Meryl Streep slaví 75. Připomeňte si 10 největších rolí herečky, jejíž postavení dnes nemá obdoby

Za průlomovou roli Meryl Streep se často označuje ta v Lovci jelenů, kde se mladá a začínající herečka nachomýtla na plac jednoho z nejprestižnějších filmů jak své éry, tak historie. Poté, co v něm velmi zručně uhrála druhé housle vedle osvědčených hvězd jako Robert De Niro a Christopher Walken, byla připravena stoupnout si do světel reflektorů.

Tou příležitostí bylo rodinné a soudní drama Kramerová versus Kramer, kde ztvárnila polovinu nešťastného rozvádějícího se páru opět vedle zkušenějšího kolegy, a sice Dustina Hoffmana. Přestože jsme od té doby viděli několik komplexnějších intimních dramat, dílo režiséra Roberta Bentona dodnes v mnoha ohledech funguje jako mustr antiromancí, které se pokouší nechávat promluvit více úhlů pohledu.

Streep okamžitě strhnula kritiky i publikum a stala se jednou z nejchválenějších hereček na obzoru. Vyhrála také svého prvního Oscara, v důsledku studiové politiky však jen za vedlejší roli. Producenti už tehdy přistupovali k ocenění velmi pragmaticky a lobbovat pro novou tvář v méně prestižní kategorii výrazně zvyšovalo její šance.

Na top billing ale Meryl nemusela dlouho čekat, již o tři roky později se dočkala své nejspíš nejikoničtější role v Sophiině volbě. Opět šlo o velmi prestižní vysokoprofilovou adaptaci kontroverzního románu, zájem o obsazení byl tedy velký. Samotný Styron si v hlavní roli představoval Ursulu Andress, producenti pokukovali po Magdě Vašáryové, režisér Pakula by jako první obsadil Liv Ullmann.

Streep se ale zamilovala do scénáře, který se k ní dostal pod pultem, a udělala prý vše možné i nemožné proto, aby upoutala pozornost studia a přesvědčila ho, že ona je tou jedinou, kdo má pro film smysl. I když by jistě bylo zajímavé sledovat, jak by se vyvíjela kariéra Vašáryové, výsledné dílo dává Streep za pravdu. Její herecká intuice je strhující, v roli předvádí právě tolik autenticity a právě tolik kontrolovanosti, kolik daný okamžik potřebuje, a je radost u toho být.

Sophiina volba je dnes známá hlavně díky ústřední scéně a volbě židovské matky mezi dvěma dětmi na prahu Osvětimi, v důsledku čehož mnozí nabývají mylného dojmu, že se jedná o film odehrávající se během druhé světové války. Ve skutečnosti jde o moderní drama odehrávající se v Americe, jež zobrazuje komplikované vztahy traumatizovaných lidí.

Po Sophiině volbě byla Streepová oficiálně v první lize Hollywoodu, což jen stvrdila následným novinářským dramatem Silkwood. A z vrcholu už nesestoupila. Začala sice její několik desítek let trvající oscarová hladovka, to ale nic neměnilo na tom, že si vypěstovala postavení, jaké se dá srovnat snad jen s tím Katharine Hepburn, což ostatně média ráda dělala.

A jako má Katharine svou Africkou královnu, má Meryl Streep Vzpomínky na Afriku, tedy opulentní historickou romanci, v níž hraje vedle dalšího hereckého velikána Roberta Redforda. Oba snímky jsou zpětně kritizované za svůj jen malý zájem o lokální prostředí, které nemá o moc větší váhu než oku lahodící kulisy. Streep ale samozřejmě odvádí další nechybující výkon, nyní již z pozice „paní herečky". Naštěstí ale nebude trvat dlouho, než svůj repertoár zpestří.

Streep nikdy nepřestala hrát v těžkých dramatech, od devadesátých let ale smáčela kotníky i v odlehčených podívaných, kde se mohla trochu vyblbnout a představit světu novou tvář. Tu vzdálenou ceněné, ale nudné akademické čistotě.

Její dnes již ikonickou ztřeštěnou rolí je ta v černohumorné záhrobní komedii Smrt jí sluší Roberta Zemeckise, která je i u nás poměrně oblíbeným televizním evergreenem. Druhý život má pak v queer komunitě jako campová klasika plná absurdních performancí (nad)ženství od Streep a Goldie Hawn. Kultura dragu by bez tohoto filmu byla někde úplně jinde!

Jak je u raného Zemeckise časté, film je plný zlomových digitálních efektů, jež umožnily rozjet střet přelíčených zombies naplno. Streep ale z nadužívání jedniček a nul nebyla nadšená a rozdala několik poněkud nepříjemných rozhovorů o tom, že se cítila jako u zubaře a nikdy už ve filmu přeplněném modrými plátny hrát nechce. Své předsevzetí relativně dodržuje. Tedy tak moc, jak je dnes realisticky možné.

Madisonské mosty platí za jeden z nejlepších romantických filmů devadesátých let. Asi protože za nimi stojí ten nejméně romantický režisér, jakého si jde představit, Clint Eastwood. Ten ztvárňuje i hlavní roli fotografa, jenž se jednoho dne zeptá na cestu na venkovském ranči a setkává se zde s nepříliš šťastně vdanou matkou od rodiny Francescou. Nakonec s ní prožije krátký, ale intenzivní románek.

Příběh sledujeme optikou dětí Francescy, které po její smrti o mnoho let později pročítají její vzpomínky, což samo o sobě přidává vyprávění nový rozměr. Eastwood základní romantická klišé naplňuje a dekonstruuje zároveň. A Meryl Streep vždy vynikala v rolích obyčejných žen, před nimiž stojí těžké volby. Z fádního románku se stává zdrcující a strhující tragédie.

Hodiny jsou další ukázkou extrémně solidního dramatu. Jedná se o adaptaci ceněné předlohy a velmi důležitý queer film, jenž spolu s následným úspěchem Zkrocené hory ani tak nebořil tabu, jako spíš ohlašoval, že tabu tohoto typu byla zbořena a LGBT+ tematika je nyní nedílnou součástí hollywoodského kánonu.

Sledujeme příběhy tří žen oddělených desítkami let, jejichž životy se různě proplétají a jejich trápení na sebe navazují. Částečně souvisí s traumatem spojeným s potlačovanou sexuální identitou, byť přesně jak si přál autor předlohy Michael Cunningham, tyto prvky jsou zasazeny do mnohem širšího kontextu společenských, historických i osobních událostí.

Ve filmu zaujala především Nicole Kidman v roli Virginie Woolf, za niž si odnesla Oscara. A pak Julianne Moore v roli nešťastné matky v domácnosti, jež si o mnoho let později čte její román. Meryl Streep spolu s Edem Harrisem ale kraluje třetí dějové lince v současnosti. Té nejméně vděčné, ale v mnoha ohledech nejdůležitější.

Streep se během devadesátých let stala jednoznačnou podporovatelkou LGBT+ práv a hned několik jejích rolí to odráží. Krom Hodin je zásadní televizní minisérie Andělé v Americe z roku 2003, jež se dodnes objevuje v žebříčcích nejdůležitějších televizních projektů všech dob.

Během stejné sezóny jako Hodiny si premiéru odbyl i jeden z nejoriginálnějších a cinefily nejmilovanějších počinů nového století. Adaptace režiséra Spikea Jonze a především scenáristy Charlieho Kaufmana, v níž vedle Nicolase Cage a Nicolase Cage v hlavní dvojroli září právě Meryl Streep. Herečka rozhodně potvrdila svůj cit na role a spolupracovníky.

Ztvárňuje botaničku, jejíž knihu o orchidejích se náš ústřední hrdina pokouší proměnit ve filmový scénář. A to přestože neobsahuje nic jako konflikt, zápletku či hrdiny. Vede to samozřejmě k mnoha absurdním a směšných situacím, jimž vévodí hlavně Nicolas Cage. Streep vedle jeho excentrismu hraje záměrně velmi seriózně, jako by byla v dalším realistickém dramatu, což tvoří skvělý kontrast a směřuje pozornost ke Cageovi, čímž podtrhává jeho výkon. Jde o skvělou souhru.

Ďábel nosí Pradu je sice především velmi rutinní komedie odpovídající dobovým trendům, pro obraz Meryl Streep je ale mnohem důležitější, než se možná zdá. V mnoha ohledech právě tehdy vše zaklaplo dohromady a vznikla persóna, kterou známe dnes a která dalece převýšila samotný film a jeho kvality.

Streep měla výjimečné postavení už od osmdesátých let, už jsme mluvili o srovnávání s Hepburn, jež se časem začala objevovat. Nicméně dlouho neměla stejnou auru tvrdosti a síly, která Katharine provázela na plátnech i mimo ně. Vždy se našlo dost lidí, kteří Meryl považovali za snaživou, ale nepříliš inteligentní ženu, která má skvělou intuici jak na výběr projektů a kolegů, tak na herecké volby před kamerou. Snad i proto si vysloužila tolik nominací, ale tak málo Oscarů.

Z největší části za to může jednoduše to, že nejslavnější role Streep nebyly ženy v pozici moci, které hrdě odsekávají všem okolo a udílejí rozkazy. Proto bylo jen na místě ukázat, že tuhle polohu zvládne bez problému. K nekompromisní Mirandě Priestly Meryl přistupuje s gustem a nadsázkou, přesto z ní jde místy opravdový strach. Je to do značné míry karikatura, přesto se daří najít i náznaky lidskosti. Streep drží pohromadě celý film a každá scéna s ní je zapamatování hodná.

Nedlouho po tom, co nám Meryl dokázala, že umí zahrát ultimátní tvrďačku, se rozhodla nám dokázat, že nemá nikomu co dokazovat. Mamma Mia!, jukeboxový muzikál složený z písní skupiny Abba, je absolutní vrchol hrdého filmového kýče tak nevkusného, že je těžké mu nepropadnout.

Opět tu mluvíme o ikoně campu a bezstarostnosti. Nějakým způsobem (ve většině případů nejspíš v rytmu Money, Money, Money) se podařilo nahnat do Řecka skupinu áčkových hvězd, z nichž žádná neumí zpívat ani tančit, ale čistě pro naši radost to naplno rozjedou u švédského popu.

A uprostřed toho s úsměvem od ucha k uchu zuřivě rotuje Dancing Queen osobně, oscarová herečka Meryl Streep, jejíž výkony se analyzují na filmových školách. Pokud jsou tu ostatní pro šek, neplatí to u Meryl. Ta miluje každou vteřinu, kterou je na plátně a zplna hrdla vykřikuje texty populárních melodií. Je to bezostyšné. Je to mimo kontrolu. Je to mimo kvalitativní měřítka. Svět potřebuje takové filmy.

Nakonec je třeba zmínit i roli, která Meryl po skoro třech dekádách a dvanácti neproměněných nominacích vynesla druhého Oscara za hlavní roli. Přestože, ruku na srdce, Železná lady představuje jeden z jejích slabších filmů. Nicméně dobové trendy byly extrémně nakloněné hereckým imitacím a fyzickým proměnám (ta éra není úplně pryč, i když už je na ústupu) a zalíbení v nich našla i sama Meryl. Takže tu máme i filmy jako Julie a Julia či Božská Florence. Z nich nepřekvapivě právě akademicky vděčné uchopení života někdejší kontroverzní britské premiérky konečně prolomilo ledy.

Nyní je Streep ve fázi, kdy takřka jedna ku jedné střídá podobně seriózní a upřímně řečeno zbytné role s těmi, v nichž bezostyšně blbne. Těžko říct, jestli nám dá ještě někdy tak zásadní výkon jako ten v Sophiině volbě nebo Silkwood. V mnoha ohledech je ale beztak nemožné stejným způsobem zasáhnout do oboru, který je o tolik roztříštěnější a nejednotný. I proto je těžko představitelné, že by mohla jakákoliv herečka dorůst stejné popkulturní velikosti, jakou má Streep. Není to o talentu, ale o tom, že se změnil svět, který už pro podobné ikony nemá místo. Je to špatně? Je to dobře?

Podívejte se i na žebříček nejlepších hereček podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Wikipedia, Kinobox