý svět tvořený z filmů oné doby. Každopádně po bratrech Coenových a sestrách Wachowských tu máme nejvýraznější sourozenecké duo ve filmovém průmyslu.

Stranger Things ukazují nejen tvůrčí rozlet dvou hlavních tvůrců, ale především zesílenou důvěru platformy Netflix. Již první série má vysoké „production values“ a na ničem se pro vytvoření správné atmosféry nešetřilo. Ovšem, to, že v poslední sérii stojí epizody kolem 30 milionů dolarů, je naprosto jiná úroveň. Pamatujete si doby, kdy nám 15 milionů u Hry o trůny (HBO) nebo Mandaloriana (Disney+) připadalo jako částka, díky níž se už seriály plně vyrovnají hraným filmům do kin?

Pro Netflix však jde o první až takto drahý seriál. Doposud nejdražší Koruna o britské královské rodině vyšla na 13 milionů za epizodu. Sám rozpočet také není jediným ukazatelem. Stranger Things absolutně přerostly formát seriálu, který má 45 až 60 minut na epizodu. Čtvrtá sezóna začíná na 75 minutách a vyškrábe se přes 98 minut až k finálnímu dílu, který má 150 minut. Znamená to, že se tím utvářejí úplně jiné divácké návyky a vlastně i nároky, jež se na publikum kladou. Bez obří lásky k dílu takovou porci minut ani nejde zkonzumovat. Netflix se tímto stává "novým kinem".

Stranger Things jsou zamilovaným dopisem či chvílemi až opisováním ze známých sci-fi a hororů 80. let. Bratři Dufferovi byli inspirováni hlavně Stevenem Spielbergem (E. T. Mimozemšťan, Blízká setkání třetího druhu), Stephenem Kingem (Stůj při mně, To) a Johnem Carpenterem (Věc, Halloween). Hodně si půjčují z Rošťáků, Poltergeista, našly by se inspirace u Vetřelců, vidíme tu scénu odkoukanou z Mlčení jehňátek. Dějová schémata či jednotlivé prvky se přebírají z Invaze lupičů těl, Slizu, Hellraisera, Hororu v Amytiville nebo Noční můry v Elm Street.

Mladší hlavní hrdinové se tu objeví v kostýmech Krotitelů duchů, zpívají si písničku z Nekonečného příběhu či mluví o Válečných hrách a ti starší dokonce pracují ve videopůjčovně a odkazují se na různé klasiky jako Doktor Živago. Seriál tímto oslovuje nerdy a geeky, kteří chtějí hledat „easter eggs“ i na různých plakátech visících na zdech pokojíčků hrdinů, v hudebních motivech a podobně – a tento hon na odkazy přináší žně v desítkách objevů. Sto jich zatím není, ale je možné si všímat při opakovaných zhlédnutích spousty věcí, které vám napoprvé unikly.

Nezapomínejme ani na to, že dva silné motivy pocházejí ze dvou (dříve známých a dnes pozapomenutých) konspiračních teorií. Celý podzemní komplex, kde se zkoumají a trénují parapsychologické schopnosti, vychází z legendami opředeného tajného vládního projektu „Montauk“ – což byl, mimochodem, i původní název seriálu. Montauk se nicméně nachází v New Yorku a seriál by měl úplně jinou atmosféru.Montauk každopádně patří k nejvytrvalejším konspiračním teoriím a filmaři s ním pracují v zastřené podobě asi stejně často jako s Area 51 a údajným objevením UFO talíře a mimozemšťana, jenž byl podrobený pitvě. (Z toho vycházel např. film Super8, jež se svým pojetím Stranger Things hodně blíží.)

Druhá konspirace se objevuje až ve čtvrté sérii a jedná se o tzv. satanic panic – paniku ohledně údajného satanismu. Ta propukla právě v 80. letech a ze satanismu byli obviňováni fanoušci metalu nebo hry Dungeons and Dragons. V seriálu se tak typickým podezřelým stává metalista a zakladatel hráčského klubu Eddie Munson, jenž se musí schovávat před rozlícenou a zfanatizovanou veřejností. Zatímco první konspiraci tedy Stranger Things potvrzují, druhou vyvracejí a ukazují, jak snadné je manipulovat s emocemi davu.

Nejčastější interpretace říká, že Stranger Things jsou unikátní oslavou dětství. Postavy se tu nechovají zbytečně dospěle, ale skutečně jako desetileté děti, které, samozřejmě, postupně vyrůstají. Dětství však není něco, co se má překonat (Stranger Things nejsou přímo o „dospění“), ani to není komické vzhledem k dospělému světu. Dětské postavy nejsou přemoudřelé ani totálně naivní.

Děti si tu lépe všímají nebezpečí, dospělí ho ignorují a nevěří v něj. Hračky a hraní si jsou něco, kolem čeho se příběh odehrává. Celá zápletka se stolní deskovkou Dungeons and Dragon ukazuje, jak jsou děti schopné lépe pochopit svět, co je „upside-down“. Dospělí tomuto světu v jiné temné dimenzi nerozumí a nemají pro něj pojmenování, protože nehrají DaD. Být dítětem je tedy výhoda.

Hra vás naučí, jak se máte chovat v realitě, jelikož se pak bojíte méně – to je i samotný princip fikce, jako jsou Stranger Things. Hororová zábava jako trenažér světa tam venku. Dokonce i dospělejší diváci se musí ve své mysli stát více dětmi, uvědomit si, jaké bylo jejich dětství a jiné vidění světa. Sem patří i rodičovská nedůvěra vůči tomu, co vidíte, nebo zpochybňování a zlehčování fantazií či nočních můr.

S dalšími sériemi nevyhnutelně přicházejí adolescence, první lásky a nejistota ohledně identity. Přinejmenším dvě postavy řeší i svou sexualitu, ale obecně jde o místo ve světě. Zatímco v dětství není tak hrozné být outsiderem, protože vás přece jen chrání rodiče a starší sourozenci (pokud nějaké máte) a děti se obecně chápou jako víc sobě rovné, později se vyostří rozdíly. Střední škola je místem šikany a neustálého srovnávání se mezi vrstevníky, boje o popularitu a potřeby patřit do nějaké skupiny. Součástí dospívání je i bolest, velmi často fyzická z rostoucích kostí a celkových tělesných proměn. Je dobré říct, že právě to je základem mnoha hororů – strach o sebe, jak se měním, pocit, že i já můžu být monstrem.

Právě to je tak intenzivní u hrdinky Eleven nadané nadpřirozenými schopnostmi. Nemá pořádnou paměť, učí se jazyku i sociálním návykům, poznává přátelství. Je v ní spousta potlačovaného hněvu, který se materializuje v touhou po násilí a nadání skutečně ostatním působit bolest. Eleven není jen postavou připomínající Carrie či Žhářku (obojí od Stephena Kinga). Je v ní i něco velmi dojemného a roztomilého (jako by byla E. T. Mimozemšťankou, kterou musíme jako děti ochránit před tím, aby jí ubližovala vláda). Je tím zvláštním kamarádem, kterého by chtěl každý z nás, aby se mohl pomstít pouhou silou myšlenky za každé příkoří. Eleven patří k mnoha ženským postavám poslední doby, které nalézají svou „ženskou sílu“, jež není přímo fyzická, ale vyloženě metafyzická.

Co je temný svět obrácený vzhůru nohama a není Eleven sama v jistém smyslu jeho tvůrkyní? Není jím totiž jen pronásledována a není jenom tou, která má sílu příšery z něj zaplašit, zlikvidovat a uzavřít přístup, ale jako by do něj sama i patřila. Upside-down je cosi jako naše nevědomí, z nějž povstávají příšery, něco uvnitř – podivné, beztvaré, nezpracované obsahy toho, co jsme zažili při plném vědomí a co na nás dotírá. (Proto je v tomto světě vše zašlé, rozbité nebo se vznáší v neurčitém vzduchoprázdnu.)

Ne nadarmo padouch Vecna vidí do duše svých obětí a říká jim, co hlubinně cítí a bojí se říct ostatním. Šlo by ještě složitěji vysvětlit, že nevědomí nemusí být samo o sobě temné, nebezpečné a znejisťující; to je spíše podvědomí, jež se tu nachází z větší části ponořené. Ale někdy nebezpečné pudové destruktivní obsahy podvědomí proniknou i do naší každodenní bdělé vědomé reality – a to už nejsou jenom myšlenky, ale v seriálu materializovaná monstra. Divácké masy to nemusí umět takto otevřeně interpretovat, ale působí to na ně právě onou podvědomou silou.

Jestli s něčím přišly Stranger Things nejen jako s formálním, ale i dějotvorným prvkem, je to dobová hudba. Neslouží pouze k vykreslení atmosféry jako ve stovkách jiných retro děl. Znalost nějaké skladby nebo samotné její tóny mohou být léčivé pro jednotlivce a mohou být záchranou celého světa. Hudba doslova spojuje lidské duše, může být zbraní a zažene stíny. Vlastně se tím naplňuje i princip estetické sublimace – plně prožité umělecké dílo nám umožní v sobě zpracovat něco, co nedokážeme za jiných podmínek.

Hudba spojuje různé sféry – vědomé prožívání i podvědomé mechanismy – a umožní tak uniknout jak z každodenní reality, tak z noční můry; dovedeme se díky ní zasnít i probudit. Zvuk umožňuje prolamovat hranice prostoru. Proto nás tak uchvacuje sekvence s hromadným zpíváním songu z Nekonečného příběhu, záchranná melodie Running Up That Hill od Kate Bush, která umožní hrdince Max vždy najít cestu ven nebo bojovně naladěná Masters of Puppets od Metallicy, kterou hraje Eddie Munson na střeše v rámci odlákání poletujících příšer.

Stranger Things by nikdy nepřilákaly tolik diváků a divaček, kdyby byly jen směskou odkazů na jiné filmy a seriály nebo „jenom“ pracovaly s různými archetypy a hlubinnou psychologií. Obliba stojí jak na skvělém castingu, ohromné přirozenosti a sehranosti celého ansámblu, tak na způsobu vyprávění. Ten přebírá to nejlepší ze „zesílené kontinuity“, typické pro styl Stevena Spielberga, čili způsobu ukazování věcí s co největším množstvím návazností a přechodů mezi záběry.

Stranger Things jsou v některých samostatných scénách „kopií“ stylu, jímž se točilo v 80. letech, ale mnohem více pracují s modernějším druhem vyprávění postaveném na více dějových liniích, jenž není tolik filmový, ale více seriálový. Podstatné není jen tyto dějové linie mezi sebou střídat, utínat děj v napínavých momentech a nechat nás čekat, kdy se zase vrátíme k naší „oblíbené“ linii. Ostatně, s rozdělením hrdinů a různým tónem jednotlivých linií jde o to, aby pro nás všechny byly oblíbené. Finální snahou je, aby se linie znovu spojovaly a uzavřely se do velkého „akordu“ (dějového, obrazového i hudebního), kdy se vyjeví, nebo paralelnost či synchronicita všech dějů.

Pocit, že se vše děje naráz, že o sobě všichni vědí, že pracují na společném díle, že tkanivo reality a dříve rozpadlých vztahů lze obnovit spoluprací, to vše nás vede k tomu, že hrdinům absolutně fandíme a zažíváme obrovskou satisfakci, že všichni nějakým způsobem přiložili ruku k dílu. Synchronicita propojí svět nahoře a dole, světy dětí a dospělých, Západu (USA) a Východu (Sovětského svazu) a tento pocit jednoty je základem veškeré katarze.

Stranger Things jsou fascinující dílo, ať už ho milujete, nebo ne. Jedna věc na něm ale zůstává problematická. Ona nostalgie po 80. letech má i svou negativní stránku, která vypovídá něco o celé povaze naší současné kultury. Máme rok 2022 a poslední dvě dekády jako by se v umění nebo především populární kultuře nedělo nic nového. Všechno jsou jenom různé odkazy a ozvuky minulosti. Desítky remaků, rebootů, reimaginací, filmů založených na vytváření dokonalé retro nálady, kdy retro znamená, že nesledujeme rekonstrukci historie samotné, ale spíše napodobování filmů z určité doby.

Žijeme v éře zacyklení času. Svět připomíná velký obchoďák, kde pořád hrají hity našeho mládí, přičemž tato hudba nás pohání k dalšímu konzumerismu. Jako by nebyl možný žádný vývoj a originalita. Ty nevznikají pouhými kombinacemi. Je těžké najít díla, která nepředstavují jen únik do minulosti. Ze sci-fi jako žánru, který předvídá budoucnost, se stalo cosi muzeálního, kdy jen oprašujeme vzpomínky na staré věci. Najdeme jistě různé drobné výjimky, ale většinou se nejedná o masové hity nebo o něco, co má potenciál k pokračování, a už vůbec ne o něco, co nás může inspirovat jak žít v budoucnosti.

Katastrofické apokalyptické a postkatastrofické/dystopické scénáře nám žádnou naději neskýtají. Jako by naší veškerou nadějí bylo znovuovládnout minulost a udělat ji hezčí a bombastičtější než kdykoli předtím. Ať jsou Stranger Things sebelépe řemeslně zvládnuté, ať jsou sebevíc roztomilé a dojemné, toto nejspíš neodstraní ani pátá a definitivně poslední série. A na nás je umět si představit a chtít i jiné typy příběhů.

Výše uvedený článek je úplně původní verzí scénáře pro toto video, které nakonec prošlo výraznou úpravou.