
Samozvané filmové braky jsou obklopené řadou spekulací. Jak se vlastně pozná umělecký vkus od nevkusu? Kdy je dílo už tak špatné, až začíná být kultovním paradigmatem skvělé? Nakolik musíme při jeho hodnocení brát v potaz dobové podněty neboli zeitgeist? Málokterý snímek si po zohlednění všech teoretických disciplín zaslouží kompletně zatratit a proklít, ale nechvalně proslulý diptych Playgirls, kterým plodný režisér Vít Olmer roku 1995 adaptoval stejnojmennou erotickou předlohu Vladimíra Párala, se minimálně v porevoluční tuzemské kinematografii vyjímá. Má pověst tak špatnou, až se v řadě ohledů stává esencí senzacechtivé a exploatační pokleslosti své doby.