Fred Astaire se narodil před 125 lety. Nejdřív ho podceňovali, nakonec se stal filmovým bohem

Frederick Austerlitz se narodil v americké Nebrasce do rodiny pruských a rakouských přistěhovalců. Jeho dědeček Salomon byl mimochodem pražský žid a babička Lucie pocházela z Postoloprt. Zatímco otec byl v provinční Omaze spokojený, našel zde ostatně dobře placenou práci a klid, matka se toužila dostat do velké společnosti. Vstupenkou jí měly být její talentované děti.

Především Fredova starší sestra Adele, jež měla přirozený cit pro tanec. Brášku musela pořádně vycepovat, aby jí byl dostatečným partnerem, takže Fred, kterého budou jednou někteří prohlašovat za největšího tanečníka všech dob, začínal svou kariéru jako ten slabší z páru. Možná i to ho naučilo cítit ke svým budoucím tanečním partnerkám více respektu a empatie, než bylo v taneční branži běžné.

Fred a Adele vystupovali od útlého dětství až po dospělost především v amerických vaudevillech, tedy populárních divadlech plných zábavných hraných i tanečních scének. Jejich primárním smyslem bylo pobavit a rozesmát masy. V tomto žánru si sourozenci vybojovali skvělou reputaci a získávali angažmá na Broadwayi, v Londýně a dalších prestižních pódiích. Astaire se během tohoto období stal mistrem Triple Threat formy, kdy se od performera čeká, že bude umět hrát, zpívat a tančit. Navíc byl schopným multiinstrumentalistou.

V roce 1932 si Adele vzala britského aristokrata lorda Cavendishe a vzhledem ke konvencím doby bylo zcela nepřijatelné, aby dál veřejně vystupovala. Jednalo se o velmi nešťastný svazek, Adele ale nezlomil a po manželově utopení v alkoholu žila s novým partnerem až do svého skonu v 80. letech. Fred na každý pád zůstal na ocet a vzhledem k tomu, že hnacím motorem dua byla vždy Adele, vážně hrozilo, že skončí i kariéra jejího bratra.

Tento zlom přišel pět let poté, co se filmy naučily mluvit a již bylo jasné, že jedním z nejdůležitějších žánrů nové éry kinematografie budou muzikály. Právě zde nakonec Fred našel své uplatnění, i když to nebyla vůbec snadná cesta. Zvlášť když měl zpočátku velký problém performovat na pódiu romanci, čehož byl v minulosti díky Adele ušetřen.

Podle hollywoodské apokryfní historky si castingový režisér po jeho prvním filmovém konkurzu zapsal: „Neumí zpívat. Neumí hrát. Plešatí. Umí trochu tancovat.“ Jedná se skoro určitě o smyšlenku, nicméně je pravda, že Astairův první střet s filmovými producenty zanechal velmi špatný dojem. Pověstný producent David O. Selznick si přesto poznamenal: „Nejsem si ohledně něj jistý, ale intuice mi říká, že jeho obrovské charisma nakonec vypluje na povrch nehledě na tenhle otřesný kamerový test.“

Intuici předního producenta, jejž si dnes pamatujeme hlavně prostřednictvím opusu Jih proti severu, jistě nebylo radno zpochybňovat a studio RKO s Astairem uzavřelo smlouvu. Ještě než pro něj samo našlo uplatnění, ho zapůjčilo MGM, kde v roce 1933 ve filmu Dancing Lady zatančil se superstar Joan Crawford. Dojem byl pozitivní, ve filmu Flying Down to Rio tedy Astaire od RKO získal fifth billing, pátou pozici v titulcích. Šlo o zlomový okamžik pro něj a nakonec pro celý muzikálový žánr. Poprvé se totiž objevil svou novou taneční partnerkou Ginger Rogers.

Tato o dekádu mladší netrénovaná tanečnice, zato však aspirující dramatická i komediální herečka Freda skvěle doplnila. Kde musel Astaire zjednodušovat své choreografie, aby je Ginger utancovala, tam ho ona podržela v scénách mezi vystoupeními. Chemie, kterou spolu tito dva měli, byla nedostižitelná. Přestože během své kariéry Astaire předvedl mnohem komplexnější taneční scény s partnerkami jako Cyd Charisse, Rita Hayworth a Eleanor Powel (z jejíhož talentu měl prý Astaire hrůzu), Fred & Ginger se navždy zapsali do povědomí jako ultimátní filmový pár.

Selznick měl ale pravdu ohledně toho, proč je třeba dát Asteirovi šanci. Ne kvůli samotným pohybovým schopnostem, ale jeho charismatu. Jistě, uměl výborně tančit a zpívat, to nicméně platilo o stovkách, spíš tisících mladších, spanilejších a fyzicky zdatnějších kluků. Jakmile však Fred shodil prvotní nesmělost a stud, jeho švihácká energie propojila všechny jeho talenty a povýšila je na netušenou úroveň. Kouzlo Freda Astaira není jen o technické bravuře, ale i o přirozenosti, lehkosti a hravosti nenápadně vložených gest.

Po prvních úspěších s RKO se Fred konečně chopil iniciativy, nejspíš poprvé v životě, a začal si ukusovat stále víc prostoru a rozhodovací síly. Tak se dostáváme až k ikonickým muzikálům Top Hat (jejž později nová generace docenila díky srdceryvné poctě v Zelené míli) a Swing Time z poloviny 30. let, které můžeme považovat za muzikálový vrchol této éry. Dřív studia strhávala pozornost hlavně na opulentní skupinová taneční čísla, Astaire si ale vymínil, že těžiště jeho filmů bude spočívat v sólech nebo duetech. Celý film je velmi mechanicky sestaven tak, aby během něj ve strategický moment mohla být kamera umístěna na stativ a on sám, nanejvýš v přítomnosti své partnerky, pokud možno bez jediného střihu předvedl dokonalé taneční vystoupení. Tento přístup ještě zvýšil jeho status. Astaire zastaví celý svět svého filmu, aby se stal jeho jediným obsahem. To je skutečná hvězdnost.

Astairův vstup na scénu se odehrával v době hospodářské krize. Jeho muzikály nabízely publiku únik do bezstarostných melodramatických světů plných luxusních rób a vědomě banálních zápletek o záměně identit a falešných manželích. Fred a Ginger se zvládnou jednu scénu roztomile hašteřit jako malé děti a další proměnit v éterické bytosti popírající gravitaci, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě. Některé jejich tance jsou komediální a hravé, jiné zasněně romantické a větší než život, vždy ale naprosto perfektní.

Po třicátých letech přišla pro Astaira opět komplikovaná doba. Opulence smokingů a cylindrů vyšla z módy, jemu bylo přes čtyřicet a Ginger se přesunula k standardnímu herectví (v roce 1941 dokonce vyhrála Oscara za dramatickou roli). Fred se ale nevzdal. Přečkal občasné těžkosti v pokladnách kin i nástup mnohem atletičtějšího Gena Kellyho, jenž posunul muzikálové trendy od vaudevillu k prvkům baletu a akrobacie. Astaire byl však živoucí legendou s obrovským citem pro choreografii, takže se dokázal přizpůsobovat jak rostoucím limitacím jeho těla, tak i trendům.

Jeho tanec na stropě realizovaný s pomocí otáčivého studia v Královské svatbě z roku 1951 se stal vzorem pro Christophera Nolana při natáčení akčních scén Počátku. Ještě v roce 1953, tedy ve svých 54 letech, předvedl úžasné kousky s již zmíněnou Cyd Charisse, ženou s nejdražšíma nohama v historii (přezdívka vyplývající z pojištění jejích končetin proti zranění, které v přepočtu do dnešních peněz přesahovalo miliardu korun), jíž byl v The Band Wagon stále plnohodnotným partnerem. Na základě tohoto muzikálu mimochodem Michael Jackson pojmenoval hned několik svých alb a písní a stylizoval podle něj svou image.

Astaira provází pověst skutečného gentlemana. Našlo by se však i pár anekdot o jeho ješitnosti. Například o jeho hrůze z toho, že by ho někdo spatřil bez tupé. Nebo jeho potřebě být vždy o kus důležitější než jeho partnerka. Musíme si ale uvědomit, že tanec byl tehdy velmi maskulinním a kompetitivním oborem a od tanečníka se čekalo, že si zjedná pořádek a bude vždy v popředí zájmu. Partnerka měla být tanečníkovi doplňkem, zatímco hlavní pozornost je směřována na něj a jeho fyzický výkon. Spekuluje se i o tom, že v Astairovi dřímal menší komplex z toho, že první tři dekády života strávil ve stínu své sestry, což nechtěl znovu připustit.

Vedle toho to byl ale také slušný člověk a podle všeho správný chlap, který věděl, že jeho partnerky si fakticky zaslouží stejný respekt jako on sám. Tyto dvě tendence se v něm tedy praly a někdy vyhrál anděl na rameni, někdy ďábel. Už to, že v něm tento spor existoval, je ale sám o sobě dobový nadstandard. Tanečnice, které mohly porovnávat různé partnery, také mluvily o tom, o kolik zdravější a příjemnější bylo tančit s Astairem oproti například Kellymu, který od všech (včetně sebe) vyžadoval nasazení na hraně možností. Připravit dokonalé taneční číslo předvedené na jeden zátah rozhodně vyžaduje nadlidské úsilí, Fred to ale nikdy nedělal těžší, než to muselo být.

Astaire byl také vstřícný vůči afroamerickým tanečníkům, jimž bylo dlouho bráněno objevovat se ve filmech. Sice si nikdy s žádným z nich ve filmu nezatančil (na rozdíl od Kellyho), vyjadřoval ale velký respekt například k Hollywoodem ostrakizovaným a nadmíru talentovaným bratrům Nicholasovým. Ve Swing Time pak zahrnul celé taneční vystoupení na počest svých černošských vzorů. Z dnešního hlediska kontroverzně ho odtančil v blackface, je však nesporné, že jeho cílem nebylo opakovat stereotypy ani nikoho ponížit, z jeho pohledu šlo o vyjádření podpory. I když se dá diskutovat o tom, že vzhledem ke své pozici a popularitě mohl udělat pro černošské umělce víc než jen je imitovat.

Neprovázely ho skandály. Jeho první šťastné manželství skončilo po dvaceti letech tragickou smrtí jeho ženy na rakovinu, což byla pro Astaira obrovská rána, během níž zažil největší životní krizi. Znovu se oženil o čtvrt století později, ve svých jednaosmdesáti letech za profesionální žokejku polovičního věku, což přeci jen zdvihlo pár obočí. Podle všeho šlo o spokojený svazek.

Po padesátých letech Astaire nevyhnutelně odešel do tanečního důchodu, byť v roce 1974 si poněkud překvapivě připsal svou jedinou oscarovou nominaci za netaneční výkon ve Skleněném pekle. Čestného Oscara si nicméně odnesl už v roce 1950. Jeho vliv nejde přecenit, živoucí legendou byl ještě před tím, než skončila jeho kariéra. Jeho taneční čísla dodnes uchvacují jednak svou dokonalostí, ale také lidským měřítkem, které jim dodal. Astaire zemřel roku 1987 na zápal plic ve věku pěkných 88 let.

Podívejte se na žebříček nejlepších herců podle Kinoboxu.

zdroje: Wikipedia, Kinobox