Nepotopitelný Titanic patří i po čtvrt století k největším filmovým podívaným historie. Posměchu navzdory se stal klasikou

Titanic Jamese Camerona vyšel i se započtením inflace na víc než skutečný parník R. M. S. Titanic, který se potopil roku 1912 během své první plavby a ke dnu stáhl přes 1500 duší. V důsledku se stal nesmrtelným. Paroplavba byla na začátku 20. století předním symbolem technologického a obecně civilizačního pokroku lidstva, spojovala se v ní naivní víra v nekonečný vývoj i představa o tom, že západní koloniální mocnosti trvale ovládly svět, který nyní drží v hrsti.

Ztráta největšího a nejluxusnějšího megalineru spolu s trestuhodnou neschopností a nepřipraveností posádky, jež vedla přinejmenším k dvojnásobnému počtu obětí, než bylo nutné, tedy představovaly obrovský kulturní šok. Vždyť kapitán Smith, celebrita své doby, než šel se svou lodí ke dnu, v novinách prohlašoval, že „doba, kdy se parníky potápěly, je za námi“.

Bylo to mnohem horší, než že kdyby lidé věřili, že je nepotopitelný Titanic, věřili totiž přeneseně v nepotopitelnost celého lidstva. O život navíc přišli někteří z nejsledovanějších členů anglické a americké smetánky, včetně nejbohatšího muže světa J. J. Astora. Před upevněním postavení kinematografie ve společnosti byli právě boháči nejsledovanějšími hvězdami, pro veřejnost to tedy bylo, jako by dnes spadl strop sálu během udílení Oscarů na Meryl Streep, Brada Pitta a Toma Cruise.

Při zpětném pohledu je Titanic ještě trefnější alegorií 20. století, než se zdálo být v době, kdy ke katastrofě došlo. Je paralelou absolutního krachu hodnot během dvou světových válek, jež následovaly po období pýchy, arogance a sebejistoty. Demonstroval nespravedlnost mezinárodního i třídního systému a komplikovanost genderové dynamiky. Ukázalo se, že lidstvo není nepotopitelné.

Příběh Titaniku je tedy nenahraditelným mikrokosmem, kterého se ihned chopila rodící se instituce filmu. První snímek vznikl ještě v roce kolize a hrála v něm jedna z přeživších cestujících. Od té doby se stal tento námět evergreenem – každá generace má svůj Titanic, dokonce i nacisté natočili svou propagandistickou verzi. Hádejte, jaká skupina obyvatel v ní mohla za potopení lodi?

Je to ve skutečnosti paradox. Titanic nebyl tak výjimečným objektem, jak si nyní myslíme. Šlo o takřka identickou kopii o rok staršího sesterského Olympiku, a to včetně detailů interiéru. Několik centimetrů na délce bylo přidáno čistě kvůli marketingu. Titanic byl před svým potopením tak málo výjimečný, že neexistují takřka žádné fotografie jeho vnitřku – ty, které kolují, byly zpravidla pořízené na Olympiku. Nedochovala se například jediná fotografie slavného velkého schodiště, pravděpodobně ani žádná nebyla pořízena.

Parník sice díky své velikosti představoval vrchol pohodlí a v případě první třídy i hýčkání, jen o rok později už ale oceán brázdila větší a luxusnější konkurence. V mnoha ohledech šlo technologicky i esteticky o konzervativní loď s poněkud archaickou edwardovskou výzdobou, jejíž největší předností byla demonstrace „správného vkusu“. Kdyby se Titanic nepotopil, nikdo si jeho název dnes nepamatuje. Jenže tento tragický konec je tak silný, že kdyby si ho někdo vymyslel, nikdo by tomu neuvěřil.

Největší dvě vlny zájmu o Titanic následovaly v padesátých letech po vydání veleúspěšné nonfikční knihy A Night To Remember a její stejnojmenné filmové dramatizace a pak v osmdesátých letech po nalezení vraku. Jeho důsledkem je i film Jamese Camerona, hnacím motorem byl režisérův zájem o podmořské natáčení, které ho přitahovalo víc než samotný parník. To, že součástí snímku jsou záběry skutečného vraku, není ani tak příjemný bonus, podle Camerona jde naopak o přední důvod, proč film existuje.

V době produkce už ale od objevení vraku uplynulo skoro deset let a téma bylo opět považované za vyčpělé. Nikoho s trochou zdravého rozumu by nenapadlo využít tento notoricky známý námět k největší individuální filmové investici. Cameron ostatně statusu nejdražšího filmu dosáhl tak trochu lstí, rozpočet se mu podařilo zhruba zdvojnásobit jednoduše tím, že několikrát spotřeboval všechny peníze a zažádal o „drobné“ navýšení, které se vyplatilo víc než projekt zrušit. A najednou byly ze sta milionů dvě stovky. Na rozdíl od většiny hollywoodských příběhů o překonání očekávání se skutečně zdá, že panika studií byla autentická a v době premiéry se čekalo jen na to, jak velké budou ztráty.

Při zpětném pohledu se zdá následující absolutní úspěch skoro samozřejmý. Trvalo jen pár měsíců, aby se o Titaniku začalo mluvit jako o „sázce na jistotu“, protože výsledný produkt se jeví lehce, přirozeně, jako by existoval sám od sebe, i když pravdou je přesný opak. Při bližším pohledu jde o dokonalý konstrukt, kde vše dává smysl a každá volba vede ke kýženému efektu. Přitom, a to je možná největší zázrak, tento obludný kolos ve velké většině publika vyvolává silnou emocionální reakci.

Titanic funguje na dvou základních rovinách. Na první je až fetišistická posedlost znovuvytvořením úchvatného parníku v co největším měřítku. K natáčení byli přizvaní přední odborníci, aby štáb vedli k napodobení nejen samotné lodě, ale i dobové módy odpovídající trendům jarních kolekcí roku 1912. Dokonce i herci a herečky rolí s historickými předobrazy byli obsazení podle své vizuální podobnosti.

Kreslíř Ken Marshall, asi největší odborník na vizuální stránku Titaniku a zlatou éru paroplavby obecně, mluvil o tom, že bylo strašidelné chodit po natáčecím place a připadat si jako uprostřed dobových fotografií, které studoval celý život. Čistě v materiální rovině je Titanic jedním z historicky nejpřesnějších filmů všech dob.

Druhou rovinu pak tvoří Cameronova jedinečná schopnost dát této znovuvytvořené hmotě život v podobě příběhu. Zde je už méně důležitá historická přesnost, více emocí a tematický smysl. Na scénu přichází Rose (Kate Winslet) a Jack (Leonardo DiCaprio), jejichž příběh je s přesností na milimetr vymyšlený tak, aby byl jeho prostřednictvím využitý jak celý parník, tak jeho mýtus. Máme tu dvojici z rozdílného zázemí, což nám umožňuje plně se ponořit do nadčasové společenské alegorie.

S touto dvojicí pak také můžeme projít každý kout lodi od strojovny přes namačkanou třetí třídu až po prostorné salony. Hrdinové se mohou seznamovat se všemi aspekty příběhu od kapitánova nonšalantního ignorování varování před ledovci po zacházení s chudinou během potápění. Když loď narazí, spojujeme si každou část a každý prvek jejího mýtu s kusem banálního příběhu o zakázané lásce a seberealizaci, což mu dodává dojem blízkosti a usnadňuje užití empatie. Můžeme se plně oddat bezprecedentním obrazům destrukce, která je tím děsivější, že má najednou konkrétní emocionální smysl.

Celý příběh sledujeme očima lovce pokladů Brocka (Bill Paxton), jemuž stará Rose (Gloria Stuart) vše vypráví. Ten doposud k Titaniku přistupoval jako k objektu své materiální touhy a posedlosti. Díky Rose ale může poznat skutečnou hodnotu – pocítit naději migrantů mířících za lepším životem, tíseň žen kontrolovaných svými rodinami (vygooglete si něco o mýtu „ženy a děti první“) a hrůzu samotné události, na niž občas zapomínáme. Na samotném začátku filmu tým výzkumníků stoleté Rose pouští digitální rekonstrukci potopení a jeden z bezohledných mužů to popisuje se vzrušením a skoro s dětinskou radostí. Když na konci stejnou událost vidíme z perspektivy Rose, cítíme naplno její tíhu.

Linka v současnosti byla mírně upozaděná při dotáčkách, Cameron upřednostnil dějovou rovinu v roce 1912. Původní verzi filmu zakončuje scéna, kdy Brock nachytá starou Rose na palubě se Srdcem oceánu v rukou a pokouší se jí ho sebrat. Ta mu opáčí: „Hledáte poklad na nesprávném místě, jen lidský život je nevyčíslitelný!“ Brocka přesvědčí vzdát se diamantu dobrovolně, až pak ho hodí přes palubu.

Tato scéna byla nakonec změněná na intimnější zakončení se samotnou Rose, čímž Brockova linie zůstává mírně otevřená. Nemáme jistotu, zda vyprávění opravdu pochopil. Její étos ve zbytku filmu ale zůstává. A to je velký výkon vzhledem k tomu, že Cameron je filmař známý materialistickou obsesí. Brock je zjevně Cameronovým osobním avatarem, který symbolizuje jeho vnitřní konflikt. Titanic je v tomhle ohledu jeho nejvíc sebereflexivní film, jenž působí nejupřímněji, protože ještě nemá kazatelskou tendenci Avatara.

Jednoduchý příběh Rose a Jacka je zásadní, aby komplexní systém motivů držel pohromadě. Cameron zvládá pokrýt celý stoletý vývoj přemýšlení o Titaniku v jeho doposud největší úplnosti, a přitom nalézá příběhové zkratky, díky nimž je sledování atraktivní pro mainstreamové publikum. Zachází někdy přes čáru? Asi ano, ale i to má své kouzlo. Billy Zane jako absurdně slizký snoubenec Cal ztělesňuje snad všechna klišé devadesátek a některé návodné hlášky působí velmi lacině.

I tyto momenty ale nakonec přispívají k dojmu odzbrojující upřímnosti. Nenajde se více strhující námět než katastrofa Titaniku, její melodrama má potenciál dosáhnout absolutních výšin. Nedává moc smyslu se tomu bránit a hledat uměřenost. Rose a Jack „létající“ na přídi plní naděje v předvečer největšího neštěstí všech všech dob jsou vrcholný kýč, jemuž byl sofistikovaností zbylých tří hodin přiřknutý smysl. Je to primitivní a přeplněné významy zároveň.

Asi není potřeba příliš popisovat technické parametry produkce. V době premiéry byl Titanic příslibem nových technologií, dnes ho známe spíš jako labutí píseň analogové kinematografie, kdy bylo možné postavit kulisy v poměru jedna ku jedné a potopit je v obří nádrži. Hmotnost filmu mu dává náskok před současnou konkurencí. A až bude Titanic v únoru znovu uvedený v kinech, možná zapomeneme na celého Avatara.

Bezprostřední reakce koncem devadesátých let byly veskrze pozitivní, dokonce i slovutní kritici dávali plné počty a dveře k filmovým cenám byly otevřené dokořán. Cameronovi se podařilo natočit film zároveň staromilský, nadčasový i moderní. Pověstný „backlash“ a vznik prvního moderního antifandomu následovaly jako reakce imunitního systému na všudypřítomnost Titaniku v mediálním prostoru. Měla s tím mnoho co do činění i misogynie směřovaná na „příliš ženský“ a „moc romantický“ velkofilm. Nenávist byla tak velká, že některá média zpětně snižovala hodnocení svých recenzí, protože nápor na jejich tehdy ještě poštovní schránky byl zcela nevídaný.

Vlastně až po znovuuvedení v roce 2012 na sté výročí potopení lodi se film dočkal z větší části rehabilitace a dnes má nepochybně pověst moderní klasiky. Mísí se v něm okázalost s intimitou a komplexita s naivitou. Je samozřejmě i plný rozporů – stejně jako Avatar jako by Cameron zápolil se sebou samým a kriticky nahlížel své vlastní zájmy.

Marvelovské komiksy se rozrostly na třicet titulů. Druhý díl Black Panthera však postrádá původního hrdinu, nahradily ho hned čtyři hrdinky. A padouch je ještě méně padouchovitý než předtím.