Zásadní role Jana Kačera. Zemřel charismatický rytíř, špión i dělník

Informaci o hercově úmrtí sdělila médiím Adéla Kubačáková, jedna ze tří dcer, jež měl společně s manželkou Ninou Divíškovou; rovněž výraznou herečkou, která zemřela před třemi lety. Rodák z východočeských Holic se narodil roku 1936 a během 50. let studoval režii na DAMU. V mladém věku stál u zrodu pražského Činoherního klubu, jež se od roku 1965 zaměřovalo hlavně na práci s hereckými možnostmi. Později působil i v Divadle E. F. Buriana a Divadle na Vinohradech, v 90. letech se angažoval i v politice. Roku 2016 obdržel Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

Navzdory tomu, že Kačerovým primárním zázemím bylo divadlo, se především v 60. letech stejně jako řada jeho kolegů a kolegyň z Činoherního klubu stal hvězdou stříbrného plátna; konkrétně především snímků československé nové vlny. Podívejme se proto na výběr několika zásadních rolí, jimiž Kačer fascinuje publikum dodnes.

Přestože poprvé se Kačer před kamerou objevil v dramatu Jiřího Krejčíka Probuzení z roku 1959, díky válečné drobnokresbě osvědčeného dua Kadár-Klos se stal jednou z čelních tváří nastupující herecké generace 60. let. Není divu, že psychologicky komplexní postava partyzána Pavla otevřela Kačerovi množství dalších výrazných příležitostí v následujících letech.

V podstatě dvorním hercem se stal Kačer pro Evalda Schorma, ne nadarmo označovaného za filosofa nové vlny. Zasmušilý Kačerův výraz Schormovi posloužil v psychologických dramatech Každý den odvahu (1964), Návrat ztraceného syna (1966) a Den sedmý, osmá noc (1969). Pomalé, tíživé snímky o lidských nedostatcích tváří v tvář neúprosnému systému představovaly méně okázalou, myšlenkově však velmi plodnou součást nové vlny. Restaurovaná verze prvního ze zmíněných snímků, v němž Kačer hrál angažovaného dělníka stiženého existenciální krizí kvůli politickým veletočům 50. let, se loni dočkala i slavnostního uvedení na karlovarském festivalu, čehož se účastnil i sám herec.

František Vláčil krátce po sobě přinesl dvojici hutných, vysoce uměleckých dramat ze středověku, jež se zároveň řadí mezi nejzásadnější spirituální filmy naší kinematografie. Jedním z nich byla Marketa Lazarová (1967) a o půl roku později šlo do kin Údolí včel. V něm jako vždy charismatický Kačer ztvárnil fanatického rytíře německého řádu, který touží po službě Bohu a sebeobětování tak moc, až zničí život svému chráněnci v podání Petra Čepka.

Přestože se Kačer v řadě zmíněných filmů spoléhal na zachmuřené mračení, nevyhýbal se ani odlehčenějším rolím. To platí třeba pro absurdní tragikomedie Nikdo se nebude smát (1965) nebo Hotel pro cizince (1966), jednou z nejpopulárnějších Kačerových rolí se však stal agent W4C ve zdařilé parodii na bondovky. Václav Vorlíček dobře odhadl šarm, eleganci a charisma hlavního herce, který se s tehdejším Bondem Seanem Connerym mohl směle rovnat. Vznikla z toho na naše poměry unikátní parodie, u níž se publikum skvěle bavilo i navzdory tomu, že původní bondovky nemohlo vidět.

Jan Kačer si herecké role připisoval i v posledních letech, objevil se třeba ve středometrážní frašce Igora Chmely Barcarole (2022) či slovenském thrilleru Moc, jenž loni na podzim prošuměl tuzemskými kiny. Za poslední výraznější (ačkoli rovněž vedlejší) úlohu lze tedy považovat roli senilního dědečka v satirické konverzačce Chata na prodej (2018), což je poloha, v níž se Kačer na sklonku života objevil víckrát. I s minimem dialogů však z plátna sálalo jeho charisma, které z něj před šesti dekádami učinilo jednu z klíčových tváří nové vlny.

Leckteré ze zmíněných filmů jsou k přehrání na streamovacích službách, po rozkliknutí profilu jednotlivých snímků si tedy můžete vrcholy tvorby Jana Kačera připomenout.

Zdroje: Filmový přehled, Wikipedia, KVIFF