Jednu z nejzdařilejších špionážních parodií sice nemohli diváci v druhé půli 60. let, kdy tento film vznikl, plně vychutnat, neboť žádnou bondovku tehdy neznali, avšak stejně se pobavili mimořádným mumrajem kolem zkázonosné přítomnosti všech možných agentů všech možných světových velmocí, kteří se zajímají o zdánlivě obyčejnou slánku. Teprve úplně obyčejný český účetní spolu se svým psem udělá všem velezkušeným profesionálům čáru přes rozpočet. Režisér Václav Vorlíček dospěl k důležitému rozhodnutí: směšní nejsou jednotliví protagonisté, nýbrž situace, v nichž se ocitají. Proto k sobě dokonale ladí i tak protikladné typy jako Jiří Sovák a Jan Kačer.
Česká parodie na Jamese Bonda je místy skvělá, místy dosti nudná. Dobré herecké obsazení v rámci žánru. Vysoce hodnocený film diváky, ale u mě se to prostě nějak nesešlo ke spokojenosti.. Celkově se pro mě jedná o slušný film typu, stačí vidět jednou a dost. Dobré = 60%.
No, co si budeme povídat, nejlepší na tom celém byla ta píseň (kterou původně znám jen přepracovanou od Support Lesbiens). Ono udělat mezinárodní špionážní film v českých podmínkách chtělo odvahu a Jiří Sovák, teda pan Foustka, kterej ke všemu přijde jak slepej k houslím, byl do role jak ušitej. Ale jinak na to, že to měla být parodie, to bylo málo vtipné. Děj je prostě taková blbost, že. Vymyslet to asi moc práce nedalo. Že to bylo černobílé, vůbec nevadilo, protože samotný agent W4C ve slunečních brýlích byl takhle fakt stylovej... akorát Fialová byla furt černobílá.
Dodatečné informace
Původní název:
Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (více)
Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky
The End of Agent W4C
Premiéra v ČR:
6. 10. 1967
Země původu:
Československo, Česká republika, Slovenská republika
Ekvádorský plavec, kterého nepustí na závody, je pravděpodobně jedinou rolí Petra Cepka, ve které nemá jedinou větu dialogu.
Jan Kačer, který se objevoval především v realistických a zcela nekomediálních filmech z cyklu tzv. české nové vlny, původně roli agenta W4C nechtěl přijmout. Nakonec se však stala nejikoničtější položkou v jeho filmografii.
Podle vzpomínkové knihy Václava Vorlíčka byl jeho nejčastější spolupracovník Miloš Macourek spoluautorem konečné verze scénáře, i když zůstává bez uvedení.