První a zároveň nejpodivnější Aronofského film. Celý snímek je natočen na lacinou černobílou kameru a doprovázený depresivní hudbou ale neptejte se mě o čem to bylo. Vím, že hlavní téma je matematika a čísla.
Zvláštní film o matematikovi, který je jak tomu často bývá nejen génius, ale také psychicky nemocný. Zvláštní zpracování, zajímavá myšlenka o čísle, které vysvětluje vše, na druhou stranu chtělo trošku přitlačit na pilu v ostatních oblastech, ne jen na téma psychický stav hlavního aktéra. Průměrná záležitost to za mě není, má to něco navíc a snímek zanechá dojem.
Na to, že hlavní hrdina je matematický génius, režisér nám skrz jeho život přibližuje různé matematické poznatky, které by on už měl dávno znát a vůbec by se tím neměl zabývat, protože je to základ. Je to tam jenom kvůli tomu, aby to přiblížil divákovi. Místo toho si čmárá do novin vzoreček pro výpočet objemu kruhu, mluví o Fibonacciho posloupnosti, Pythagorovi a zlatém řezu, mluví o Archimedově zákonu a jak na něj přišel a tak dále. Kromě toho je tam zapleteno židovství a ty jejich šaškárny a propojení s bohem. Kurva Aronofsky, to už je po několikáté! Jsem nevěděl, že už od začátku kariéry jsi byl tak fascinovanej bohem a kokotinama kolem (které mě naštvaly ve Fontáně a Noemovi). Tohle, navíc s vizuálem, kterej se mi fakt nelíbil, mě vůbec nebavilo. Jediné, co v tom bylo nadprůměrné, byla ta hudba - nejen od Clinta Mansela, ale i ten soundtrack.
Jednoznačně Aronofskyho nejslabší film. Už zde je sice znát jeho specifický režijní styl a důraz na psychologii postav, ale celé to bylo až moc divné a pomalé. Snad poprvé (a doufám že i naposled) co ve mně Aronofskyho film nezanechal vůbec žádné pocity. San Gullete je ale bezchybný. 50%
Ničím a nijak mě tento film neupoutal. Abych pravdu řekl, jakmile začínal být film zajímavý, obratem mě ihned znudil a spustil se chaos a nuda. Tak to bylo stále dokola. Bohužel nic moc.
Vždycky jsem si přál být v něčem génius a vynikat nad ostatními. Třeba být takový matematický bůh, jako hlavní hrdina tohoto filmu Max Cohen, ale bohužel jsem jen tupé hovado. Ten žije v New Yorku a zabývá se především teorií čísel. Jeho základní premisy jsou, že matematika je jazykem přírody, že vše okolo nás lze popsat pomoci čísel a že v těchto číslech lze najít vzorce. Max však trpí spoustou neurologických problémů – periodickými bolestmi hlavy, je paranoidní, má halucinace a generalizovanou úzkostnou poruchu. V tomto jsme si zase velice podobní. Baví se jednom s pár lidmi. Prvním je malá holka Jenna, která mu dává složité příklady, které on počítá z hlavy. Také má krásnou sousedku Devi, která se jej snaží uhnat, ale on nemá zájem. A nejdůležitější je jeho bývalý profesor matematiky, starý Sol Robenson. Max se rozhodne najít vzorec v pohybu akcií na burze a vytváří pro to počítačový program, který zadá svému vlastnoručně sestrojenému počítači Euclidovi. Při jednom pokusu vytiskne Euclid 216místné číslo, a pak shoří. Max výtisk vyhodí, ale pak zjistí, že na tom něco je, protože Sol mu sdělí, že před pár lety narazil také na 216místné číslo. Sol však radí Maxovi, aby si odpočinul od práce a zpomalil. Třeba by mohl opíchat svou sousedku, já bych to určitě udělal. Max se potká v kavárně s chazarským židem Lennym Meyerem, který se zabývá Tórou a hledá v ní matematické vzorce. Na Maxe také neustále dorážejí agenti z Wall Street, kteří chtějí výsledky jeho práce výměnou za výkonný počítačový čip. Max s pomocí Euclida a čipu analyzuje Tóru, ale během opisování čísla omdlívá. Může předpovídat vývoj na burze, ale jeho bolesti hlavy se zhoršují a Sol mu radí, aby přestal s prací. Max ale v práci pokračuje a láduje se spoustou analgetik a psychoaktivních látek. Na Maxe je postupně vyvíjen tlak ze strany agentů z burzy, a pak také ze strany Lennyho a jeho společníků ze synagogy. Všichni chtějí znát to 216místné číslo! Max utíká ze spárů agentů a Lennyho a navštíví svého profesora Sola, který však bohužel zemřel. Max se vrací do svého špinavého bytu, kde má další šílené bolesti hlavy, které jsou podle něj propojeny s tím číslem. Pak to s ním jde už z kopce, následuje scéna pro silnější povahy a pak už jen sedí v parku, usmívá se a sleduje listí na stromech, aniž by věděl, kolik je 748/238. Prostě typický depresivní konec podle Aronofského. Takže být géniem, ve všem okolo vidět vzorce a hrát se svým profesorem Go je určitě skvělé, ale nesmíte se z toho zbláznit. Velice nepříjemný film, se spoustou nepříjemných zvuků a rozrušených záběrů, který není asi úplně pro každého. Já mám matematiku rád, i když jí často moc nerozumím, a proto dávám 4*. A ta sousedka taky stála za to, měla krásné oči.
Pí.ovina
Pro mě, jakož to naprostého ignoranta vyšší matematiky by byla sama základní kostra příběhu kvalitním psycho a s těmi správnými ingrediencemi by bylo zaděláno na strhující zážitek. Jenže tento psychedelický, paranoidní, rádoby umělecký nářez, snímaný pro větší art-efekt zrnitou, vysokokontrastní, černobílou kamerou, zabírající prazvláštní úhly a doprovázený zvuky ustavičného, bušivého tuc tuc, se u mě - narozdíl od většiny zdejších uživatelů, definitivně minul pozitivním účinkem. Naordinování duševní choroby hlavnímu hrdinovi, přídavek náboženského fanatizmu, výkyvů na burze, matematických teorií a záhadného čísla, které jsou údajně klíčem k existenci lidstva by bylo zajímavé, ale zde se bohužel sloučilo v neuvěřitelný pseudo-vědecký blábol, který se plácal v únavném a nudném ději. Od totálního zhnusení a migrény mě zachránila Plzeńská 12.
Když jsem film shlédl, nějak jsem těžko popadal dech. Nevěděl jse, že lobotomie se dělá tak svérázným způsobem a před zrcadlem. No jo, ona to neni žádná sranda snažit se rozlousknout oříšek a prakticky to dokázat, zda je svět opravdu definován jen čísly a vzorci. I kdyby ten vzorec byl jen jeden a těch čísel bylo třeba jen 216. A pozor na mravence, (ne)jednoho matematika přivedly k šíleným věcem...