V Matce není žádná rozpačitost. Větší umění? Bezpečnější umělecká zkušenost. Není to jen bezesporné nadání mladého, čtyřiadvacetiletého režiséra Pudovkina, je to jednota světového názoru, která nedovoluje podobné úchylky. Ve filmu je prožitek lidu. Jen z tohoto prožitku může pocházet Pudovkinova znalost lidského materiálu a jeho ovládání. Hodně pracuje s jednotlivými typy. Jde v tom však daleko za naturalistické líčení prostředí. Za každým typem stojí společenská vrstva. Ať je to hráč na balalajku, ať je to dělník, ať je to dozorce, ať to jsou průmyslníci, ať to jsou vojáci a důstojníci, každý jednotlivec zastupuje skupinu, třídu, část společnosti. Z těchto tváří vyčteme ruský osud. Kameraman jako Dostojevskij. Pudovkin dává lidi snímat podle jejich významu v dějích normálně nebo zvětšené. To nejsou obvyklé ozřejmující detaily. To je druhý význam nad mimickým dorozuměním, symbolizování ne fantastickými alegoriemi, nýbrž realitou poslušnou filmové techniky. Tak je toto zdůrazňování zároveň skladebným tajemstvím. Těla rostou a smršťují se. I v nehybném tu je pohyb. Jak skvěle je to všecko hráno. Syn, který se poprvé zasměje, když mu matka ve vězení podstrčila dopis. Stařík, zrádce, hospodské typy. Podivuhodné je uvolňující a zase napínající včleňování krajiny. Skvělý film, snad první, v němž jsou kompozičně zvládnuty osud jednotlivce a osud masy.
Problémem sovětské kinematografie dvacátých a třicátých let je, že nelze nevidět propagandistický charakter většiny děl, nicméně jejich nesporná umělecká kvalita nás nutí přivírat nad tím oči. Ať už mluvíme o Eisensteinově Křižníku Potěmkin, Dovženkově Zemi, o Třech písních o Leninovi Dzigy Věrtova nebo Matce Vsevoloda Pudovkina. Pudovkin natočil svoji filmovou prvotinu podle románu Maxima Gorkeho a na rozdíl od Eistensteina, který se soustřeďoval na masy a jejich revoluční funkci, Pudovkin zobrazuje jednotlivce, kteří tuto masu tvoří. Film zachycuje přerod konzervativně smýšlející matky mladého rebela v podobně horlivou revolucionářku. Pudovkin vhodně využívá montáží a překvapivých detailů, které zvyšují napětí a hloubku vyprávěného příběhu. I přes docela průhlednou průvodní myšlenku je zpracování takové, že se Matka právem řadí mezi to nejlepší z němé éry.
Vynikající. Nic proti německým expresionistům, ale Sověti uměli minimálně technicky točit nepochybně líp. To tempo! Ta pochopitelnost děje i při minimu mezititulků! Škoda, že všechna díla jsou tak nasáklá propagandou. Pudovkin naštěstí není tak hystericky doslovný jako Ejzenštějn, takže i když s obrazem to zřejmě umí o trochu méně, rozhodně jsem Matku ocenil víc než Stávku a Dny, co otřásly se světem.