Filmy Jamese Camerona seřazené po nejlepší. Režisér Terminátora, Titaniku a Avatara slaví 70 let

James Cameron nenatočil špatný film, takže být poslední v tomhle žebříčku není žádná ostuda. Pro mnohé je navíc Propast srdcovkou i proto, jak často se na ni tak trochu zapomíná. Holt drží nevděčné postavení snímku, který těsně předcházel zlomovému druhému Terminátorovi.

Aquafobická expedice na nejhlubší dno oceánu byla v mnoha ohledech demem pro technologie, které Cameron naplno využil později. Především v T2 a Titaniku. To ale neznamená, že nejde o plnohodnotný zážitek. V jistém ohledu jde o režisérův nejintimnější film, rozhodně snímek s nejmenším měřítkem, když nepočítáme debutového Terminátora vznikajícího v nedobrovolně skromných podmínkách.

V Propasti se Jim dobrovolně zavírá do stísněného prostoru ponorky, aby prostřednictvím Eda Harrise a jeho posádky navázal první kontakt s mimozemskou civilizací. Kdo zná alespoň pár historek o samotném režisérovi, bude pro něj snadné nalézat v příběhu o posedlosti a odhodlání riskovat paralely s jeho vlastním životem. Propast se nedávno dočkala remasteru, jistě je tedy na místě vyhlížet možnost si ji připomenout.

Ach jo, Jamesi, co s tebou. Druhý Avatar je úchvatná podívaná, která v kinech opět bere dech a co do úrovně a aplikace digitálních efektů se zcela vymyká konkurenci. Je nepopiratelné, že James Cameron nabízí za cenu vstupenky víc než dost podnětů, i kdybyste se nezajímali o nic jiného než o ty nádherné obrazy.

I jeho příznivce (odpůrcům to je asi jedno) může přesto trochu bodnout u srdce, že se od Camerona nejspíš už nikdy nedočkáme filmu z jiné série. Opravdu stojí namodralá Pandora za pět návštěv? Nebo sedm? Čistě vypravěčsky má navíc The Way of Water problém s faktem, že jde o první film jeho kariéry, který Cameron vypráví s tím, že aktivně chystá pokračování. Nemůže tedy plně zužitkovat svou úžasnou schopnost převyprávět uspokojivě uzavřený a maximálně emocionálně rezonující příběh, který bez námahy zapadne do sebe. To je, technickému hračičkovství navzdory, dost možná Cameronova vůbec nejsilnější stránka. V případě druhého Avatara je však část pozornosti přesunuta k budoucím dílům, což nevyhnutelně ředí zážitek.

Navíc je tu vždy ten zvláštní paradox, že Cameron buduje svůj dokonalý umělý svět prostředím jedniček a nul a vypráví v něm o tom, jak bychom se měli starat o vlastní planetu. Jenže není to jeden velký protimluv? Jak čistě koncepčně, tak i prakticky, copak tahle produkce nevysála tolik energie, že by se z toho Eywě zamotala hlava? Jeden z mnoha cameronovských paradoxů.

Zrovna před pár dny jsme si připomněli třicetileté výročí tohohle skvělého komediálního akčňáku a čerstvé zhlédnutí mu dost možná pomohlo poposkočit o příčku nahoru. V konkurenci všech těch přelomových blockbusterů se snadno zapomíná na kvality snímku, který je v první řadě „jen“ fajn, nicméně Pravdivé lži prostě šlapou a je s nimi zábava od začátku do konce.

James Cameron se velkou část devadesátých let pokoušel přivést k životu Spider-Mana, což nakonec neměl ve hvězdách. Připravené nápady ale zužitkoval v téhle uvolněné jízdě. Předně dravá honička velkoměstem na koni je něco, co si jde snadno představit i v raimiovské verzi pavoučího muže. A i když Cameronův Spider-Man bude vždy jedním velkým „co kdyby", opravdu bychom ho vyměnili za tuhle pecku s Arnoldem a Jamie Lee?

Pravdivé lži jsou v principu právě ten typ akčního filmu, jaký na nás v dnešních dobách plive Netflix – štědrý rozpočet, hvězdné obsazení, banální high concept. Tím spíš ale můžeme docenit, o kolik lépe umí takový tvar stlouct dohromady někdo s opravdovým talentem.

Terminátor byl plnohodnotným Cameronovým debutem. A vždycky je fascinující, když už v prvotině nějakého filmaře rozeznáváme motivy, které budou pro jeho kariéru typické. Zapálenost do technologií, ale také nedůvěra k jejich zneužití, silná ženská protagonistka či skvělý cit pro kombinaci emocionálního a senzorického uspokojení.

Jim není institucionálně vzdělaný člověk, ve filmu ani jiném oboru. Studium fyziky opustil ani ne po roce a začal se živit mimo jiné jako řidič kamionu. Když ale v roce 1977 viděl Star Wars, odevzdal klíčky a rozhodl se, že začne točit vlastní filmy. Samozřejmě to bylo neuvěřitelně absurdní a troufalé. Cameronovi sice nechybělo nadšení pro věc a celý život se zajímal o techniku, mino jiné filmařskou, neměl ale žádnou opravdovou praxi. Musel tedy začít od tahání kabelů na natáčecím place a krok po kroku se vypracovat.

Terminátor měl premiéru sedm let od Cameronova rozhodnutí stát se filmařem, což je vzhledem k okolnostem vlastně docela šmahem. V mezičase si odbyl dnes již legendární a pověstmi opředenou režijní asistenci na příšerných Piraních 2, během jejichž žalostné produkce se vloupal do studia a neúspěšně se pokoušel je přestříhat. I díky tomu si ale začal pěstovat personu neoblomného a plně oddaného filmaře, který jde tvrdě za svým.

Úspěch Terminátora byl právě takový základní kámen, jaký jeho kariéra potřebovala. A přestože větší finesy dosáhl Cameron později, už zde nabídl skvělou žánrovou zábavu a nemálo ikonických okamžiků. Každému, kdo film viděl, ale bylo jisté, že Cameron „will be back."

Nejvíce zakázkový Cameronův projekt, při jehož realizaci přebral otěže po Ridley Scottovi a pokusil se navázat na jeho klaustrofobní horor. Asi nepřekvapí, že v jeho podání se Vetřelci změnili v akční řežbu plnou adrenalinových scén. Hypoteticky by nás to mělo urážet a pobuřovat, jenže Cameron je ve svém řemeslu až moc dobrý a změnu tónu si umí obhájit. Rozhodně víc než u Ramba, pro jehož pokračování psal scénář a rovněž u něj posunul komorní jedničku k bombastické akci, tentokrát však obzvlášť necitlivě, vzhledem k původnímu protiválečnému příběhu.

Ve Vetřelcích se opět ozývá jeho talent využít několik emocionálně silných motivů, díky nimž řežba drží pohromadě. Tepající srdce příběhu nalézá prostřednictvím vztahu Ripley s Newt a jejich paralely k vetřelčí královně a jejím dětičkám. Nevýhoda je, že pro sérii tím vzniklo schizma velmi odlišných postupů, které se zatím nepodařilo plnohodnotně skloubit a všichni následující režiséři se potýkají s tím, že jsou srovnávání s prvními dvěma zářezy. Aktuální Vetřelec: Romulus se velmi hlasitě prezentoval právě jako syntéza Scotta a Camerona, podle některých na úkor vlastní identity. Je holt těžké kráčet ve stopách takto ikonických filmů.

Svého času někteří diváci vytýkali Avatarovi, že na obrazovkách a monitorech není tak působivý jako v kinech. Jako by to měla být výtka. Přitom právě to je největší devizou filmu, který je radost zažít na plátně a být přimáčknutý do sedačky před nějakým obřím plátnem. Filmy nejsou literatura ani divadlo, výtky o „neoriginalitě scénáře“ jsou tedy jedním velkým nepochopením a ošizením sebe sama o nosný pilíř kinematografie.

Pokud nás Cameron může naučit jedné věci, tak že není „málo“, když se na film pěkně kouká a tím to z větší části končí. Není povinnost, aby film pokládal složité otázky a představoval velké divácké výzvy. Může se o to pokoušet (i když bude mít proti jiným platformám vždy nevýhody jak průmyslové, tak vyplývající z omezené stopáže), ale není to „ta jedna věc“, která určuje kvalitu. Cameron se napojuje na intuitivnější a přímější principy, které plně využívají silné stránky média.

Avatar je bezkonkurenčně vtahující zážitek. Že samotný příběh následuje tradice (a kdo si myslí, že jde o vykrádačku Pocahontas nebo Tance s vlky, prozrazuje na sebe, že nezná mnohem hlubší kořeny tohoto narativu), je méně podstatné. Zážitek z filmu je díky nevídanému zpracování i tak nový. A je to opravdu ryzí „filmový“ zážitek, protože žádné jiné médium by ho nemohlo replikovat.

Ne že by pár věcí nezdvihalo obočí. Jistě je z principu podivné, že James Cameron vytvořil pseudorealistický vesmírný indiánský kmen, okolo kterého buduje zábavní parky a prodává „etnický“ merch. Narativ bílého spasitele má komplikovanou a nepěknou historii. V tomto ohledu se Avatar řadí mezi velké blockbustery americké historie, jejichž síla je napojena na problematické historické břímě. Zároveň je ale snadné chápat, co je na tomto příběhu tak lákavého a vtahujícího. Pocit osvobození od civilizace, nalezení jednoduší, autentičtější pravdy... Je to velmi banální, ale univerzálně lákavé.

Terminátor 2 je – a nejspíš ještě dlouho bude – nejlepším akčním blockbusterem. Tak to prostě je, my za to nemůžeme. Cameron opět naplno rozjíždí schopnost ukočírovat obludný velkofilm plný nevídaných akčních scén, na jehož konci vám potečou slzy proudem, když se Arnold spouští do rozžhavené lávy a naposledy dává palec nahoru. Právě tohle je síla, kterou nejde jednoduše trumfnout a filmaři spektáklů ji nepochopitelně podceňují. Jde o mix bombastičnosti a srdíčka.

Posun nálady od hororové jedničky k rodinnější podívané, v níž Arnie tentokrát ztvárňuje klaďase, se jednoznačně vyplatil. A Linda Hamilton jako osudem pronásledovaná akční madonna se stala modelem pro dobře napsané filmové hrdinky.

Neměli bychom podceňovat Cameronův cit pro to, kdy použít vtip, kdy naopak temný akt násilí, kdy pustit nějaký řízný song a kdy ždímat emoce. Na to není jednoznačný vzorec a bylo by strašně jednoduché, aby se Jamesi to vše rozpadlo pod rukama. Když si všimneme, že pod filmem jsou podepsaní čtyři střihači (s tím, že Cameron sám funguje jako pátý), je neuvěřitelné, jak celistvě snímek působí. Nic nechybí, nic nepřebývá.

Titanic je v mnoha ohledech poslední hollywoodský velkofilm po vzoru klasik dvacátého století. Opulentní melodrama větší než život, které vás na tři hodiny vtáhne do svého světa a odřízne od všeho mimo sebe. V době nekonečně serializovaných komiksových blockbusterů je třeba tím spíš docenit finálnost a úplnost zážitku, jaký tento film předkládá.

Připočtěme k tomu ideální průsečík digitální a analogové filmařiny, v němž se naplno zužitkovalo jak 100 let historie praktických efektů, tak i novátorské digitální VFX, a máme tu nezapomenutelnou podívanou, jaká nikdy před tím ani nikdy potom neměla obdoby.

Avatar má možná výhodu co do konstrukce umělého hyperreálného světa, Titanic má ale navrch jako stejně jednoduchý, ale emocionálně víc rezonující příběh. Protože Leo a Kate mají přeci jen víc charismatu než modří mimozemšťané a protože příběh Titaniku v sobě z principu nese větší váhu než exkurze na Pandoru. Avatar je o pocitech ze sledování filmu, což, jak jsme psali, není málo. Titanic ale hned na několika rovinách (příběh Rose objevující svobodu, příběh lovců pokladů nalézajících hodnotu lidského života) těží ze specifik téhle konkrétní osudové plavby.

Praktické triky navíc dodávají hmotné měřítko, které ještě zvyšuje úžas. Jakékoliv znovuuvedení v kinech pak potvrzuje, že Titanic je stále neopakovatelný kolosální zážitek a absolutní spektákl, při jehož závěrečných titulcích je třeba chvíli sedět bez hnutí a rozpomínat se na svět, do kterého se vlastně máme vrátit.

Okolo snímku vznikl první moderní anti-fandom a asi deset let po premiéře bylo velmi módní se proti němu vymezovat, předně v důsledku zvolené romantické linky. Přinejmenším od prvního mohutného znovuuvedení v roce 2012 je už ale opět běžné nahlas říkat, že si Cameron zaslouží všechny ty dolary a všechny Oscary, protože tohle je vrcholná ukázka komerční filmařiny a hollywoodského kumštu.

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu.