První a zároveň nejpodivnější Aronofského film. Celý snímek je natočen na lacinou černobílou kameru a doprovázený depresivní hudbou ale neptejte se mě o čem to bylo. Vím, že hlavní téma je matematika a čísla.
Zvláštní film o matematikovi, který je jak tomu často bývá nejen génius, ale také psychicky nemocný. Zvláštní zpracování, zajímavá myšlenka o čísle, které vysvětluje vše, na druhou stranu chtělo trošku přitlačit na pilu v ostatních oblastech, ne jen na téma psychický stav hlavního aktéra. Průměrná záležitost to za mě není, má to něco navíc a snímek zanechá dojem.
Na to, že hlavní hrdina je matematický génius, režisér nám skrz jeho život přibližuje různé matematické poznatky, které by on už měl dávno znát a vůbec by se tím neměl zabývat, protože je to základ. Je to tam jenom kvůli tomu, aby to přiblížil divákovi. Místo toho si čmárá do novin vzoreček pro výpočet objemu kruhu, mluví o Fibonacciho posloupnosti, Pythagorovi a zlatém řezu, mluví o Archimedově zákonu a jak na něj přišel a tak dále. Kromě toho je tam zapleteno židovství a ty jejich šaškárny a propojení s bohem. Kurva Aronofsky, to už je po několikáté! Jsem nevěděl, že už od začátku kariéry jsi byl tak fascinovanej bohem a kokotinama kolem (které mě naštvaly ve Fontáně a Noemovi). Tohle, navíc s vizuálem, kterej se mi fakt nelíbil, mě vůbec nebavilo. Jediné, co v tom bylo nadprůměrné, byla ta hudba - nejen od Clinta Mansela, ale i ten soundtrack.
Jednoznačně Aronofskyho nejslabší film. Už zde je sice znát jeho specifický režijní styl a důraz na psychologii postav, ale celé to bylo až moc divné a pomalé. Snad poprvé (a doufám že i naposled) co ve mně Aronofskyho film nezanechal vůbec žádné pocity. San Gullete je ale bezchybný. 50%
Ničím a nijak mě tento film neupoutal. Abych pravdu řekl, jakmile začínal být film zajímavý, obratem mě ihned znudil a spustil se chaos a nuda. Tak to bylo stále dokola. Bohužel nic moc.
Pí.ovina
Pro mě, jakož to naprostého ignoranta vyšší matematiky by byla sama základní kostra příběhu kvalitním psycho a s těmi správnými ingrediencemi by bylo zaděláno na strhující zážitek. Jenže tento psychedelický, paranoidní, rádoby umělecký nářez, snímaný pro větší art-efekt zrnitou, vysokokontrastní, černobílou kamerou, zabírající prazvláštní úhly a doprovázený zvuky ustavičného, bušivého tuc tuc, se u mě - narozdíl od většiny zdejších uživatelů, definitivně minul pozitivním účinkem. Naordinování duševní choroby hlavnímu hrdinovi, přídavek náboženského fanatizmu, výkyvů na burze, matematických teorií a záhadného čísla, které jsou údajně klíčem k existenci lidstva by bylo zajímavé, ale zde se bohužel sloučilo v neuvěřitelný pseudo-vědecký blábol, který se plácal v únavném a nudném ději. Od totálního zhnusení a migrény mě zachránila Plzeńská 12.
Když jsem film shlédl, nějak jsem těžko popadal dech. Nevěděl jse, že lobotomie se dělá tak svérázným způsobem a před zrcadlem. No jo, ona to neni žádná sranda snažit se rozlousknout oříšek a prakticky to dokázat, zda je svět opravdu definován jen čísly a vzorci. I kdyby ten vzorec byl jen jeden a těch čísel bylo třeba jen 216. A pozor na mravence, (ne)jednoho matematika přivedly k šíleným věcem...