Bolek Polívka slaví 75 let. Připomeňte si jeho vrcholy od Dědictví přes Šaška až k Pelíškům

Pelíšky jsou kvintesenciálním českým mainstreamovým filmem, takže není divu, že Bolek v něm ztvárňuje kvintesenciální polívkovskou figuru. Bezstarostný brácha/strejda ve vedlejší roli nemá jako samostatná postava velký rozměr, Polívka si ale díky svému charismatu krade nejednu scénu pro sebe a v mnoha okamžicích evokuje víc hloubky, než kolik jde racionálně pojmenovat.

Hřebejkův triumf se stal stálicí českých televizních stanic, především pak štědrovečerního programu, což nevyhnutelně vede k tomu, že se mnoha lidem zprotivil. Když navíc nějaký film vidíme po desáté, snáz si všimneme jeho nedostatků. Tou přední je nahodilost struktury filmu, který je nakonec hlavně sledem více či spíš méně souvisejících scének. Jen kvůli tomu bychom ale Pelíškům neměli upírat jejich chytlavost a cit, který projevil jak Hřebejk (jenž se později jejich kouzlo marně pokoušel znovunalézt ve fiasku s názvem Zahradnictví), tak celý jeho štáb.

První spolupráce Chytilové a Polívky Kalamita tomu není typem filmu, na jaký bychom si vůbec troufali klást nároky objektivní kvality. Věra Chytilová tu rozhodně nebyla od toho, aby hrála podle pravidel a plnila očekávání. Snad i proto prý přišel Polívkovi scénář filmu příšerný a roli odmítl, než ho režisérka ujistila, že papír je jen papír a co se stane na place, je věc druhá. Štědrý prostor pro improvizaci byl samozřejmě tím, na co Polívka se svými jevištními kořeny okamžitě slyšel.

Tenhle alegorický a satirický snímek o skupině Čechoslováků uvězněných v zasypaném motoráku patří přeci jen k těm „normálnějším“ filmům Chytilové. V tuzemské nabídce má přesto vlastně jen málo konkurence, filmy s podobně čistým žánrovým námětem u nás moc nevznikají. Srovnání se samozřejmě nevyhnul Jiří Havelka s jeho Mimořádnou událostí, Kalamita z toho ale vyšla jako vítěz.

Bolek tu ještě není tak úplně Bolek, tedy herec poněkud uvězněný ve své persóně. Jeho průvodčí funguje jako samostatná filmová role, do které si automaticky nevkládáme naši znalost známého herce. Což zážitku jedině prospívá.

V Pupendu dal Hřebejk Polívkovi o kus víc prostoru než minule. Role sochaře tápajícího mimo jiné nad tím, jak moc by měl kolaborovat s totalitním režimem co do plnění politických zakázek, využívá jak komediální, tak tragický aspekt Polívkova charismatu. Herec se v roli, samozřejmě plné improvizace, inspiroval sochařem Janem Brožem, s nímž se seznámil v 80. letech.

Pupendo vždy existovalo ve stínu Pelíšků. Při jejich sledování je trochu nejasné, jestli na ně chce Hřebejk navázat a nabídnout další sérii humorných scének odrážejících každodenní zkušenost s režimem, nebo se tentokrát pokouší vytvořit méně komformní, dramaticky pevnější celek s tezí. Mnozí mají za to, že jde o filmařsky lepší snímek, který si je ale těžší stejně upřímně užít. Navázat na úspěch Pelíšků bylo ale beztak prakticky nemožné.

Pokud v případě Kalamity musela Polívku Chytilová přemlouvat, Šašek a královna už vznikali na základě nabyté důvěry. Předlohou byla Polívkova vlastní divadelní hra, kterou si psal na tělo. A královnu ztvárňovala hercova tehdejší manželka Chantal Poullain.

Ohledně spolupráce Chytilové a Polívky se budou cinefilové vždy dohadovat nad tím, jak moc Polívka Chytilovou doopravdy chápal a jak moc se slavná feministická filmařka rozhodla ambiciózního herce bez jeho vědomí podrývat. I v případě Šaška a královny se Chytilová dopouští změn oproti předloze, které naznačují její kritičtější pohled na Polívkův étos. Kde je jeho text především individualistickým tápáním nad partnerskou dynamikou z mužského pohledu, tam je Chytilové adaptace mnohem rozmáchlejší jak do šířky, tak do hloubky. Jde ji snáz číst jako společenskou satiru i kritiku hrdiny. To ale automaticky neznamená, že to dělala proti hercově vůli nebo bez jeho vědomí. Nakonec je to však jedno. Důležité je, že vznikl další fascinující film.

Podle mnohých vrchol Jana Hřebejka, za který si mimo jiné připsal i oscarovou nominaci, staví Polívku po vedlejšácích v Pelíšcích a Pupendu konečně do hlavní role. Američtí akademici nakonec upřednostnili poetickou bojovku Tygr a drak (za což se na ně upřímně řečeno nikdo nezlobí), Bolek si ale odnesl alespoň svého druhého a zatím posledního Českého lva.

Polívka, jenž se tentokrát inspiroval vlastním otcem, tu má méně prostoru k rozvádění komediálního talentu, rozhodně ale nemá problém svou roli utáhnout. Pokud něco, nezbývá než si postesknout, že podobně seriózních příležitostí nemá/nevyužívá víc. Hřebejk s Jarchovským tu na jednu stranu dělají totéž, co vždy, vážnější tón jim ale svědčí. Výsledek tak vyznívá o něco přirozeněji než třeba Pupendo.

Pokud se Polívka narodil pro jednu roli, je to křupan se zlatým srdcem Bohuš, jemuž do klína spadne obří jmění a on chudák neví, co si s ním počít. Ve své době se jednalo o kritickou obcí takřka jednohlasně odmítnutý film, který ani v nejmenším nezapadal do naivního optimismu své doby. Přežil hlavně díky zálibě vulgárních hlášek a komických situací u širšího publika.

Nová generace kritiky ale udělala obrat o 180 stupňů a Dědictví považuje za takřka prorockou satiru nevkusu a buranství 90. let, v níž Chytilová bez okolků a kompromisů zachytila pohlcení bezelstných českých Pepíků dravým kapitalismem. Je téměř jisté, že Polívka, jenž je spoluautorem scénáře, má svého hrdinu mnohem raději a uvažuje o něm mnohem smířlivěji než režisérka, což ale dílo plní unikátní rozporuplnou energií, která jen podtrhuje zážitek. Dědictví je geniálním svědectvím o své době a o lidech, kteří nebyli připravení na to, co se na ně chystalo.

Podívejte se také na seznam nejlepších herců podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Wikipedia, Kinobox