Druhý Avatar je agresivně nádherný film. Opět posouvá hranice možného a vymyká se vší své konkurenci

Existuje zjevný nesoulad mezi internetovými diskuzemi a mlčící většinou. Ačkoliv se často mluví jako o samozřejmosti, že Avatar nezanechal trvalou kulturní stopu a „nikoho nezajímá“, jedná se například na Československé filmové databázi o šestnáctý nejčastější film, který si uživatelé přidali do seznamu deseti nejoblíbenějších titulů. Sedí dvě příčky nad druhým Terminátorem, často považovaným za nejlepší a nejvlivnější akční blockbuster všech dob.

To je paradoxní, protože obvykle dopad přelomových děl zveličujeme. V případě megamegafilmu kanadského kamioňáka a filmařského samouka Jamese Camerona však vzniklo důsledkem davové psychózy zdání, že Avatar zcela zmizel z povědomí a nikdo ho nemá rád, ačkoliv tomu tak není a nikdy nebylo.

Druhý díl však přichází do velmi jiné doby než ten první. Stereoskopie byla v roce 2009 tak dávnou minulostí, až si lidé mysleli, že jde o žhavou novinku. Komiksová mánie se ještě nerozjela a Disney nevlastnil vzduch, který dýcháme. Svět také za sebou neměl pandemii a divácké návyky neprošly proměnou po nástupu streamovacích služeb.

Přesto by bylo nepřesné si myslet, že jednička se zjevila v časech, jež jí byly zvlášť nakloněné. Velká část laiků i odborníků se vyjadřovala v tom smyslu, že tudy cesta nevede a že se Cameron navěky znemožní. Avatar nepřipomínal nic bezprostředně atraktivního. Po relativně pomalém startu se ale díky šeptandě o úchvatném zážitku udržel v kinech nezvykle dlouho a překonal všechny kasovní rekordy, z nichž titul celosvětově nejvýdělečnějšího filmu (bez započtení inflace) drží díky novým uvedením dodnes.

Avatar tedy nikdy nebyl sérií, která by následovala dobové trendy, platí to o jedničce i dvojce. V obou historických momentech vyčnívají z řady a matou. Hypermoderní vzhled se v nich spojuje se staromilskou konstrukcí uzavřeného melodramatického vyprávění, které vykládá všechny karty na stůl. Přestože The Way of Water je pokračováním, v porovnání s komplexně provázanou sítí superhrdinských filmů se jeví pevně jako kámen.

Nestará se o nic než o první díl, jehož je přirozenou extenzí. Stylizací a volbou filmového jazyka přísně navazuje, i když úroveň technologie je o řád jinde. Druhý Avatar zcela bez pochyb vypadá zásadně lépe než jakýkoli blockbuster před ním. Těžko říct, nakolik to ocení úplní laici – v diskuzích na internetu často vídáme, že v upoutávkách není vidět příliš velký posun oproti originálu. Většinou čím cvičenější oko, tím víc propadá úžasu z toho, jak velký kus cesty technologie pod Cameronovým dohledem ušla. Simulace vody, světla, kombinace živých herců a digitálního prostředí… To vše je nevídané. Cameron naštěstí ví, jak to prezentovat, aby dosáhl co největšího wow efektu.

Jsme tedy opět vržení na měsíc Pandora. Jake Sully se svou rostoucí rodinou prchnul před návratem „nebešťanů“ od svého lesního kmene k pobřežním bratrancům, tentokrát tedy trávíme velkou část filmu pod vodní hladinou. Protože si hrdinové musí zvykat na nové prostředí, opět se dostáváme do pozice těch, kteří objevují neznámý dechberoucí svět a musí navazovat vztahy s ne vždy přátelskými cizinci.

Remcalové si tradičně stěžují, že výsledek vypadá jako demo videohry. Zvlášť nyní, když jsou v lepších kinech akční scény pouštěné s dvojnásobným počtem políček za sekundu, což dělá obraz výrazně ostřejším a pohyb plynulejším. Mluví se o ztrátě „filmovosti“. Ještěže nežijeme v době nástupu synchronního zvuku nebo barevného obrazu, protože tito lidé by v kině nejspíš utrpěli mrtvici.

Ano, Avatar vypadá méně „filmově“, protože jeho obraz se snaží „filmovost“ modifikovat. A protože vysoký počet políček za vteřinu odpovídá standardům videoher, sdílí tím obraz Avatara některé atributy typické pro videohry. Jenže to není automaticky špatně. Ne že by se nějaká hra byť vzdáleně přiblížila úrovni triků v tomto filmu, i kdyby však ano, nebyla by to apriori výtka. Když je užívaná nová technologie, nemá smysl řešit, jestli je jejím prostřednictvím dostatečně replikovaná stará estetika, ale jak funguje ta nová. A do Avatara se plynulý pohyb zdůrazňující vysokou kvalitu triků a detailnost scény rozhodně hodí

Příběh je opět jednoduchý, nikoli však špatný. James Cameron je vynikající scenárista v kontextu toho, o co usiluje. Kinematografii plně ovládly „příběhy“ a mnozí lidé hodnotí kvalitu filmových děl víceméně podle literárních kritérií. Takový přístup ale nejenže není nadřazený, často je přímo kontraproduktivní. Vyvolává dojem, že je ostuda zasnít se u scény, jejímž smyslem není víc než nádherný obraz. Přitom opak je pravdou, příběh není alfou ani omegou filmového média.

Je ale nezpochybnitelné, že v praxi ocení většina publika kvality audiovizuálního díla, když jeho prostřednictvím ožívá nějaký příběh. V jedničce Avatara jsme proto sledovali muže, který věřil, že už se nikdy ani nezvedne z kolečkového křesla, přesto nakonec našel své místo uprostřed ideální komunity na nejkrásnějším místě známého vesmíru. Tento příběh zabíral jen tolik prostoru, kolik musel, aby doplnil obrazy základním kontextem a pomohl žádaným emocím vyjít na povrch. Cameron je mistrem ekonomicky úsporného vyprávění, kdy každá scéna má své místo v příběhu, každá postava slouží nějakému účelu a každý motiv má svůj začátek, prostředek a konec.

U dvojky Cameron maličko povolil otěže tím, že sleduje na něj nezvyklý počet postav. Jake a obzvlášť Neytiri tu musí udělat mírný úkrok celé nové generaci modrých (a jedné nemodré) ratolestí. Každá z nich má pak svou odlišnou charakteristiku představující konkrétní archetyp „dokonalého staršího syna“, „problémového prostředního dítěte“ či „nejisté adoptivní dcery“ a vlastní konflikt, díky němuž chápeme, proč v danou chvíli poznáváme zrovna tuto část světa.

Informací je tím pádem tolik, že není možné nechat se postavami pohodlně vést za ruku, přičemž jsou tak základní a jednostranné, že se nevyplatí věnovat jim příliš mnoho pozornosti. V důsledku je tedy sledování méně plynulé a zážitek o kus slabší než u jedničky. Jednoduše musíme moc přemýšlet na to, jak málo jsme za to odměnění.

V kontextu Avatara jde ale jen o okrajovou výtku, protože těžištěm filmu jsou úchvatné hyperrealistické záběry a akční scény, které jsou opět na špičkové úrovni. Svět, jaký Cameron buduje, je opět až agresivně nádherný, ale také dýchající a přes svou digitální podstatu hmotný.

Souvisí to i s nervy Železného Jima, který si jde okázale za svým a nechce dělat jiné kompromisy, než které uzná za vhodné. Je například odhodlaný začleňovat i prvky nevyhnutelně směřující k parodii, protože mu k něčemu slouží. Hrdinové coby dvoumetroví modří „šmoulové“ s disneyovskýma očima. Vztah s přírodou nabírající podobu doslovného fyzického spojení prostřednictvím svítících „ohonů“. Už titulu „The Way of Water“ se na internetu smály davy.

Rozhodnutí soustředit se na dětské postavy evokuje devadesátkový videosequel a protiřečí tendenci posouvat tvorbu co nejvíc směrem k performativní „dospělosti“ a „temnotě“. Před každým tímto rozhodnutím muselo před Cameronem klečet na kolenou pět marketérů a prosit ho, ať si to rozmyslí. Masová popkultura je zvyklá sloužit především mladým mužům a přebírá (a dál šíří) i jednu z jejich častých tendencí: neustálý strach ze znemožnění, který vědomě i podvědomě ovlivňuje jejich rozhodnutí.

To je také jedním z možných vysvětlení, proč Avatar na mnohé působí tak provokativním dojmem. Na první pohled totiž moc nedává smysl, že vesmírná romantická fantasy vzbuzuje v tolika lidech tak enormně velký odpor. Jistě, je zcela legitimní považovat obzvlášť druhý díl za příliš dlouhý, nudný a jednoduše necítit zájem o něj, to je zcela v pořádku. Jenže internet je zaplavený výkřiky lidí, kteří si aktivně přejí, aby Avatar selhal tak moc, jak je jen možné. Jako by na tom závisel jejich život.

A možná ano. Avatar nás svou hrdou naivitou vyvádí z komfortní zóny sarkasmu a cynismu, čímž vystupuje proti trendům drtivého zbytku masové popkultury. Totéž ostatně dělal už Titanic – film, u nějž se víceméně zrodil moderní koncept antifandomu. Proto výsledek pro jedny nabízí vtahující zážitek a uvolnění, jaké ani netušili, že mohou u blockbusteru cítit, zatímco pro jiné jde o vrcholně nepříjemný útok, u nějž podvědomě tuší, že narušuje samotný koncept jejich seberealizace.

Tím by neměl nutně vzniknout dojem, že Avatar je revoltující či progresivní dílo, které automaticky oceňují čisté duše, a kritiku sklízí jen od zlých lidí. Krom toho je totiž také plný ideových a morálních rozporů. V první řadě jde o film se silným environmentálním poselstvím, v němž lidstvo hraje padoucha a naši hrdinové mohou pozemšťany bez váhání vraždit po desítkách. Hlavně, že bude zachráněna Pandora! Enormně technologicky a energeticky nákladná produkce ale svým negativním ekologickým dopadem předčí sebevětší příspěvek na sázení stromů.

Digitální podstata filmu je pak samozřejmě v nevyhnutelném protikladu vůči vyznění narativu. A pak je tu také budování pseudoindiánské kultury, okolo jejíchž zvyklostí a tradic jsou doslova budované zábavní parky. Motiv „bílého spasitele“ byl hojně kritizovaný už u jedničky a v tuto chvíli se s Jakem Sullym nedá mnoho dělat. Cameronův projekt je v tomto ohledu velmi podivný a vydal by na bohatou diskuzi.

Naivita Avatara, na níž stojí naše shovívavost, samozřejmě neznamená, že by byl naivní James Cameron. Jeho film je pečlivý konstrukt, v němž se podařilo napojit na základní, skoro podvědomé divácké tužby. Výsledný zážitek vyznívá jednoduše, banálně, snad až samozřejmě, proč tedy ale žádné další podobné filmy neexistují? Natočit takovýto blockbuster zjevně není tak snadné, jak se zdá.

Film Karla Kachyni z roku 1959 patří mezi klasiku československé kinematografie. Král Šumavy je natolik působivý, až zakrývá svou bolševickou ideologii. Nová, třídílná verze Davida Ondříčka pro televizi Voyo je otevřeně antikomunistická.