Chrustyn
44 045 bodů •
8
Shakespeare podle Kurosawi. Velkolepé dílo, které není nijak svižné ale vtahující určitě.
Komentáře a recenze 13
Dle počtu bodů
Pete69
33 033 bodů •
7
Pro oko Evropana jistě exotická podívaná a rozčeření všedních filmových vod. Film s krásnými kostýmy a skvělou výpravou. Na druhou spousta delších hlušších scén a tak trošku poblázněný starý vladař, který chvílemi působí nedůstojně. Pěkné scenérie, prazvláštní zvuky a moc hezká ukázka, jako to mohlo chodit mezi významnými japonskými rody. Nelituji nemalé porce času, které jsem u tohoto filmu strávil. 70%.
Sheldon
16 079 bodů •
10
Velkofilm Ran (1985) je dalším zfilmovaným Shakespearem. Král Lear převyprávěný se starou japonskou legendou o třech šípech dostál v Kurosawově podání řady změn, z nichž změna pohlaví některých aktérů je zdaleka to nejmenší. Kurosawa ve filmu s moudrostí starého muže, který poznal svět nabízí sice efektní bitevní a krvavé scény, ale zároveň si neodpustí je komentovat v dialozích mezi jednotlivými postavami. Po neskutečném filozofickém úvodu, který by málokomu v komerčním velkofilmu prošel, nastává skvělý emotivní příběh, kdy budete častokrát jen nevěřícně zírat s otevřenou pusou.
Bitevní scény jsou dechberoucí, ale jsou rovnocenné s komornějšími scénami – žárlivá scéna, která se v půli změní v milostnou s nabroušeným nožem patří mezi nejpůsobivější momenty snímku. Herecká představitelka Mieko Harada zde podává jeden z nejlepších hereckých výkonů, co jsem kdy viděl a i její poprava má neskutečný iracionální rozměr, který si evidentně ,,vypůjčil“ Tarantino do Kill Bill. Velkou zvláštností filmu je častá absence zvuku, která bitevním scénám dodává úplně jiný rozměr. Ran získal Oskara za kostýmy a byl nominován v kategoriích režie, výprava a kamera. Snímek vřele doporučuji ke shlédnutí a závěrečný obraz si vyložte po svém, ale pro mě je to jeden z nejlepších konců, co jsem viděl.
Vyznění filmu Ran nemohlo nechat chladné ani kritiku ani diváky a došlo k velmi zajímavé situaci, kdy novinář Christoph Terhechte položil otázku Kurosawovi ve smyslu, zda smysl života spočívá jedině ve smrti a rozkladu, a to přivádí lidi k zoufalství, aniž by mohli z tohoto ďábelského kruhu vystoupit. Pětasedmdesátiletý mistr odpověděl:,,Měl byste se bránit tomu, chtít filmové dílo příliš analyzovat. Předpokládejme, že máte před sebou nádhernou vázu. Můžete vázu rozbít, abyste se dozvěděl, z jakého je materiálu. Pak se ale krása ztratí. Postavte vázu před sebe a jen se na ní dívejte.“
filmfanouch6
12 654 bodů •
8
Japonský režisér a scenárista Akira Kurosawa se právem zapsal do celosvětového filmového hledáčku, protože šlo o filmaře velmi výrazného, ve své práci naprosto přesného a především skutečně talentovaného. Kurosawa byl silný puntičkář, který točil jen když bylo to nejideálnější počasí a celkově se řádí mezi takzvané režiséry perfekcionisty. Jeho nejznámějším filmem je asi přece jen Sedm samurajů, tenhle japonský velikán toho má ale na kontě mnohem více a v jeho kariéře najdeme 32 filmů pod kterými je podepsaný jako režisér. Krom Sedmi statečných poté mezi jedny z jeho nejslavnějších bijáků patří právě Ran. Samotná myšlenka na film u Kurosawy vznikla při čtení článku o válečném lordu Mori Motonarim, který díky svým třem synům, kteří k němu byli loajální ovládl mnoha území a právě díky jeho synům se stal válečným lordem. Kurosawa poté přišel se svým scénářem, který pracoval s myšlenkou co by se stalo kdyby jeho tři synové zase tak loajální nebyli. Velmi výrazně poté Ran ovlivnil Král Lear od Williama Shakespeara, z jehož Kurosawa hodně čerpal a stejně jako v Ranovi tak i Král Lear pojednává o stárnoucím válečném lordovi, který předává moc svým dětem, s tím rozdílem, že ve hře Williama Shakespeara má Lear tři dcery. Ran si nicméně z Krále Leara bere důležité elementy a proto se dá skutečně považovat za adaptaci Williama Shakespeara. Především se ale sluší dodat, že Run je skutečná ukázka tvůrčí kreativnosti Kurosawy a důkaz toho jak výrazný tvůrce byl. Ran je především film, který těží ze svého vizuálního podání proti kterému prostě nejde vytknout vůbec ale vůbec nic. Ran má naprosto překrásnou kameru a naprosto skvěle pracuje s barvami. S tím má spojené překrásné kostýmy na kterých se skutečně nešetřilo a film byl za ně právem oceněn Oscarem. S tím je zase spojená naprosto překrásný výběr lokací pro výpravu. A též má film bravurní bitevní sekvence, ta první (ze dvou) je vyloženě neskutečně silná a Kurosawa v ní předvádí naprosto brutální jatka. Dopomáhá tomu i výborná hudba Tórua Takemicueho. Akiro Kurosawa zde především funguje jako opravdu silný vypravěč. U Rana sice přece jen trvá prvních pár minut než vás vlastně donutí se do vyprávění ponořit, skutečně se mu to ale po pár minutách povede a i přesto, že je Ran přece jen možná trošku přetažený a mohl být kratší po celou dobu funguje. Jenom je tohle přece jen možná film u něhož vizuální stránka převládá nad stránkou příběhu a vyprávění. Opět je nutné připomenout, že Ran není film s nezajímavým příběhem nebo, že by neměl totálně silné pasáže. Naopak jsou v něm najít třeba silné metafory nebo zajímavé podtexty. O stárnoucím pánovi Hidetorovi se například postupem čím dál tím více dozvídáme, že opravdu nebyl žádný svatoušek a možná si tak vše co se děje okolo jeho synů zaslouží. Všechny postavy tu vlastně mají nějaký smysl motivace, někteří se chtějí Hidetorovi pomstít, někteří mají trochu prostější motivaci- Chtějí prostě moc! Je tu nicméně problém, že ve finále tu skutečně není postava ke které by se dal vytvořit nějaký silnější vztah. Nepodaří se tu vybudovat ani u nejmladšího z Hidetorových synů ani u moudrého rádce. A je to ve finále sice škoda, zároveň mi ale tenhle fakt už dlouho nevadil u žádného filmu méně než právě u Ran. I přes vážný příběh tu nechybí jisté pokusy o humor, ten mě ale třeba právě na rozdíl od Kurosawových Sedmi samurajů nechával většinu času chladným a více jsem si užíval pokusy o černý humor, kterého ve filmu není zase tak moc, jakmile ale dorazí tak stojí za to. Pořád jde především ale o opravdu tragický příběh ze kterého je ona inspirace z Krále Leara cítit opravdu velmi a i díky skvělým hereckým výkonům se dá ta napjatá atmosféra všude kolem uvěřit. A to je u takového silného příběhu potřeba, především ale potěší, že veškeré menší podzápletky nebo charakterní vývoje někam vedou a mají smysl, což bohužel taky není pravidlo vytesané do kamene. Ve finále se dokonce objeví i jistá forma lítosti i přesto, že ještě pár minut nazpátek byste dotyčné postavě přesně takový osud přáli. I to je ale ukázka celkem silně vystavěného budování, které se tu Kurosawovi a spoluscenáristům povedlo. I když je pravda, že tu pořád měli kliku v silné předloze samotného Shakespeara. Sluší se ale dodat, že je Ran ve finále přece jen spíše volnější a Kurosawa tu přišel i s novými prvky. A právě kombinací Shakespearovské předlohy a Kurosawova vtisku vzniklo něco tak výjimečného a právem dodnes ceněného. Ran je spíše ,, jen´´ silné vizuální veledílo než dokonalá filmařina po všech stránkách. Je ale ukázkou skvělého tvůrčího týmu, který krom Kurosawova perfekcionizmu stojí také na výborné kameře, výborné výpravě, bravurním kostýmům nebo také silně funkční hudbě a celkově bezchybné vizuální stránce. K dokonalosti tomu přece jen něco malinko chybí a něco z filmu mohlo jít ven úplně nebo do něj jít alespoň v trochu pozměněné formě, přesto všechno ale přece silný filmový zážitek, který dokazuje, že Kurosawa nebyl veleben omylem......
hrumsrt
10 906 bodů •
8
Nejslavnější japonský režisér a scénárista v jedné osobě se i v pokročilém věku dokázal vytáhnout k tomu, aby ještě jednou filmovému světu ukázal, čeho je jako tvůrce stále schopen, takový byla Akira Kurosawa.. Mezi jeho nejslavnější díla i nadále patří samurajská klasika Sedm samurajů, filozoficky nosný Rudovous, anebo formou nadčasový Rašómon, z nichž i nadále čerpá celý filmový svět. Ran už patří mezi pozdní éru, kdy už dávno celý svět uctíval jeho filmové umění a i za hranicemi Japonska bylo jeho tvůrčí vidění jedinečné.. Ran je trošku odlišný v tom, že svoje scénáristické schopnosti tentokrát Kurosawa opřel o dramatickou tragédii z pera Williama Shakespearea - Král Lear a jeho příběh si vměstnal do japonského prostředí a tamního dobového zasazení. Právě na Ranu nezáří Kurosawa tolik jako scénárista, nýbrž jako zručný režisér, čímž utišil všechny pochybnosti na tohle téma.. Příběh vypráví o zámožném pánovi Hidetorovi, kterého ztvárnil dvorní režisérův herec Tacuja Nakadai (jehož líčení ve starce mě nepřestává udivovat), čím jako tvůrce potvrzuje svoje mínění o jeho kvalitách, že než aby sháněl starší náhradu zvládne všechno s osvědčeným kolegou.. Pán Hidetora jakožto japonská verze Krále Leara právě oslavil sedmdesáté narozeniny a v zájmu předběhnutí smrti se rozhodne svoji závěť vypořádat už nyní, a tak rozdělí svoje panství mezi své tři syny, jejichž názory na otcův čin se liší a ne všichni jsou se spravedlivým uspořádáním spokojeni. A mezi dědici, které chtěl Hidetora jako hodný otec potěšit a předat jim majetek ještě takhle předčasně, se rozpoutá závist vedoucí až do válkychtivého zažehnutí krvavého konfliktu.. Celá první polovina o náhledu do rodinného krbu, představení postav a velké dostání Shakespearově předloze je v Kurosawově podání vynikající, což ještě pokaždé pozvedne nějakou bitevní potyčkou, které snad může konkurovat jen Peter Jackson (za velkým přispěním triků) anebo historický velikán Ridley Scott.. Jakým způsobem si dali tvůrci záležet na kostýmech, efektech, to vše spolu s tak masivně velkolepou výpravou nemá chybu.. I když megafilmovost snímku přeruší druhý akt s bláznivým otcem, ale jakoby přesně odhadli míru a ve správný čas zase vrátili válečné vřavy, aby diváka opouštěl svět s co nejlepším pocitem.. Ran je neuvěřitelná podívaná, kterou ve svojí době nemohla přehlédnout ani Akadamie. A i když pořád zůstává masivní Kurosawova stopáž, tady asi nemám problém s její obhajobou, tak film netrpí přešlapováním na místě.. Samotná příběhová premisa mi je jako českému divákovi s bohatými pohádkovými zkušenostmi (Bylo, nebylo, král měl tři syny..) blízká a vidět ji v takhle obrovském podání je neskutečný zážitek.. Ran sice není svým konceptem základem celé generace západních filmových tvůrců a v Kurosawově filmografii tak nejde o ten přelomový kus, ale vidět bych to přál všem! Výpravná orgie s ženskou satanskou rukou. 80%
kknk2
3 289 bodů •
7
Jeden z posledních filmů Akiry Kurosawy se, jak je zvykem, odehrává v 16. století a vypráví svou verzi Krále Leara. Proto se dá vývoj očekávat a Shakespearovský konec není nic neobvyklého. Starší černobílé Kurosawovy filmy na mě působí jemněji, zato tady barevný obraz vytváří přímo krvavou podívanou. 70 %
Teg
3 101 bodů •
6
Mám pocit, že v době, kdy jsem tenhle film jako první od Kurosawy viděl, jsem ještě nebyl připraven na takovou porci nestandartní dávky filmu. Proto jsem bohužel neocenil příliš Kurosawovo umění a ani když s odstupem vzpomínám na děj, příliš mě to neoslovilo. Nicméně některé momenty mě ohromily i přesto ¨že jsem se tehdy větší část filmu nudil. Bohužel.
Márty Ren
2 935 bodů •
8
Utahané veledílo. "Tichá" bitevní scéna někdy uprostřed filmu je pro mě jedním z nejvíce opojným kinematografickým momentem, co jsem kdy zažil. Krásné, ale natahované.
Innuendo
2 891 bodů •
8.5
"V tomhle bláznivém světe je šílenost nebýt šílený". "Když se člověk narodí, tak pláče. Celý život pláče, a pak umře."
Sarpele
2 434 bodů •
10
Další shakespearovská inspirace, tentokrát si Kurosawa vybral Krále Leara. Ve srovnání s adaptací Mackbetha prošla předloha daleko rozsáhlejšími změnami. Dcery se změnily v syny, daleko víc je tematizována minulost starého vládce Hidetory, jeho kruté činy, vina a trest. Stejně jako v Krvavém trůnu se tu objevuje postava démonické ženy (výrazně nalíčená, s pomalými promyšlenými pohyby), která, tentokrát úmyslně, přispěje ke zničení celého rodu. Podobná je scéna veliké destrukce, která ve filmu Ran nepřichází na konci, ale v půlce filmu. Právě na této scéně je dobře vidět, jak Akira Kurosawa pracuje s barvou. V nejvypjatějších scénách je barevná škála redukována na černou a rudou, s občasnými motivy žluté a bílé. Jednotliví aktéři mají svoje „erbovní“ barvy, které mají funkci praktickou (lepší orientace v davových scénách) i symbolickou (světle modrá barva nejmladšího bratra, rudá barva bratra nejstaršího, žlutá barva prostředního). V hlavní roli podal naprosto úžasný výkon Tacua Nakadaj.