Druhý Terminátor je pořád nejlepší akční blockbuster všech dob. Promiň, Tome

Kdyby byl tenhle text formátovaný jako recenze, končil by plným hodnocením, ale nemá cenu schovávat to jako překvapení na konec. Terminátor 2: Den zúčtování je jeden z nejlepších mainstreamových filmů. Sequel notoricky známý jak svou kvalitou, tak i skokem, který tvůrci udělali oproti také skvělé, ale velmi odlišné jedničce.

Oba tituly od sebe dělí sedm let, což zdánlivě není mnoho. V té ani ne dekádě se ale kariéry všech přítomných posunuly k nepoznání. Pro nás je nyní důležitý Arnoldův úhel pohledu, z nějž si tenhle příběh převyprávíme podle jeho vlastních vzpomínek v autobiografii Total Recall.

Arnold byl během natáčení jedničky star na vzestupu. Jeho největším hitem byl Conan z roku 1982, jehož druhý díl se právě chystal. Pokračování měla vznikat tak dlouho, dokud bude mít publikum zájem zaplatit za lístek. Ambiciózní herec chtěl ale i různorodější role, aby dokázal, že umí víc než jednu věc. Přeci jen ho provázela řada předsudků o jeho talentu i inteligenci, jež bylo zapotřebí setřást.

Hlavní role v Terminátorovi mu tedy vyhovovala jako první krok správným směrem. Byla to ale nabídka ztvárnit lidského hrdinu Kylea Reese, jenž by v hororovém sci-fi stál proti tehdy ještě zcela bezproblémovému O. J. Simpsonovi. Až během prvního setkání s „intenzivním hubeňourem“ v Jamesi Cameronovi začal krystalizovat nápad, že Arnold by měl hrát padoucha. Právě o vraždícím stroji, jeho ztvárnění a podobě totiž Schwarzenegger během oběda s Cameronem nepřestával mluvit. Až když ho na to Cameron upozornil, Arnie se zasekl.

Jednak považoval za riskantní hrát zápornou roli, což podle starých hollywoodských pravidel značilo kariérní sebevraždu, jednak terminátor pronese ještě méně slov než Conan. Nebude si veřejnost myslet, že se kvůli svému silnému přízvuku bojí na plátně promluvit? Cameronovi se ale podařilo přesvědčil ho, že T-800 je kvůli nutnosti potlačení jakékoli lidskosti největší hereckou výzvou v celém filmu a že ho lidé budou vnímat jako hrdinu stojícího nad morálkou – ne záporáka, ne klaďase, ale dokonalou bytost. Za šestitýdenní natáčení měl navíc inkasovat skoro pětinu z plánovaného čtyřmilionového rozpočtu, což bylo také dobrým argumentem.

Arnold se zamiloval hlavně do představy, že se bude muset naučit ovládat pistole na rovině mechanicky přesného robota. V Conanovi se oháněl mečem a pochází z Rakouska, americká obsese střelnými zbraněmi pro něj tedy byla exotickou novinkou. K výzvě přistoupil jako k fyzickému cvičení. Hodiny denně opakoval a trénoval, dokud nedokázal se zavázanýma očima bez hnutí svalem v obličeji rozložit a složit pistoli.

Schwarzenegger má v přístupu k filmům velmi přímočaré uvažování byznysmena, jenž míří za úspěchem, který pozná podle tržeb a ještě lépe podle honoráře. Hercem se stal proto, že šlo o logický kariérní krok, ne že by cítil obzvlášť velkou lásku ke kinematografii. Proto se vždy staral o výběr atraktivní role a individuální odvedení dobré práce. Právě Terminátor mu ale podle jeho vlastních slov přece jenom rozšířil obzor.

Sledovat Camerona při práci prý bylo zjevením – mladý Kanaďan prokazoval neuvěřitelný zájem o každý aspekt produkce a nenechal sebemenší detail náhodě. Kameře rozuměl víc než kameraman, střihu víc než střihač, osvětlení víc než osvětlovač. Zároveň byl autorem scénáře. Arnold si poprvé uvědomil provázanost a komplexitu filmového procesu a připadal si najednou, že je součástí vznikajícího organického díla, což doposud zcela přehlížel.

Terminátor byl obrovský a nečekaný hit, přestože studio věnovalo veškeré prostředky na propagaci budoucímu oscarovému Amadeovi. Arnoldovi se úspěšně podařilo vyskočit z Conanových sandálů a svým způsobem skutečně dokázat variabilitu. Přinejmenším se ukázalo, že v kožené bundě vypadá stejně cool jako v čerstvě stažené kožešině.

O sedm let později byl Arnold na vrcholu. Krom herectví už se pomalu, byť zatím nepřímo angažoval v politice a naplno ve veřejném životě. Začal zaštiťovat sportovní akce, založil vlastní soutěž Arnold Classic, která se po jeho oblíbeném a opakovaně vyhraném Mr. Olympia stala nejprestižnější v oboru. Byl v pravidelném kontaktu s prezidentem Bushem seniorem, jemuž dělal poradce v oboru tělovýchovy. Přemýšlel, kam se dál posunout. Už pro něj nebylo důležité sbírat rekordní honoráře za role, v tomto ohledu se cítil naplněný.

Zatímco během natáčení prvního Terminátora doslova snil o tom, že by byl stejně efektivní jako jeho postava a natáčel dva filmy naráz, jeden přes den a jeden přes noc, nyní přemýšlel hlavně, jak rozdělit svůj čas mezi kariéru a rodinu. T2 byl tedy celou dobu koncipovaný jako vrchol jeho herecké dráhy. Ne že by se s jistotou chystal pověsit herectví na hřebík, měla ale skončit éra Arnolda superhvězdy, která každou sezónu přináší o něco větší a úspěšnější film.

Není tedy divu, že T2 musel být tím největším a nejúspěšnějším filmem, jaký si jde představit. Z šesti týdnů natáčení jedničky bylo nyní osm měsíců. Ze čtyř milionů rozpočtu, které přerostly šest, bylo sedmdesát, jež nabobtnaly skoro na sto – nejvíc v historii. Arnold si připsal patnáct milionů a jako dar dostal od studia letadlo Gulfstream III za dalších čtrnáct.

Opět si užil dril a trénink, jež mu umožnily bez hnutí brvou provádět ještě o kus šílenější výkony. Vybičoval se na kilogram přesně do stejné fyzičky, jakou měl při natáčení jedničky. A navíc se velmi zhlédl v myšlence, že jeho terminátor začne postupně objevovat lidské emoce. Po herci s Arnoldovým portfoliem vyžadoval tento výkon ty největší nuance, jaké kdy předvedl.

James Cameron se zatím stal miláčkem Hollywoodu. Terminátora následovali Vetřelci, napsal scénář ke druhému Rambovi, a nakonec ani za tu komerčně mdlou Propast se na něj nikdo nedokázal zlobit, protože šlo o efektní demoreel digitálních efektů, které se Hollywood chystal aplikovat ve velkém, takže bylo třeba otestovat, jak budou v praxi vypadat.

A tak vznikl T2. Vrcholný výkon americké mainstreamové kinematografie, v němž se skvěle doplňuje film jako velkolepé emocionální vyprávění a film jako technologický zázrak. Film jako univerzální zážitek a film jako moderní médium reagující na trendy.

Adrenalin akčních scén doplňují slzy dojemného finále. Jak je možné cítit tolik emocí u filmu o vražedných robotech, kteří likvidují, co jim přijde do cesty? Hlavní zásluhu má samozřejmě James Cameron. Ten chlápek vám sice na place udělá peklo, ale rozumí filmům a rozumí publiku. Dává mu, co chce, ještě dřív, než to publikum vůbec samo ví – královský talent hollywoodských filmařů a pouťových kejklířů.

Daly by se tu vyjmenovávat další rekordy, které během natáčení padly. Když vidíme explozi, jde pravděpodobně o největší explozi všech dob. Když vidíme kamion, jde skoro určitě o největší komerčně dostupný model. Když vidíme kaskadérský kousek, stojí za ním týdny příprav. To vše doplněno tehdy neuvěřitelnými a dnes stále plně uspokojivými digitálními efekty – dva roky před Jurským parkem!

Nezapomínejme ale na příběh matky, která je ochotná obětovat vše tomu, aby její syn vyrůstal v klidu a bezpečí. Ani scénu za scénou sílící vztah stroje a dítěte, jež nachází náhradního otce – jde o splněný sen každého kluka, ale zároveň o melancholickou a v jádru smutnou premisu. A vše končí sebeobětováním, které zaručí, že z Johna Connora nebude vykupitel, že bude žít normální život. Za cenu, že žádný jiný kluk nikdy stejné dobrodružství nezažije, protože Skynet byl poražen. Je to happy end, ale přesto cítíme ztrátu.

A uprostřed toho stojí Arnold Schwarzenegger, tehdy největší herecká star všech dob, měřeno podle honorářů. Mohl by Terminátor fungovat bez něj? I ve světě, kde by roli ztvárnil O. J. Simpson a Schwarzenegger stál proti němu jako smrtelník, by šlo jistě o velmi odlišný zážitek. Arnold se svou bezprecedentní tělesnou stavbou a cizokrajným přízvukem se pro tuhle roli zdánlivě narodil.

Je škoda, že terminátoří série se po dvojce propadla. Trojka není tak špatná, jak si někteří pamatují, ale lehce sebeparodický tón ji staví automaticky stranou. A žádný z dalších rebootů a restartů nevydržel v popkulturním povědomí ani do konce sezóny. T2 se při snaze o deskripci jeví banálně, prostě se nasypalo hodně peněz na chytlavou premisu. Protože se ale nikdy nikomu nepodařilo tento úspěch zopakovat, asi v tom bude přece jen něco víc.

Čtvrtý díl komiksového Thora už není lehká komedie, ale vyloženě sebeparodie. Drama zmizelo, i když hrdinovi umírá jeho milá a hrozí mu smrt.