Obyčejný, nic netušící muž z ulice je vytržen ze svého každodenního života a dílem náhody se stává součástí faustovské vzpoury. Pod vlivem okolností se stává poslušnou loutkou rebela a sehrává důležitou roli v boji o lidskou duši. Osobitá interpretace faustovského mýtu ve druhém celovečerním snímku surrealisty Jana Švankmajera s použitím různorodých výtvarných a trikových technik. (DAFilms)
Typická Švankmajerovka, herci, loutky, kulisy, plastelínové triky.. Spojení Fausta, loutek, a svérázných triků mi však příliš nesedla. Dlouhé loutkové pasáže mi už začaly lézt na takřka na nervy. Skvělý byl Petr Čepek a film má svou tajemnou atmosféru umocněnou i mýtem, kteří vytvořili herci kolem smrti Petra Čepka.
Švankmajer dokáže pointu svého Fausta shrnout do krátkého odstavečku textu. To je jen ukázka toho, že coby surrealista je dost nedůsledný. Pochybuji, že by Lynch nebo Bunuel podobně snadno shrnuli vlastní slavná díla - ať už protože by nechtěli, nebo protože by nemohli. Neříkám, že mi to nějak vadí. Zvlášť ne u Lekce Faust, která nepochybně má hloubku. I když ta hloubka není surrealistická a stejnou hloubku by mohl mít i klasický film - všechny ty hrátky speciálních efektů jsou jen oživení. Ale určitě nápadité a zajímavé oživení.
Snímek byl uveden v sekci Un Certain regard na 47. MFF v Cannes; na 29. MFF v Karlových Varech 1994 byl oceněn Zvláštní cenou poroty ex aequo.
Byly natočeny tři verze závěrečné scény: 1. v autě sedí loutka čerta; 2. v autě sedí loutka čerta a anděla; 3. v autě nesedí nikdo. Švankmajer se nakonec rozhodl pro prázdný vnitřek auta, který lépe zdůrazňuje význam loutek: jsou to symboly manipulace levé a pravé ruky jednoho loutkáře.
Na projektu se pracovalo dva roky - dle Švankmajerových slov se jedná o nejdelší, nejpracnější a největší projekt, na kterém kdy pracoval.